Mrazivá hlubina

Adrian McKinty

Historické detektivky si většinou spojujeme s dávnějšími dobami a nezřídka i s odlehlejšími zeměmi. Jsou však události, které sám pamatuji, ale které jsou tak podivné, že mi přijdou skoro stejně vzdálené. Zvláštní pocit cizosti ve mne vždycky vzbuzovalo násilí v Severním Irsku. Jak se vlastně mohlo stát, že tak zavedený stát jako je Velká Británie postihla, a to po docela dlouhou dobu, nevyhlášená občanská válka? A jak se dokázala se vším tím násilím, překvapivě brutálním a stále se opakujícím, vlastně vyrovnat? Když jsem náhodou narazil na cyklus detektivek odehrávající se v nejhorších letech konfliktu, rád jsem po prvním dílu hned sáhl.

Mrazivá hlubina je jednoznačně dobrodružný příběh, její autor nemá žádné ambice čtenáře vzdělávat, nicméně proč na sebe vzal konflikt tak drastickou podobu ukazuje celkem jasně. Má-li situace hluboké historické kořeny a je-li proto vlastně věcně neřešitelná, lze pochopit, že snahy o jakékoliv politické řešení budou stagnovat. Připočteme-li souhru řady dalších nepříznivých okolností – necitlivé zásahy britské administrativy, které zvyšují napětí; ekonomický úpadek, který snižuje loajalitu občanů; zahraniční finanční podpora určená pro politické cíle, která ovšem oběma stranám konfliktu ve skutečnosti umožňuje se vyzbrojovat; postupné a nevyhnutelné propojení paravojenských sil a organizovaného zločinu, protože obě oblasti přitahují podobné typy lidí bez zábran – vlastně není překvapivé, že se původně spíše ojedinělé násilí rozroste do nezvládnutelné míry. Nic z toho vlastně není příliš objevné, jsou to věci, které jsme ve zprávách slyšeli, ale Adrianu McKintymu se podařilo je nenásilně a přitom velmi přesvědčivě ukázat na pozadí dramatického, ale přitom vlastně všedního života té doby. Nečiní je pochopitelnějšími, ale člověk si je konečně dokáže doopravdy představit.

Zajímavým způsobem je zvolený hrdina. Detektiv seržant Sean Duffy je katolík a policista, takže stojí vlastně na obou stranách konfliktu. A protože je jeho pozice značně netypická, vyvolává opakovaně rozruch, který autorovi usnadňuje předvést nám štěpící linie ve společnosti té doby. Ještě podivnější – zdá se – ovšem je, že vystudoval vysokou školu, a přesto se dal k policii. Z britských detektivek jsme zvyklí na dlouhou řadu vzdělaných a kultivovaných inspektorů, ale v Irsku se věci zjevně mají o hodně jinak. Hned jsem si vzpomněl na Jacka Taylora z knih Kena Bruena, který se vyznačoval podobným literárním rozhledem a převyšoval svoje okolí schopností empatie i úsudku. Sean Duffy má naštěstí lepší povahu, není na ničem závislý a podle všeho je i lepším detektivem, ale nijak zvlášť lichotivé zvláštnosti irského chápání sebe sama ukazuje překvapivě podobným způsobem. Je zajímavé, že je to mentalita velmi dobře pochopitelná, ale přitom hodně odlišná.

Hlavnímu hrdinovi se podaří nachomýtnout se k poměrně netypickému a znepokojivému případu, který brzy začíná vypadat jako sériové vraždy. Vyšetřování ovšem probíhá civilně, dlouhou dobu dokonce až překvapivě komorně, což lze ovšem přičítat společenským nepokojům a napjatým rozpočtům. Dost jsem to ocenil, protože to odpovídá atmosféře 80. let, kdy ještě nebylo všechno tak přepjaté, jako je nyní. Vyšetřování proto postupuje pomalu, nové stopy se nacházejí jen ztěžka, ale přitom není vůbec nezajímavé, takže mi kniha přišla navzdory pochmurnému prostředí nečekaně čtivá. Možné motivy se pohybují v široké škále od obyčejné lidské nenávisti až k zákeřným politickým pletichám, takže vzbuzují velmi různá očekávání i emoce. Nakonec se ukázalo, že i detektivní zápletka byla vymyšlená chytře a ještě navíc netypicky nápaditě, takže by se zdálo, že knize nebude co vytýkat. Jenže navzdory solidně budované výstavbě většiny knihy podlehl bohužel autor ke konci rozšířené nectnosti současných detektivek a pokusil se z příběhu udělat „něco víc“, než se do té doby zdálo, že je. Ne, že by to do zápletky, jak ji rozehrál, nezapadlo, ale podivně výstřední peripetií hodně narušil pečlivou realističnost, na které kniha až do té doby stála. Přišlo mi to jako naprosto zbytečný ústupek: píšu-li celou dobu knihu pro vnímavé a inteligentní čtenáře, jaký má smyl brát najednou ohledy na ty, kteří patrně potřebují drásavé vzrušení a prostoduché efekty, aby poznali, že kniha skončila?

Nedůvěra autorů v to, že dobrý příběh prokáže svoji kvalitu sám, a potřeba vylepšovat jeho konec dodatečnými zvraty a akčními scénami, které mají údajně posílit jeho dramatičnost, ale ve skutečnosti jen podkopávají jeho věrohodnost, to je něco, co mě na dnešní literatuře zvlášť rozčiluje. Mrazivá hlubina byla kniha dost zajímavá, abych si chtěl přečíst i další díl, ale mám vážné podezření, že autor bude mít sklon podléhat pokušení, které představuje laciný thriller, ve vzrůstající míře. Ale kdyby nic jiného, rád bych se o atmosféře této prapodivné podoby počátku 80. let dozvěděl ještě něco, takže dokud nezačnou být knihy dryáčnické příliš, jsem odhodlaný nějaké ty přepjaté banality na závěr přežít.