Skříň #13

Onsu Kim

Pouští-li se někdo do četby této sbírky korejských povídek tak jako já proto, že by se rád dozvěděl něco o „korejskosti“, bude bezprostředně nejspíš zklamán. Vedoucí týmu překladatelů v doslovu upozorňuje, že právě tohle začíná být v Koreji považováno za zastaralé a prostě to přestává být v módě. Dočkáme se proto pár mírně exotických reálií a ozvuků sociálních vztahů přeci jen odlišných od těch našich, ale jinak autor ve svých povídkách vychází hodně vstříc očekávanému mezinárodnímu publiku a jeho kusým a nahodilým znalostem. Nemusí to ovšem být jen vypočítavost. Nepříliš schopný zaměstnanec jakéhosi podivného státního výzkumného ústavu (jinak též vypravěč knihy) se probírá složkami lidí, kterým se dějí divné a nepochopitelné věci. Chtějí se stát kočkou, měsíce spí nebo jim z těla roste ginkgo a podobně. Jejich více či méně kuriózní příběhy se neodehrávají zdaleka jen v Koreji a vypravěč je navíc často svým komentářem vsazuje do širších kontextů, takže spíše neurčité kulturní zakotvení zde má i svůj vnitřní důvod.

Podobný způsob vyprávění, kdy se v zásadě realistický a vážně míněný děj proplétá uličkami křivolaké fantasknosti, byl u nás asi nejvíce zpopularizován románem Sto roků samoty Gabriela Garcíy Márqueze. Ale i když oba romány shodně staví na konfrontaci se zastarávajícími společenskými formami, snad nemůžou být rozdílnější. Márquezovi Buendíové vědí, i když se možná fatálně mýlí, a věří, i když možná v bohy dost podivné, a toho, co poznávají, se s nesmírnou, umanutou silou drží, ať jsou konce, ke kterým je jejich zatvrzelá vůle přivede, jakkoliv trpké. Hrdinové Onsu Kima jsou fatalisté úplně jiným způsobem, osudu se pasivně poddávají, nejenže nevěří, že by svůj život mohli ovlivnit, dokonce už ani neuznávají, že by světu šlo, byť na zcela elementární úrovni, porozumět. Nejde však, což je důležité, o jejich subjektivní prožitek, který by byl důsledkem nedostatečného charakteru.

Vypravěč knihy označuje lidi, jejichž složkami, které jsou uloženy ve skříni z titulu knihy, se porůznu probírá, jako „lidi se znaky“, symptomery. Je to v kontextu teorie, že lidstvo se dostalo pod tlak okolního prostředí a začalo se evolučně vyvíjet. Podstata nepochopitelnosti světa však nespočívá v tom, že netušíme, proč najednou někteří lidé jedí sklo nebo pijí benzín. Klíčové je, že podobné změny nikoho nezajímají. Lékaři bezradně krčí rameny, vědci informace bagatelizují a vytěsňují a pisatelé nedělních příloh jsou patrně na dovolené. To je samozřejmě směšná představa. Zvláště v dnešní zbyrokratizované vědě neustále někdo hledá témata, která by „zpracoval“. Možná by se dalo uvažovat, zda podobná odlišnost není v korejské kultuře sociální tabu, ale nepřišlo mi, že by text knihy poskytoval pro podobný výklad oporu. Systematický nezájem o symptomery je jedním z předpokladů knihy, hodně se o něm mluví, ale ve skutečnosti zůstává nereflektován.

Pro mne jako pro západního čtenáře je však velmi dobře srozumitelný, protože metaforicky zobrazuje určitý typ krize, do které se naše civilizace postupně dostává. Připomíná to situaci, do které se v novověku dostala etika. Scholastičtí teologové přijali a rozpracovali Aristotelovu teorii založenou na substanci, tedy představě, že obecniny (například a zvláště „člověk“) mají jakýsi trvalý a neměnný obsah. Myslím, že důvodem, proč se oproti jiným myšlenkovým systémům prosadila právě takto pojímaná etika, nebyla nutně její pravdivost, možná stačila jen její neobyčejná schopnost věci vysvětlit: při vhodném používání dokáže pomocí racionálních argumentů rozhodnout i otázky, u kterých je bezprostředně obtížné nalézt nějaké nesubjektivní vodítka. Proto morálka, kterou tato etika ustavila, přežila dokonce několik století poté, co byla filozofie, která je jejím základem, odmítnuta.

Ještě v druhé polovině 20. století byla představa, že je člověk autonomní existencí, jejíž lidskost nemá žádný vnější a nezávislý základ, přijímaná jen sporadicky, takže osvícení spisovatelé (u nás třeba Egon Bondy) sváděli se substančně chápaným výkladem lidského života tuhé boje. Nemyslím si, že vyhráli; spíš jen ospravedlnili stav, který se nakonec vyvinul jiným způsobem. Etika, která pomocí vhodných rozlišení dokáže (přinejmenším na teoretické úrovni) rozhodnout většinu dilemat, nás nakonec unavila. Myslím, že když se náš život stal na fyzické rovině pohodlný, nechtějí už se lidé namáhat ani duševně. Dneska vede jakákoliv netriviální etická otázka jen k souboji čistě subjektivních názorů – stačilo pár desetiletí a nikoho ani nenapadne, že vůbec mohla existovat metoda, jak morální konflikty rozhodovat racionálně (lidé se pochopitelně chovali jen zřídka podle toho, co jim radil jejich rozum, ale přinejmenším následné hodnocení jejich činů čistě subjektivní nebylo).

Tento exkurs do historie uvádím proto, že se mi zdá, že Skříň #13 reflektuje podobný vývoj, ke kterému dochází v oblasti poznání. Změny, kterými procházejí symptomeři, jsou nepochopitelné, protože – přinejmenším jako ideální, autorem očekávaní čtenáři – podvědomě chceme, aby byly nepochopitelné. Novověk odmítl scholastickou metodu poznání ve prospěch metody přírodních věd; a dosáhl s ní v oblasti fyzického světa podobně fenomenální schopnost věci vysvětlovat jako aristotelovská scholastika v etice. Ale když porovnám dnešek se společností z ještě poměrně nedávných dob, zdá se mi zřejmé, že začínáme být unaveni i poznáním. Podobně jako etika i poznání zavazuje. A podobně jako členitá etika je i rozsáhlé poznání únavné, možná dokonce pro řadu lidí i skutečně nezvládnutelné. Rozpad středověkého myšlenkového paradigmatu způsobily nesmiřitelné etické konflikty, které nakonec vedly až ke vzniku protestantismu. Dnes si myslíme, že můžeme být na konci novověku, protože jsme svědky noetické krize, kdy argumentace přírodovědným poznáním podobným způsobem ztratila relevanci. Fyzickou evoluci lidského druhu pak Onsu Kim používá jako zajímavou metaforou společenského vývoje.

Nechci ovšem tvrdit, že podobný literárně-skeptický pohled je nutně znakem porážky, selhání moderního světa. Vzpomínám na proslov, které měl v roce 1998 Václav Malý na Václavem Havlem pořádané konferenci Fórum 2000, kde hovořil způsobem tehdy i dnes neobvyklým o tom, co znamená svoboda. Vykládal ji jako „osvobození od výkonu“, tedy od nutnosti něco si dokazovat nebo odvozovat představu o svojí hodnotě od názoru druhých. Ke svobodě vede „mír v srdci“, tedy smíření se sebou samým. Úspěch moderního světa je odvozen od aktivity a je to možná přístup, který se ocitl v krizi – přinejmenším je tak ve Skříni číslo 13 reflektován. Ale i když je metaforické, nezřídka až lyrické vyjádření podobné zkušenosti autorsky nápadité a čtenářsky zajímavé, není popis krize to, co by nás dramaticky uspokojovalo. Biskup Malý tehdy nabídl specificky křesťanské východisko. A mě zajímá, jakým způsobem na krizi, kterou autor Skříně tak plasticky evokuje, vlastně zareagují jeho postavy.

Typickým důsledkem agnosticismu je v knize samota. Postavy odmítají společenství, které je vytvářeno „zvenku“, protože je v tom či onom smyslu násilné. Budiž, to lze pochopit, lze s tím i souhlasit. A nabízí nám autor něco místo toho?

Přišlo mi, že kritický tón během knihy nabírá na síle (ale možná je to jen důsledek opakování některých motivů), nicméně autor se nenechá zlákat až k nějaké formě odmítnutí společnosti jako takové. Vytvářet autentické společenství je ovšem velmi obtížné: jaké průsečíky mohou mít jeho symptomeři? Autor se podobné otázce má sklon vyhýbat. Snaží se nám, a to dosti obratně, ukazovat situace z různých úhlů pohledu. Například jeho hrdina, který veškeré děje komentuje, je neúspěšný ňouma, takže je autor mimo podezření, že by nám snad jeho očima vnucoval svůj názor. Je na nás, co budeme brát jako vážný hlas autora a co jen jako prvek charakterizující postavu. Podobně hromadí a splétá různé paranoidní teorie, sociální jevy a existující instituce, z kterých vytváří primitivní, náznakové mýty. Těm se na jednu stranu parodicky vysmívá, ale současně jimi uznává naši antropologickou potřebu vysvětlení a smyslu.

Povídky z větší části knihy spolu souvisí je volně, nepropojují se, většina postav se objeví jen jednou, autor nepoužívá žádnou zvlášť důmyslnou kompozici, průběžný příběh hlavního hrdiny vidíme jen v náznacích. Teprve v samém závěru knihy se děj scelí a zrychlí, ale paradoxně jde jen o další zastírací manévr. Téma symptomerů se totiž z knihy postupně vytrácí, pečlivě budovaná bázeň z neznáma, které představuje další evoluční vývoj člověka, je nahrazena jednoduchým napětím. Závěrečný fragment thrilleru je sice opět nápaditě podaný, ale ve své vnitřní podstatě je vlastně podružný. Autor jakoby se nás snažil přesvědčit, že když bude mít kniha uzavřený konec, znamená to, že má i srozumitelný závěr. Nabízí se vysvětlení, že jde o neumělost, ale zdá se mi, že podobných paradoxů je v knize příliš mnoho, než aby mohlo jít o náhodu: Symptomeři, kteří mají být reakcí na měnící se prostředí, jsou v něm nakonec schopní obstát mnohem méně, než běžní lidé. Jediným člověkem, který je ochotný hlavního hrdinu chápat a brát jako rovnocennou lidskou bytost, je zločinec, který ho má oloupit. Postavám, které se přiblíží k navázání nějakého vztahu, je jejich snaha zvnějšku narušena. Agnosticismus v knize vede k bezvýchodnosti, téměř predestinaci.

Postmoderní pojetí tvrdí, že jak se světa ptáte, tak vám odpovídá. Ptáte-li se vědecky, odpoví vědecky, ptáte-li se astrologicky, odpoví astrologicky. Onsu Kim tento princip obrací, jakoby se nám snažil ukázat, že odpovídá-li svět určitým způsobem, je takový. Mám fantasticky založené příběhy rád, ale zde je fantazie přivedena až na hranice zneužití. I díky příběhům jsme si osvojili zásadu, že lidi a události nemáme hodnotit podle jejich vnějšího zdání, ale podle jejich záměrů a vnitřní hodnoty. Nelze ale tvrdit, že jen způsob našeho vnímání určuje, jaký svět je a co se v něm děje. Ochotně připustím, že na světě existují lidé, co místo vody pijí benzín a prospívá jim to. Jenže autor epistemologické krizi, kterou svými fantastickými motivy vytváří, podléhá – a podle všeho se zdá, že to dělá vědomě nebo i vypočítavě. A nerad bych skončil jen u závěru, že tato sbírka povídek představuje jen sžíravou společenskou kritiku. Možná by to s ohledem na důraz, který jihokorejská společnost klade a výkon a úspěch, nebylo nemístné, ale z literárního hlediska je to vysvětlení triviální.

Začnu tím, co je na knize jednoznačně dobré: evokace prostředí, charakteristiky postav, odvíjení nepředvídatelných, mírně vyšinutých dějů. Autor je dost dobrým vypravěčem na to, aby jeho povídky měly kouzlo. Je to kouzlo omezené na jednotlivé, izolované prvky, což ale není málo, protože radost z vyprávění, dokonce i když případně zcela nenaplní svůj potenciál, má stále svoji hodnotu. Navíc je zde určitá (z pohledu naší kultury) nestoudnost, s kterou jsou zachycovány „divné“ události – i díky ní jsem se při čtení nenudil, protože je to dobrý způsob, jak vystihnout vyhrocenou, existenciální situaci. Zvláštní rozvolnění vztahu k realitě také umožňuje vytvářet nové a občas značně neotřelé metafory, což je v situaci, kdy občas máme dojem, že už jsme slyšeli a zažili všechno, osvěžující. Jestliže jsem na začátku zmiňoval, že od knihy nelze příliš očekávat „korejskost“, neznamená to, že by jí nebyla vlastní jiná „exotičnost“.

Všechny tyto prvky se dobře osvědčují v jednotlivé povídce, kde vyvolávají zvláštní, trochu melancholický dojem velikosti a nepostižitelnosti světa (jak ho u nás známe třeba z některých, byť na úplně jiných základech založených povídek Karla Čapka). Každý si z těch impresí může najít vlastní východisko, to je ten krotký, nenápadný půvab literatury; a samotné potěšení ze čtení proto fungovalo dobře. Ve sbírce podobných povídek ovšem tyto prvky fungují paradoxně méně. Očekáváme, že z jejich seřazení vedle sebe povstane ještě nějaká další, odlišná kvalita, aby se jednotlivé etudy neproměnily jen v manýrismus. Jednotící prvek, který se mi zdá být nejzřetelnější, jen rozhořčení. Objevuje se v mnoha podobách, od tichého povzdechu postav, které našly ve svém osudu útěchu, po explicitní kritické komentáře. Od zjevných nespravedlností po stejně zjevně falešnou sebelítost. Ale ať už se stane cokoliv – většinou je to něco špatného, občas něco dobrého – výsledkem je vždycky vědomí nesprávnosti. V jednotlivých povídkách se většinou ozývá jen na pozadí, snad jako jakási neurčitá touha po utopii, ale v jejich celku vytváří zjevnou frustraci.

Přijde mi, že autor si nedokázal uvědomit, že žijeme ve zvláštní dichotomii: V našem světě draci nejsou, ale ceníme si příběhů, kde se ukáže, že pravdu měl ten, kdo říká, že jsou. Ale v příbězích o dracích obyčejně nejde o to ukázat, že draci existují, to je jen východisko pro další obsah příběhu. Nebo je to jako kdyby někdo napsal grálový příběh, ve které ale žádný z protagonistů není podroben zkoušce, která by ukázala, zda je Grálu hoden, všichni jsou odmítnuti, aniž by se k němu třeba jen přiblížili. Ano, takový příběh se jistě může odehrát, ale proč by vlastně měl být vyprávěn? Podobně je frustrace ze světa pochopitelná, ale není-li nějak dramaticky využita, vede-li pouze k zákonité samotě, je banální. Struktura knihy je dost členitá a neurčitá, aby nám umožňovala vnášet do ní vysvětlení typu „hrdinovi je odepřeno X, protože nenaplnil Y“, ale zdá se mi, že to jsou jen dodatečné racionalizace, které by byly podobně nevěrohodné jako už zmiňovaný závěr knihy sám, který se zdá být formálně v pořádku, ale souvisí jen s rekvizitami knihy, ne s jejím obsahem.

Nyní by se mi hodila znalost korejského kontextu. Je zvykem číst knihu více alegoricky než u nás? Odkazuje neschopnost postav plnohodnotně projevit city a ztvárnit prožitek na nějaká tradiční literární omezení? Nebo je to naopak důsledek ještě nevstřebaného šoku ze střetu se západní kulturou? Nebo by se mi hodilo poučení od jiných čtenářů. Očekávám příliš? Četl jsem málo pozorně a něco mi uniklo? Nebo jsem dokonce zvolil špatnou perspektivu?

Máme-li věřit krátkému komentáři za poslední povídkou, lze z pohledu hlavního hrdiny brát celou knihu jako jakýsi složitý proces očišťování, který má nakonec vést – volně vzato – o onomu míru v srdci, o kterém kdysi mluvil biskup Malý. Podobně jako u symptomerů nemá smysl ptát se po „důvodech“ jejich proměn, tak ani v našem životě nemá smysl hledat „oporu“ ve světě. Je-li tomu skutečně tak, pak si dovolím podotknout, že nám jeho sbírka povídek poskytuje žalostně málo předpokladů pro to, aby se úkol, před který nás staví, dal zvládnout. Protože, bráno z literárního hlediska, autorova ústřední metafora symptomerů selhala. I když se v řadě jednotlivých případů dílčím způsobem osvědčila, nedokázal ji nakonec využít žádným jiným způsobem, než postupným rozvíjením posloupnosti nepoznatelnost – frustrace – samota. Nejde přitom o to, že s podobným vyzněním nesouhlasím. Potíž je v tom, že samo o sobě má jen dost chabý dramatický potenciál, ať už byla Skříň #13 jinak v řadě jednotlivostí jakkoliv zajímavá.

Přiznávám, že jsem knihu dostal jako dárek od vydavatele, čímž jsem se nechal při psaní tohoto zápisku ovlivnit. Kdyby nic jiného, tak jsem si díky tomu knihu opravdu přečetl.