Andělský mág
Garth Nix
Jednou z věcí, které mě nepřestávají na literatuře fascinovat, je nemožnost odhadnout na základě vnějšího popisu, zda bude kniha dobrá či špatná. Když zmíním, že půjde o fantasy velmi volně inspirovanou Třemi mušketýry, kde se vyvolávají andělé a potulují hororová monstra, člověka skoro nevyhnutelně napadne, že musí očekávat chabou spatlaninu nehodnou vážné pozornosti. Když ještě dodám, že autor se bez skrupulí rozhodl vyhovět současným konvencím, takže většina postav je ženského pohlaví a čtyři hlavní hrdinové jsou zodpovědně rasově rozrůznění, přičemž ani jedno nedává dokonce ani v tomto fiktivním světě valného smyslu, vypadá celá literární kauza vyloženě beznadějně. Jenže Garth Nix už prokázal, že umí vyprávět dobré příběhy a že ve svých lepších chvílích dokáže i s výstředními reáliemi pracovat s překvapivou jistotou. A co je ještě neobvyklejší, že i dosti podivné metafyzické koncepce umí použít jako základ věrohodně fungujících příběhů.
Úvodní dojmy jsou nevyhnutelně rozporuplné a začíst se do knihy není úplně snadné. Ženské obsazení některých postav (jako „kardinálky“) působí jen jako trochu zbytečný, ale v zásadě ještě funkční vnější efekt, který kontrastuje s naším očekáváním. Jiné případy (jako „kapitánky stráží“) jsou rušivé a představují spíše jen čistě formální úlitbu současné genderové módě, protože z ženskosti postav nevyplývá pro příběh nic relevantního. Původní Tři mušketýři, kde jsou potřeba čtyři muži, aby jen s nesmírnými obtížemi a krajním vypětím zhatili intriky jediné ženy, jsou vlastně románem mnohem feminističtějším. Možná by mi přišlo zajímavé, kdyby se v knize v důležitých rolích objevovaly jenom ženy, ale občasná přítomnost muže celý dojem vyloženě kazí. Bez dalších detailů už uvedu, že podobně bezvýznamný je v příběhu i motiv rasové pestrosti, takže by se dalo říct, že jestli se jednou svět vrátí k dřívější normalitě, šlo by knihu bez obtíží zredigovat do podoby, která bude odpovídat tradiční a přeci jen smysluplnější podobě. Mezitím se podle vlastního založení můžeme změnami v rozdělení rolí při čtení buď bez jakéhokoliv zisku těšit nebo je bez jakékoliv škody ignorovat.
Mnohem lepší dojem zanechává motiv vyvolávání andělů, kteří za člověka mohou vykonat nějakou činnost. Brzy se sice začne ukazovat, že tentokrát nejspíš nepůjde, jak to známe z některých jiných Nixových knih, o žádný složitěji propracovaný systém, kde by odhalování jeho zákonitostí bylo součástí zápletky. Ale motiv samotný do knihy překvapivě dobře zapadá a jeho mechanismus je dobře a funkčně vymyšlený, aby se lidé nemohli spoléhat pouze na nadpřirozenou pomoc. Autorovi to umožňuje na pozadí příběhu vytvářet extrapolace – jedna z postav je například lékař a je zajímavé pozorovat, jak by mohlo vypadat léčení založené na kombinaci přirozených vědomostí a nadpřirozených schopností.
Kvalita knihy se obyčejně neodvíjí od zajímavosti rekvizit, nýbrž od poutavosti příběhu. I zde se ovšem ukazuje zvláštní rozpor. Garth Nix je nadaný vypravěč, takže jakmile se v jeho světě alespoň trochu zorientujeme, netrpělivě čteme, protože toužíme vědět, jak se bude děj odvíjet dál. Na této základní úrovni se kniha osvědčuje výborně, disponuje silou, která z podivných součástí dokáže stvořit smysluplný celek. Jenže jakmile zápletka svede hlavní hrdiny dohromady, začnou se světem i mezi sebou interagovat zvláštně povrchním způsobem. Autor staví svůj svět realisticky, se smyslem pro detail, zúročí například svoje vojenské zájmy a zkušenosti v řadě zajímavých poznámek o výstavbě opevnění nebo organizaci vojenských výprav. Jenže postavy na jeho svět občas reagují klipovitě, s přehnanou lehkostí, tak trochu jako by v tomto světě hrály jen nezávaznou videohru. Podobně jako v případě překroucení pohlaví a ras postav jsme svědky zvláštního kontrastu, kdy je poctivý základ účelově upravován: podoby věcí, které plynou z povahy celku, jsou jakoby předělány podle předpokládaného vnějšího měřítka s hodnotami zcela odlišného řádu.
Opět platí, že příběh sám by se mohl odehrát úplně stejným způsobem, ale náš prožitek z něj by byl lepší (nebo bez podobného rušení alespoň snadněji dosažitelný), kdyby hrdinové na mnohé z událostí, při kterých o něco jde, reagovali s větší opravdovostí. Kdybychom knihu znovu srovnali s Třemi mušketýry, tak kupříkladu ve vztahu ke smrti projevovali mušketýři určitou bezstarostnost, možná až přehnanou, ale šlo o specifický, jakkoliv třeba i trochu šílený způsob, jak realitu smrti přijmout a jak se s ní vyrovnat. V Andělském mágovi se ke smrti přistupuje místy zdánlivě podobně nedbale, ale je to následkem nedocenění závažnosti smrti, což je psychologicky něco úplně jiného. Výsledný literární dojem je proto zvláštním způsobem rozporný – a není to knize ku prospěchu. Příčinou není, že by autor neuměl pracovat s paradoxy. Když mnoha různými způsoby odkazuje na původní Dumasův román, dopouští se někdy i prazvláštních reinterpretací a otevřených vtípků, ale nic z toho není na úkor příběhu samotného. Kdyby čtenář vzdálenou předlohu vůbec neznal, bude mu kniha pořád dávat stejně dobrý smysl. Zatímco narážky na Tři mušketýry, někdy souběžné a jindy protikladné, představují dodatečnou rovinu mimoliterárního potěšení, přizpůsobování se angažovanému pubertálnímu čtenáři je transformací, která do příběhu negativně zasahuje, byť často jen na povrchu.
Podobný zásah přehnané politické korektnosti do příběhu je u knih Gartha Nixe prvkem natolik novým a překvapivým, že se nabízí podezření, zda jde vůbec o jeho vlastní záměr. Umím si představit, že původně napsal román úplně normální, který se vydavatel obával přijmout, takže by celkově přehnaný vnější ráz knihy mohl být svého druhu parodickou reakcí autora postaveného před nesmyslné požadavky redaktorů. Naproti tomu zapojení metafyzických vlastností fiktivního světa do odvíjení zápletky je pro něj znakem dost typickým. Pro mne osobně jde i o téma mnohem zajímavější, proto bych se ve zbytku svého zápisku chtěl zamyslet na tím, jakým způsobem podobná volba narativní strategie ovlivňuje výslednou podobu literárního díla a proč vlastně může někdy vést ve fantasy k tak pozoruhodným výsledkům.
Občas se říká, možná dokonce tak často, až z toho vniklo klišé, že fantasy vděčí za svoji působivost pohádkám. Jestli si dobře vzpomínám, fascinovalo mě jako dítě v dobách pozdního socialismu na pohádkách to, jak samozřejmě předpokládají, že hmotný svět má nějaké zásvětí. Tím fascinovalo chci říct, že současně přitahovalo a děsilo. Líbila se mi představa, že za světem je něco dalšího, co garantuje jeho fungování, a zneklidňovalo mě, jak odlišné a nepochopitelné zákonitosti ten druhý, skrytý svět má. Pohádky jsou vlastně taková past: za líbivými rekvizitami krásných princezen, fantastických tvorů nebo zlatých pokladů a za nápaditými zápletkami se složitými kletbami, putováním exotickými kraji nebo vítězstvím důvtipu nad silou číhá na nebohé dítko, které je chtivé zážitku, neznámá a neúprosná metafyzika. Není to metafyzika nijak propracovaná a už vůbec ne ve filosofickém smyslu pravdivá. Právě naopak, je tezovitá, malý výsek z ní poznáváme jen zdánlivě nahodilým řízením osudu a vznikla nejspíš zkomolením z kdoví jakých zdrojů. Ale je skutečností, se kterou je hrdina v jednu chvíli konfrontován a se kterou se musí úspěšně vypořádat. A tím, co v pohádkách propojuje oba světy, a tím, co hrdinovi umožní uspět, je kupodivu etika. Nikoliv ve smyslu morálního ponaučení, příběhy s ponaučením se protiví každému správnému dítěti, ale v podobě vzorců chování, která se osvědčují.
Chesterton ve své Ortodoxii (v kapitole příznačně pojmenované Etika říše pohádek) poznamenává, že si více považuje legendy, která je dílem zástupu rozumných vesničanů, než historického pojednání, které obyčejně píše jediný šílenec. Aniž bych chtěl nějak hodnotit iluze týkající se venkovanů nebo vědců, poukazuje tak správně na to, že výhodou pohádky (jakožto „legendy“) proti románu (jakožto „pojednání“) je, že obstála v opakovaném vyprávění. To v ním muselo zachovat to podivuhodné, aby nebyla zapomenuta, a současně z ní obrousilo všechno falešné, co v její dramatické stavbě překáželo. Chestertonův bonmot však vede hlouběji. Vědě jde o poznání, které je zákonité, čili musí být opakovatelné, což ji ale limituje čistě na poznání přirozeného světa. Mýty a pohádky mají mnohem větší ambice, míří na věci, které jsou životně důležité, ale pro které nám přirozené poznání neposkytuje žádné bezpečné opory.
Druhý Chestertonův postřeh, na který chci poukázat, se týká zdánlivě svévolných omezení. Na počátku je trvání štěstí v pohádce často podmíněno nějakým nepochopitelným „jestliže“, které nesmí být porušeno. To není jen metafora křehkosti, která by odrážela naši zkušenost se štěstím, jde o ústavní prvek pohádky. Chesterton tato omezení přijímá jako obyčejně z praktických důvodů: lze se bouřit proti opatřením, která jsou špatná, ale ne proti těm, která jsou jen nepochopitelná, zvláště střeží-li hodnoty mnohem větší ceny než je újma omezení. Mě zajímá to, že omezení jakýmsi neznámým způsobem plynou z tajné, zásvětné povahy pohádkového světa. Člověk je tvor slabý, obvykle nemá dost síly, aby se štěstím vydržel těšil opakovaně, takže vstupní omezení dříve nebo později poruší a přivolá na sebe nebo své blízké katastrofu. A najednou stojí před děsivou otázkou, jak se má tváří tvář neznámé povaze světa zachovat.
Etika je (nebo alespoň bývala) určována spíše společensky, tedy potřebami kolektivu, jeho fungováním a přežitím. V pohádce se však představuje jiný typ etiky, podobný spíše náboženství. Protože hrdina je vytržen z běžného plynutí života, běžná etika mu nedostačuje. V konfrontaci s metafyzickým neznámem funguje – přinejmenším ve světě pohádek – jen chování, které mu umožňuje uchovat si vnitřní identitu. Je to vlastně přesně naopak, než kdyby se pohyboval ve svém původním prostředí: tam platí, že utilitárnost vede k úspěchu, který definuje společenskou roli, čímž je utvářena identita. Pojetí evropských pohádek, které staví na etických zákonitostech, které mají hodnotu hlavně samy o sobě, protože jejich praktických následků nelze rozumně dohlédnout, je vlastně paralelní s křesťanstvím a jeho důrazem na hodnotu jedince, která nepodléhá schválení přirozeně vzniklou společností. V tomto smyslu nejsou pohádky únikem do fantazie, ale únikem od „užitečnosti“ etiky k její „správnosti“.
Pohádky přitom přesto nepředstavují žádnou tajnou znalost, ale obyčejné empirické poznání. Experiment se sice odehrává ve fiktivním světě, ale desítky hrdinů zahynou, než se najde jeden, který se osvědčí. To, co nás v pohádce poučuje, není rozum nebo ctnost, ale konvergence plynoucí ze zákona velkých čísel. Neustálým opakováním – a pozorováním spíše těch, co přežili – získáváme určitý cit pro to, co v pohádkovém světě funguje, jsme-li najednou ponecháni neznámému osudu. Věříme, že podobná empirická zkušenost bude relevantní i při setkání s odlišným metafyzickým neznámem. Moderní umělci podobný fatalismus považují za zastaralý, protože sepětí mezi světem a mýtem, které moudrost pohádek ospravedlňuje, už je rozvojem kultury překonané (pokud vůbec kdy existovalo). To je možná pravda v tom smyslu, že klasické pohádky se vývojem ustálily do zavedených forem, jak z hlediska podob, kterými se v nich projevuje metafyzická cizost, tak z hlediska způsobů, kterými se na ni dá reagovat. Notorická slabost moderních pohádek ukazuje, že vstoupit do tohoto prostoru novým způsobem je obtížné, takřka nemožné. Nemusí to ale nutně znamenat, že jejich obecná metoda je překonaná.
Zdá se mi, že štafetu pohádek převzala fantasy, tedy alespoň ta část fantasy, kterou má po mém soudu smysl číst. Není teď nutné rozhodovat, zda se naše psychologie skutečně natolik mění, že fantasy představuje jen jakýsi dočasný regres, nebo zda jsme nemocní modernitou a pohádky mají pravdu. Za pozornost spíše stojí, že fantasy je prostor, kde nyní probíhají specifické literární experimenty. Sci-fi přijala za své představu trpného mechanického světa a zareagovala na ni řadou zajímavých způsobů. Fantasy však pokračuje v tradici vnímání světa jako něčeho živého, kde stejné výsledky při stejných činnostech nejsou nutně stejné, nýbrž tajemně se opakující – a občas se skutečně za všedních okolností stane něco dramaticky, z hlediska sci-fi dokonce bláznivě odlišného.
Zajímavost Gartha Nixe spočívá hned ve dvou skutečnostech. Nejen, že se nezdráhá pohádkovou metodu využívat otevřeným způsobem, tedy přímým zapojením metafyziky jako vlastní skutečnosti fantasy světa. Navíc ale k používaným metafyzickým prvkům přistupuje s přízemní nepředpojatostí typickou pro pohádky. Nezkoumá, zda je to metafyzika ve filosofickém smyslu pravdivá, dokonce ani příliš nehledí na to, zda jde o metafyziku pro vyprávění příběhu vhodnou. Chce-li uspět, musí podstoupit stejné riziko, jakému vystavuje svoje hrdiny: podrobit se testu ze setkání s nezastíranou skutečností.
Není překvapivé, že čtenářsky nejúspěšnější jsou metafyziky založené na neopakovatelném „kouzlu“, tedy knihy z cyklu Starém království, stejně jako dramaticky nejméně přesvědčivé byly nakonec příběhy z cyklu Klíče od království, které byly naopak metafyzicky vystavěny na opakovatelné „technice“. Zdá se – ať už to vysvětlujeme povahou lidské přirozenosti nebo staletími podmíněnými zvyklostmi ve vyprávění příběhů –, že při čtení nám zatím jsou příjemnější klasicky pojímané zásvětní principy. Zajímavým experimentem někde oběma těmito extrémy byl román Žabí polibek, který vycházel ze „smluvní“ metafyziky, když z americké (a původně římské) představy o důležitosti zakládajícího aktu učinil sám základ skutečnosti. Je-li pravda, že čím realističtější metafyzika je v základu příběhu, tím věrohodnější nám příběh může přijít, protože o tím více v něm může jít, nezdálo by se, že lze od Andělského mága mnoho očekávat. Aktuální společenská konstelace, s kterou kolaboruje, vyhrocuje nominalistickou libovolnost až k nesmyslnosti, a také používání andělů a jejich moci má v knize téměř výhradně technickou povahu.
Nicméně dramatická věrohodnost příběhu nemusí nutně odpovídat míře, v které je kniha přínosná pro hledání nových forem toho, co pro hrdinu znamená, že uspěl ve zkoušce, které byl podroben. Má-li si navzdory praktické užitečnosti a společenským konvencím uchovat identitu, která je potřebná, aby se ze setkání se zásvětím dokázal úspěšně vrátit, nemusí to dnes znamenat to samé, co kdysi. Zatímco dříve představovalo moudrost stáří, které disponovalo bohatým souborem generacemi vyzkoušených praktických dovedností, dnes podobné znalosti rychle zastarávají a stávají se bezcenné už během jediného lidského života. Mění se i způsob vzájemné komunikace, která je možná povrchnější, ale rozhodně nesrovnatelně četnější než kdysi. Vliv virtuálního, libovolně změnitelného počítačového prostředí na naše životy je už tak silný, že se mezi fyziky i filosofy stalo módou spekulovat o informatické povaze hmotné reality. Identita hrdiny proto už nemusí představovat jakousi vnější stálost, s kterou konzistentními činy vzdoruje měnícím se okolnostem, jež se ho snaží svést na scestí. Dnešní identitu může představovat vnitřní pochopení smyslu, které na podobné okolnosti reaguje různými způsoby, protože v proměňující se skutečnosti mohou mít velmi odlišné významy.
Obrazně vyjádřit naši měnící se životní zkušenost nemusí vést k výsledku, který je stejně uspokojivý, jako bývají v minulosti již vyzkoušená řešení. Může však jít o metafory zajímavější a vnímáme-li pozorně, tak i hodnotnější. S potěšením konstatuji, že vnější ochranné mimikry autora knihy neodradily od hledání odpovědi v nitru příběhu. V tomto ohledu naopak původní Tři mušketýry překonává. Jeho antagonistka si zachovává temnou přitažlivost Milady de Winter, ale čtveřice hrdinů už si nevystačí s tradičními ctnostmi dobrodružných příběhů jako je odvaha, vytrvalost, chytrost nebo obětavost. To vše je v příběhu stále přítomno, ale při řešení pragmatické otázky, jak lze protivnici překonat, musí hrdinové odpovědět i na obtížnou otázku, jak se vypořádat s jejím předešlým, neúspěšným setkáním se zásvětím. K tomu, aby ji dokázali porazit, ji musí pochopit – čímž vyvstává ošemetná otázka, jakým způsobem se vlastně máme chovat k někomu, jehož motivace uprostřed složitých okolností chápeme tak dobře, že nelze tvrdit, že je v nějaké míře i nesdílíme.
Příběh Andělského mága je přehledný, neobsahuje žádnou složitou zápletku ani žádná zvláštní tajemství čekající na odhalení. Jednotlivosti jsou dost zajímavé, abychom chtěli číst dál, ale celou dobu zhruba tušíme, jak se všechno odehraje (čímž ovšem dobrodružné příběhy spíše získávají na přesvědčivosti). Jedinou velkou neznámou je zakončení příběhu, protože je s postupem knihy čím dál zřejmější, že bude založen na jediném činu nebo rozhodnutí – a ve hře jsou tak silné síly, že vyústění může být stejně šťastné jako strašlivé. Bylo by nefér cokoliv naznačovat, ale autor nevyužije žádnou kličku, kterou by se závažnosti situace, jak ji rozehrál, vyhnul. Nakonec dojde k tomu, co je podstatou opravdové pohádky a dobré fantasy, tedy konfrontaci hrdiny s nevyzpytatelným zásvětím. V porovnání s ostatními autorovými knihami jde o řešení svojí strukturou relativně neobvyklé a spíše věrohodné, takže knihu lze brát nejenom jako zajímavý dobrodružný příběh, nýbrž i jako „cestu na zkušenou“, která je s pohádkami spojována. Etika zde smiřuje nutné, ale cizí zásvětí, se známým, ale nahodilým světem. Není to ovšem etika, která by nám dopředu říkala, co je správné, a tak nám zajišťovala bezpečí. Hodnotu rozhodnutí, které jsme s hrdiny prošli, poznáváme až podle dramatické věrohodnosti, s kterou na nás zapůsobí, takže „správnost“ této etiky poznáváme až jako následek jejich činů. To je pro mne skutečné kouzlo literatury – konflikty mezi hodnotami dokážeme nazírat a rozhodovat čtením: vnímáním velikosti a obrušováním hran.
Nicméně i v tomto rozměru se na knize nakonec projevuje určitá nedokonalost, která nejspíš souvisí s podbízivostí dnešním čtenářům. I když je rozuzlení příběhu koncentrováno do jediného bodu, mělo by vzhledem k obtížnosti cesty i závažnosti situace mít pro hlavní hrdiny samotné závažnější dopady. Dostane-li pohádkový hrdina půl království, může to být odměna za to, že zachránil princeznu. Ale to, že se stává králem, je důsledek přijetí nové etiky. Nemůže se vrátit vnitřně do své předchozí role řadového člena společnosti. To, co zažil, ho změnilo, v pohádkovém světě se v doslovném smyslu stává suverénem. Jeho dobrodružství ho vyděluje a svoje pojetí toho, co je správné, už odvozuje z jiných zdrojů. Ve fantasy se podobná zkušenost může projevit méně nápadným a symbolickým způsobem, jde nakonec hlavně o vnitřní proměnu, ale bezstarostný návrat k zábavným dobrodružstvím, od kterých nás zatím zdržoval boj s metafyzickým zlem, to hodnotu předchozího příběhu přeci jen poněkud devalvuje. To je však už jen drobný problém, od kterého jde s trochou úsilí odhlédnout. Z hlediska zkoumání užitečnosti metafyziky pro literaturu, zvláště pro fantasy představuje Andělský mág nakonec nápaditý a nečekaně zdařilý příspěvek.