HHhH

Laurent Binet

Píše-li zahraniční autor o českých reáliích, je na tom pro mne vždycky něco vzrušujícího. Nejde jen o to, že to člověku lichotí, i když to jistě také. Někdy podobné dílo před důvěrnější znalostí prostředí neobstojí a působí nevěrohodně, ale jindy dokáže přinést odlišný náhled nebo odlišné hodnocení, což zvlášť oceňuji. Výstižný pohled zvnějšku je vzácný. Než se dostanu ke knize samotné, dovolím si poznámku k tomuto společenskému aspektu: atentát na Reinharda Heydricha patří mezi události, které máme dobře zažité, takže jsem byl zvědavý, co k nim francouzský autor přidá nového. Poněkud paradoxním způsobem mě překvapil, protože jeho pojetí odpovídá našemu navyklému chápání, vlastně nikde jsem nenarazil na postřeh, který by mi přišel nějak cizí. Nedokážu posoudit, zda prostě naše interpretace natolik odpovídá francouzskému vnímání této historické události nebo zda autor, který nějaký čas učil na Slovensku, prostě bez dodatečného kritického zhodnocení přejal naši perspektivu. Dva pro mne zajímavé postřehy však kniha presto přinesla.

Předně jsem nedoceňoval, že úspěšný útok na takto vysoce postaveného pohlavára Třetí říše je v dějinách Druhé světové války něco velmi neobvyklého. My celou událost vnímáme přeci jen v perspektivě Benešova politického snažení, ale i přes všechny obtíže při realizaci to nakonec byla smělá a uznávaná operace. Je také zajímavé, že Heydrich doplatil na zanedbávání základních bezpečnostních opatření, protože se po velmi úspěšné pacifikaci sabotáží v Protektorátu cítil jako „pán Čech“ v bezpečí. Dodal bych, že přinejmenším v tomto psychologickém smyslu se mu opravdu nevyplatila ona tradovaná profanace korunovačních klenotů. Ještě více jsem však nedoceňoval, jak zvenku vypadalo německé vypálení Lidic (a Ležáků). Pro nás je to známá událost, jejíž hrůznost jsme si prožili někdy v dětství, takže už je dávno integrovaná spíše jako informace. Ale bestialita celé pomsty za Heydrichovu smrt, kterou nacisté nijak nezastírali, ba naopak jí dopřáli široké publicity, vyvolala silný zahraniční ohlas. Zdá se, že Německo si – zvlášť v oblastech, které nebyly ve válce přímo angažovány – velmi uškodilo a celosvětově si nenapravitelně zničilo pověst.

Vlastní kniha se skládá ze tří dosti odlišných složek. Vlastní děj je rámovaný výklady nepříliš sympatického, autobiograficky pojímaného vypravěče, který se rozhodl napsat knihu, kterou by vzdal poctu „největšímu odbojovému činu“ války. Rozsahem je tato složka nejmenší, ale obsahuje zdaleka nejvíce různých literárních prostředků. Vypravěč se při svém pátrání mýlí a svoje omyly porůznu opravuje. Na pozadí prosvítá jeho život, takže můžeme pozorovat, nakolik jsou jeho činy a interpretace, kterou jim dává, v souladu. Složitým způsobem se snaží vyrovnávat s temnou postavou Reinharda Heydricha, což je zájem, který je na pozadí dnešní neurčité, ale všeobecně levicové společnosti zvlášť nepřijatelný. Musím přiznat, že celý rámcový příběh na mne působil nevěrohodně, víceméně vykonstruovaně. Netvrdím, že musí být z hlediska námětu knihy nutně nadbytečný, ale nějak z něj příliš čišela snaha autora nezadat si a předvést, že píše literaturu hodnou dnešního stavu románu, který musí být nejednoznačný, důmyslný, sám na sebe odkazující, pohrávající si se čtenářem, který očekává, že si s ním text pohrávat bude. Ale necítil jsem v tom žádnou osobní angažovanost, jen chladnou stylistickou vypočítavost, žádný hlubší potřebou vedený literární risk, jen o schválení usilující konformitu.

Naprosto odlišně působí beletrizovaný Heydrichův životopis, který je námětem první poloviny knihy. Úderné, na první pohled bezmála protokolárně působící věty, jsou schopny vyvolávat živé a působivé obrazy. Heydrichovy osudy jsou pozoruhodné, ale autor je schopen je předkládat jako fascinující. I když je text členěn do poměrně krátkých a většinou i ucelených oddílů, nedokázal jsem se ani díky těmto přerušením od vyprávění odtrhnout. Řekl bych, že velice dobře se autorovi podařilo zahrnout i různé historické exkurzy, které přinášejí potřebný kontext i pro čtenáře, kteří se v modernější historii orientují méně, ale přitom rytmus knihy nijak nenarušují a nepůsobí násilně. I bez nějakého explicitního hodnocení Heydrichových činů přitom líčení, které by mohlo až vypadat jako dlouhý výčet jeho úspěchů, nepůsobí nijak oslavně. Částečně i proto, že autor začíná od Heydrichových ne příliš úspěšných a chvílemi, jako u většiny lidí, vyloženě trapných začátků. To, že píše beletrii, mu umožňuje nenápadným způsobem relativizovat i některé pozdější Heydrichovy činy, kdy se například dostane do čela tajné služby jen díky schopnosti barvitě fabulovat, přičemž následně uspěje proto, že je nečekaně schopnějším úředníkem než vojákem. Přesto ani u podobných, k historce se blížících líčeních nikdy neztrácíme ze zřetele, že jen opodál číhá děs z následků, které Heydrichova rozhodnutí mají. Úplně nadbytečně a rušivě proto působí pasáže, kde vypravěč pochybuje o schopnosti nalézat pod náhodnými fakty historickou pravdu. No ano, román má potenciál měnit, klidně i falšovat náš pohled na historii, ale protože autor podobné zjištění nijak dramaticky nevyužívá, vytváří podobnými stesky jen rušivý (protože bezdůvodný) rozpor mezi slabošským vypravěčem a kvalitním textem, který je údajně jeho výtvorem.

Zvláštním způsobem rozdílná je třetí složka knihy, tedy osudy parašutistů a vlastní atentát, kterým je věnována druhá polovina textu. Autor jakoby najednou upadal do rozpaků, jak pokračovat. Změna perspektivy od jedné osoby ke komplexnějšímu ději vede ke ztrátě soustředění i zaujetí. Pochybnosti ohledně motivací a charakterů postav jsou najednou větší, aniž by to ale vedlo k jakýmkoliv zásadnějším otázkám. Vypravěč tuto situaci reflektuje, přiznává se, že se ostýchá vyprávět o hrdinech. Tím celou situaci paradoxně ještě o mnoho zhoršuje, a navíc příliš nevěřím, že jeho ústy mluví autor sám o sobě. Opět mi trochu uniká, co je vlastně cílem celé této literární peripetie, protože vlastně nemá žádnou pointu. Styl se nakonec vrací k formě vyzkoušené v první části knihy: kombinuje pečlivě nastudované historické detaily a zhutněle podávaný děj, oboje spojené v naléhavosti bezprostředního, osobního vyprávění. A přestože se ukazuje, že funguje i pro líčení atentátu, hrdinů, obětí i zrádců, autor stejně ve vkládaných vsuvkách cítí potřebu zpochybňovat dramatickou funkci románu, stejně jako předtím zpochybňoval schopnost poznávat historii. Ani to však příběhu nezabrání věrohodně vyvrcholit, odehraje se, co se odehrát mělo, a my jsme u toho, přítomní jako svědci ohromeně a dojatě novýma očima sledujeme i to, co už přeci dávno známe.

Podivný vztah mezi všemi třemi složkami knihy se dá dobře ukázat třeba na názvu románu. Vypravěč zmiňuje, že plánuje svoji knihu pojmenovat Operace Anthropoid, a vidíme-li na titulní straně jiný název, musel ustoupit vydavateli, kterému se zdá málo komerčně přitažlivý. To je poměrně typická autorská hříčka, uvážíme-li, že se jmenuje HHhH, což má údajně být Heydrichova přezdívka: Himmlers Hirn heisst Heydrich, tedy Himlerův mozek se jmenuje Heydrich. Kromě toho to ovšem reflektuje skutečnost, že zdaleka nejvýraznější postavou o hrdinském atentátu na Heydricha se stal Heydrich sám. A jakkoliv vypravěč filosofuje o tom, že to se stát nemá, autor to připouští. Nicméně z hlediska struktury románu a jeho vyvrcholení se pohled nakonec skutečně přesouvá k parašutistům, jejich operaci, jejím následkům. Je tahle relativně složitě budovaná konstrukce k něčemu dobrá?

Přiznávám se, že k moderní francouzské literatuře nemám příliš vztah. Uznávám a obdivuji velké francouzské romanopisce 19. století, ale občasné pokusy o knihy pozdější končívají rozpaky. Možná je to pochopitelná reakce na beletrii, která se už v určitém ohledu může zdát nepřekonatelná, ale míra dekonstrukce, stejně jako přehnaná intelektualita mě prostě neoslovuje. Líbí se Kunderovy úvahy o románu, ale nejspíš by se mi nelíbily jeho novější romány. A podobnou potíž mám s Laurentem Binetem. Jeho literární hříčky mi přijdou jak příliš formalistické, tak málo důmyslné. Svoji schopnost napsat strhující vyprávění sice hojně využívá, ale neustále vlastně tvrdí, že se za ni stydí. Jenže celkové vyznění románu je přitom až úzkostlivě nekonfrontační, takže mi není jasné, k čemu podobná dilemata vlastně přednáší. Čechům a Čechám lichotí, až bych měl podezření, že jsme si u něj zaplatili reklamu, ale to nakonec také není něco, co by člověka nějak obohatilo. Zvláštní je, že ve chvílích, kdy jeho text zrovna neslouží žádnému vnějšímu účelu, je schopný až kouzelných evokací. Začne třeba popisem současného města a úplně hladce se přesmykne do děje ve válečném období, což dokáže vyvolat zamrazení, když si najednou čtenář uvědomí, co se stalo. Ale k podobným autenticky působícím scénám dostaneme spoustu textu, který na mne působí trochu jako povinný balast z odborných prací z doby socialismu, kterým se dávala najevo ideologická konformita.

Nebudu se snažit dojít k nějakému závěru, který by vyplýval z mojí dramatické konfrontace s textem románu – nakolik to chápu, je v současnosti cílem, aby něco takového nebylo doopravdy možné. Potěšilo mě, že plnokrevné vyprávění se v HHhH dokáže prosadit i navzdory všem mým literárním výhradám, dokonce je ho v knize významná většina. A jsem rád, že jsem si díky tomuto vyprávění mohl známé události okolo atentátu na Heydricha nově a přitom věrohodně připomenout. V tomto smyslu kniha za přečtení rozhodně stojí – a je možné, že vás její vypravěč bude popuzovat méně než mne.