Páté roční období

N. K. Jemisinová

Snad jedinou Shakespearovou hrou, kterou jsem při prvním shlédnutím nedokázal pojmout (a kterou mám dodnes potíže s potěšením sledovat), je Bouře. Je to jediná Shakespearova hra s původním námětem, ale také jediná, která vlastně nemá autonomní děj. Postavy a jejich vztahy jsou totiž metafory, které má děj pouze předestírat. Tehdejší publikum bylo, zdá se, zvyklé rutinně vnímat postavy nejen v jejich konkrétní podobě, případně jako určité zavedené lidské typy, nýbrž i jako zosobnění rozličných abstraktních principů, a to i vícenásobné. Shakespeare proto dokáže současně zobrazovat a zkoumat střet dramatický, etický, filosofický a metafyzický ve více rovinách, aniž by šly redukovat jedna na druhou nebo alespoň všechny vedly ke stejným závěrům. Konvenční alžbětinská metafora, která zobrazuje svět jako divadlo, je mnohem obsažnější, než si dnes bez předběžného poučení dokážeme představit. Shakespeare nad to ještě učinil drama vlastním námětem dramatu, reflektuje jeho metody, povahu i hodnotu. Je to mimochodem jeden z příkladů, jak zachází ještě o krok dále, než se zdá potřebné: svět, který divadelní hra vytváří, je natolik obsažný, že by bylo škoda omezit ho tím, že bude využit jen k nějakému definovanému záměru. Toto neustálé překračování rozumných očekávání je jednou ze součástí literární magie, kterou nás Shakespeare dodnes okouzluje.

Nemyslím, že bych si někdy dokázal alžbětinské drama zažít natolik, aby mi Bouře byla bezprostředně srozumitelná a abych ji dokázal ocenit jinak než jen intelektuálně. Ale moje neúspěšné potýkání se s něčím příliš obtížným nebylo bez užitku: začal jsem si všímat, kdy autoři v oblastech, které mi přirozeně srozumitelné jsou, použijí podobné postupy. Kdy v rámci daného světa přestanou proměnami jen rozvíjet děj a kdy začnou manipulovat s metaforickou a metafyzickou povahou světa samotného. Myslím, že podobným způsobem by bylo možné vysvětlit zvláštní rozpor, který může vyvolávat úvodní díl trilogie Zlomená Země N. K. Jemisinové. Na první pohled je dryáčnický, psaný natolik laciným až odpudivým stylem, že jsem po prvních několika stranách vážně uvažoval, že se čtením přestanu. (Obvykle si na literární ceny moc nepotrpím, ale kdyby román býval nevyhrál cenu Hugo, nejspíš bych se přes úvodní stránky opravdu nepřenesl.) V naprostém kontrastu s tím jsem byl na jeho konci přesvědčen, že jsem se stal svědkem ve sci-fi čehosi mimořádného. Předtím, než bude možné ukázat, k čemu v románu vlastně došlo, je potřeba si ho přiblížit z běžnějšího hlediska, tedy prostřednictvím prostředí, postav a zápletky.

Nacházíme se ve světě, kde funguje orogenie, neboli schopnost ovlivňovat myslí geologické jevy. To na první pohled působí až kombinatoricky, jakoby autorka jen hledala, jakou podivnost ve fantastické literatuře ještě nikdo nepoužil. Její svět je však geologicky neobyčejně aktivní, pravidelně jej sužují různé katastrofy a není překvapivé, že lidé hledají, jaký můžou mít smysl. Zde jej ztělesňuje představa Otce Země, který se na lidstvo z neznámého důvodu rozhněval (není přitom tak docela jasné, nakolik jde jen o mýtus). Každopádně ve chvíli, kdy začneme příčiny jevů antropomorfizovat, působí existence lidí, kteří se zemí dokáží manipulovat, mnohem méně vykonstruovaně, protože na podobná předvědecká vysvětlení přírodních jevů jsme zvyklí i z našeho světa a v rámci příběhů bereme podobné personifikace (a s nimi spojené zvláštní schopnosti) jakoby skutečné dodnes. Tomu, že schopnost orogenie působí realisticky, velmi pomáhá, že okolní svět, ironicky pojmenovaný Tišina, je sám o sobě překvapivě věrohodný. Bráno věcně, není samozřejmě příliš pravděpodobné, že by se v tak odlišném prostředí rozvinuly sociální formy prakticky stejné jako v našem světě. Ovšem k tomu, abychom dokázali cizí prostředí brát jako dramaticky věrohodné, stačí méně. Autorčiným klíčovým prostředkem je „kamenné učení“, jakýsi tradovaný soubor zásad, které mají zajistit přežití lidského společenství v dobách krize. Tím jednak vymezila obor skutečností, které chce ve svém světě brát jako jiné, ale hlavně umožnila zavést do svého světa víceznačnost, bez které se věrohodnosti špatně dosahuje. Pro některá společenství může být například v době geologického klidu výhodné se od kamenného učení odchýlit, ale riskují tím pravděpodobně větší problémy někdy v budoucnu. Neurčitost principu „něco za něco“ je pro naši zkušenost dost typická, ale do fantastických knih se poměrně špatně přenáší. Zde se přitom napětí mezi dogmaticky podávanou minulou zkušeností a nejistotou, nakolik je podobná zkušenost stále platná, projevuje i řadou dalších způsobů. I při jinak poměrně zkratkovitém popisu je to jeden z důvodů, proč se autorce podaří ustanovit její svět rychle a úspěšně, dokonce i když má sám o sobě dosti drastickou povahu.

Svět Zlomené Země poznáváme střídavě očima tří různých hrdinek, které jsou nadané orogenií. Malá dívka, která je kvůli svým neobvyklým schopnostem okolím utlačovaná, se dostává do školy, kde by měla svoje schopnosti rozvinout. Mladá žena pověřená úkolem vyčistit přístav od korálů, které ho blokují. Starší žena prožívající osobní tragedii na pozadí počínající geologické katastrofy. Tři velmi odlišná místa a tři velmi odlišné pohledy. Všechny spojuje jen to, že i když se z počátku odvíjejí jako jednoduché, téměř archetypální příběhy, v jejich pozadí jasně tušíme, že věci zdaleka nejsou takové, jaké se zdají být, že Tišina skrývá vydatnou porci temných tajemství. Velmi rychle se proto začnou objevovat různá morální dilemata: pochybnosti o motivaci ostatních, spravedlnosti společnosti i povaze skutečnosti. Dramatické principy jsou postupně natažené až na samu hranu únosnosti; podobně jako je porušená země, láme autorka i charaktery postav. Jeden z vedlejších aktérů, který nejspíše reprezentuje to, čím jsou nám tradiční literární hrdinové blízcí, spáchá z nejasných a pochybných důvodů strašlivé věci. Zdaleka také neplatí, že by postavy, které jsou schopny kritického myšlení a které mají nejlepší představu o povaze světa okolo sebe, takže jsou nám svojí osvíceností nejbližší, měly nejlepší šance na přežití. Nejde však o to, že by se autorka snažila demaskovat „patriarchální“ postoj jako falešný. Feministicky založená hrdinka, s jejímiž názory a postoji bychom dnes patrně měli sympatizovat nejvíc, přivede k naprosté zkáze sebe i všechny okolo sebe. Náročná povaha jejího světa nejen usvědčuje z nefunkčnosti každou ideologii, ale krutě zveličuje i prostá osobní lidská selhání. Jakkoliv se to v dnešní zpolitizované době zdá překvapivé, je všechno, co se v knize odehrává, posuzováno sice velmi krutým, ale také velmi realistickým měřítkem, totiž zda to vede k přežití nebo ke smrti, aniž by autorka někomu na základě sympatií nadržovala.

Vtěsnat do jediné knihy tři plnohodnotné lidské osudy je velmi obtížné. Jednotlivé situace umí autorka vystavět pečlivě a beze spěchu, takže působí velmi přesvědčivě, ale mezi nimi jsou náhlé přeryvy. Snad se v těch dobách neděje nic zajímavého, ale jednotlivé hrdinky v nich procházejí zřetelnými psychologickými proměnami, takže se nedá říci, že by nebyly zajímavé, ale my je nevidíme. Je otázka, jakým způsobem chce autorka z podobného pásma prožitků učinit ucelený román. Kniha je napínavá a čtivá i sama o sobě, ale nejzajímavější mi přišla z neobvyklého vnějšího pohledu: téměř od začátku se nabízí přirozené řešení, které je ale vzhledem k reáliím knihy zcela nepravděpodobné, takže jsem jako čtenář váhal, zda se jej autorka přeci jen pokusí naplnit nebo zda jen mlží a má v záloze úplně jinou pointu. Nicméně zákonitosti příběhů jsou natolik silné, že je obtížné jak vybočit z tradičně rozehrané situace, tak předstírat, že ve skutečnosti o tradičně rozehranou situaci nejde – v každém případě i zde napíná N. K. Jemisinová možnosti svého textu až do krajnosti. A i když se jí nakonec podaří celkovou strukturu románu skloubit poměrně logicky, choreografie drobných postav na obrovském kontinentu působí místy až nepatřičně předurčeně. Přestože v oblasti prostředí, postav i zápletky kniha navzdory pochybnostem uspěla, zůstávají jisté rozpaky. Nadějně rozvinuté situace autorka nervózně opouští, aniž by je plně vytěžila. Používá banální způsoby pro vyvolání emocí, jako když dopředu oznámí, co dopadne špatně, a pak se přesto snaží získat naše zaujetí. Její věty jsou zvláštním způsobem holé, vyvolávají dojem lapidárních tvrzení, ale přitom neustále jakoby těkají. Původní pocit literární neumělosti přestane v konfrontaci s celkovou kvalitou knihy jako vysvětlení stačit. U mě ho nahradil dojem neupřímnosti, podle naší obvyklé zkušenosti se podobné věci dějí v případech, kdy se autor snaží vyvolat větší prožitek, než jaký je schopen předvést.

Uvažujme na chvíli o hrdinovi z noir detektivky drsné školy. Aby mohl prožívat svoje bezútěšné příhody, potřebuje mít velmi specifické psychologické založení, které mu umožní se v okolním světě s velkou pečlivostí vyhýbat všem mnohočetným nástrahám, které by ho snadno mohly odvést od patřičně trpkého konce, ke kterému směřuje. Vytvořit podobně založený příběh je z literárního hlediska pozoruhodný výkon, který ale nesnese příliš časté opakování. Proto časem začali někteří autoři sahat k více či méně fiktivním „temným městům“, kde vnější prostředí přebírá funkce, které v realističtějším – tedy v historicky věrnějším – podání musí zabezpečovat hrdinova specifická povaha. Páté roční období zachází v tomto vývoji ještě o podstatný kus dál. Autorka si chce dopřát pocitu naštvání. Opravdu velkého a intenzivního naštvání. A aby byla něčeho podobného schopna věrohodně dosáhnout, vytvoří svět, který podobnou emoci strukturálně umožňuje. Vskutku, svět Tišiny je stvořen hlavně proto, aby umožnil vyjádřit naštvání tak silné, že v našem světě, zachováme-li si alespoň trochu soudnosti, nejde ospravedlnit. Naštvání, které snad začalo ze srozumitelných příčin, ale které přerostlo do podoby, kdy dává smysl už je samo ze sebe. A hle, zde je svět, v kterém je emocí přiměřenou.

Proto se mýlí naše obvyklá zkušenost. Jistě, N. K. Jemisinová si patrně mohla odpustit některé pochybné postupy a nevkusné literární prostředky, ale jádro jejího příběhu z hlediska prožitku věrohodné je. Její svět má podobnou povahu jako ostrov Shakespearovy Bouře, když umožňuje, aby se bezprostředně děly věci, které jinak není možné ani věrohodně vyjádřit. Pocit bezvýchodnosti nad sociální nespravedlností světa a stavem životního prostředí, který dnes ovládl významnou část západní společnosti, je podle jakýchkoliv alespoň trochu soudných měřítek naprosto falešný. Přesto tento pocit existuje, řada lidí ho prožívá, ale protože je vyvolaný uměle a fakticky nemá žádný vztah ke skutečnosti, není možné ho projevit, aniž by tím okamžitě nevznikla nová nespravedlnost. Buď je destruktivní nebo nezpracovatelný. To je past, do které se dnes naše společensky sdílené emoce chytily. Překvapuje mě, jak banálně na takto silný psychologický podnět zatím umění reaguje. Páté roční období je prozatím neobvyklé tím, že zachycuje zoufalství – a jím vyvolaný vztek – specificky uměleckým způsobem. Transformuje ho do fiktivní podoby, čímž umožňuje, aby konečně získalo věrohodnost. A co je ještě důležitější, odděluje ho tak od jeho nesnášenlivého aktivistického původu, čímž se z něj stává dramatická skutečnost, s kterou je možné volně pracovat bez politického dohledu dnešních samozvaných ideologů. Svět Tišiny je krutý, mnohem bezútěšnější, než by nám bylo příjemné, ale vzhledem k našemu světu je nutné považovat ho za něco hodnotného, protože sice neruší zlo, ale snímá z nás vinu za zločiny, které se většinou ani nestaly, natož abychom se jich osobně dopustili.

K čemu chce autorka podobným způsobem zosobněný prožitek neovládnutelného rozhořčení použít, zatím není příliš zřejmé. Celou knihu se všemi peripetiemi a lidskými tragédiemi vlastně potřebovala jen k tomu, aby si dokázala připravit jeviště pro podobně zásadní experiment. Existují však určité náznaky, že neplánuje jen žalozpěv nad beznadějným světem, tedy že nezůstane jen u reflexe, ale v obrazné podobě nabídne i řešení. Nasvědčuje tomu způsob, jakým pracuje se žánry. Většina knihy kolísá mezi hororem a fantasy. To jsou oba žánry, které jsou řízeny účelem, i když ve velmi odlišném smyslu. Horor redukuje náš prožitek na jediný základní cíl, totiž přežít tváří tvář krajnímu ohrožení. Fantasy naproti tomu vede hrdinu útrapami proto, aby nakonec nalezl smysl. Prožitek z Pátého ročního období je založen na poměrně bezohledném střídání obou žánrů: části vyprávěné jako fantasy v nás vyvolávají naději, že vše nakonec dospěje ke smysluplnému závěru, kdežto hororový boj o přežití v post-katastrofickém světě nám dává najevo, že naše naděje jsou falešné. Ke konci knihy však nečekaně začnou prosvítat sci-fi prvky. A sci-fi je žánr velmi odlišný, nepovstává na základě nějaké antropologické danosti, je čistě „kulturní“ a tudíž do značné míry vlastně libovolný. Změna žánru proto může představovat východisko z jinak dost beznadějného stavu, ke kterému příběh vedený přirozenými pohnutkami v krutém světě dospěl. Uvážíme-li, jak utilitárně doposud autorka zacházela s osudy svých postav, přijde mi pravděpodobné, že jí v dalších dílech nepůjde jen o završení zápletky, ale o nějakou podstatnou změnu, která se projeví i jako vnitřní transformace jejího světa. Naznačuje to i pečlivost, s jakou ukazuje a zatajuje informace, abychom tušili, že se cosi chystá, ale nedokázali příliš spolehlivě odhadnout, jakou podobu na sebe změna vezme.

Metoda N. K. Jemisinové se od té použité v Bouři v podstatných rysech liší. Shakespearův snový svět má metaforickou podobu a předkládá letmo načrtnuté obrazy, které oživuje kouzlo divadla. Páté roční období ukazuje svět fantastický, ale realisticky chápaný a nabízí pečlivě vypracované beletristické fragmenty, jejichž přesné propojení si domýšlíme. Na jedné straně transformace vizí, na druhé proměna žánrů. Tam, kde první metoda spoléhá na víceznačnost a vrstevnatost naší fantazie, pohrává si druhá se zakořeněnými stereotypy a proměnami z nich vyplývajících prožitků. Oba přístupy jsou však shodné v tom, že vycházejí z prvků, které jsou samy o sobě vlastně nevěrohodné. Ale díky naší – divácké či čtenářské – zkušenosti jsme schopni nahlédnout, jak vnitřní, strukturální integrita celku vnější nevěrohodnost překonává. Je to pozoruhodný zážitek. Lze takto zachytit něco z „ducha doby“ způsobem, který není jen popisný (a proto trivializující). Připomíná to poezii, pro kterou je podobné využití asociace typické, ale prožitek z básně bývá intimní, špatně přenosný, lze na něj spíše jen odkazovat, než o něm přímo mluvit. Divadelní hra nebo román staví prožitek na strukturách, které jsou mnohem přístupnější analýze, takže lépe umožňují zážitek přetvářet ve zkušenost, kterou můžeme porovnávat s ostatními diváky a čtenáři.

Shakespeare zkoumá v Bouři, a to na překvapivě abstraktní a náročné úrovni, poetiku, kterou dlouhou dobu používal. Některé hodnoty se na divadelní scéně v laboratoři dramatu vyvolávané jeho hrami opakovaně osvědčovaly, a tak se ptá, jakou má podobné zjištění vlastně cenu, jak můžou „lži“ fikce vlastně vypovídat o „pravdě“ světa. Z podobného zkoumání se dozvídáme ledacos o alžbětinském vnímání umění, člověka i světa. N. K. Jemisinová řeší jiný problém, o pravdivosti poetiky, kterou se vyjadřuje, stejně jako my vážnější pochybnosti nemá, do značné míry i díky Shakespearovi. Ale píše ve světě, který už všichni vlastně považujeme za ztracený, jedni kvůli tomu, jak jsme se chovali v minulosti, druzí kvůli tomu, jak se to nyní snažíme napravovat. Tato beznaděj se odráží v tom, jak všechny strategie jejích postav postupně selhávají. Utlačovaní, zodpovědní i dekadentní končí tragicky a nezávisle na jejich charakteru nebo schopnostech je od konečné katastrofy dělí jen krátký odklad. Jakou cenu může mít ve světě, kde neexistuje nic jako náboženství, libovolná hodnota, když ani pud sebezáchovy a schopnost přežít, to nejpřízemnější měřítko správnosti, nejsou nakonec k ničemu? A jak máme na podobnou, nekonečně nespravedlivou situaci vlastně emocionálně reagovat? Jsem velice zvědavý, jakým způsobem plánuje autorka v dalších dílech ve svém dramatickém experimentu pokračovat. Osobně mi přijde zajímavá představa, že pro svůj svět připravuje metafyzickou proměnu, čímž by se vrátila k fantasy. Stejně dobře si však lze představit, že by psala celkem čistokrevnou sci-fi, kdyby chtěla ukázat, že určitá míra problémů už není přirozeně řešitelná a vyžaduje přechod k nezřejmé technologii. Ale existují i náznaky, že svět Tišiny by mohl být vzdálenější podobou našeho světa, který jsme zničili, což by posílilo rozměr kritický a alegorický. Informací, z kterých by šlo usuzovat na další vývoj, máme jen velmi málo, ale líbí se mi, že bych vlastně žádnou z možností nepovažoval za méně uspokojivou, než jsou ostatní. To mi před začátkem druhého dílu trilogie přijde jako výborné východisko, takže jsem zvědavý, co se nakonec skrze příběh dozvím o nás, naší době a našem světě.