Klínění

Radek Lehkoživ

Jakkoliv si myslím, že dobrou knihu lze napsat na skoro jakémkoliv základě, některé náměty mi svojí módností nebo všedností přijdou notoricky nepřitažlivé. Příběh muže ve středních letech, který svým nezralým charakterem (a z něj vyplývající všestrannou neúspěšností) ničí život sobě i lidem okolo sebe, je na jejich seznamu hodně vysoko. (Dokonce i u autora s nepochybnou literární bravurou, jako je Miloš Urban, bych uvítal, kdyby jeho hlavní hrdinové vytvářeli alespoň o trochu pestřejší spektrum typů.) Občas ale zariskuji – a napadlo mě, že by autor s jménem jako Lehkoživ mohl v knize s takovým názvem nějak překonat ubohost námětu a nabídnout z něj nějaké zajímavé dramatické východisko.

Zdá se, že úplně bezdůvodná naděje by to být nemusela, protože triviální příběh sexuálních záletů ženatého pijana, který by se rád považoval za poutavého básníka, dokáže autor vyprávět s využitím některých přeci jen zajímavých prostředků. Pro ilustraci uvedu dva příklady.

Nelze vyloučit, že i někteří nudní strejcové na začátku sestupné dráhy k trosce oplývají dávkou charismatu, která zajišťuje, že jsou neodolatelní pro ženy, a to i ženy vyšší sociální úrovně a nižší míry intoxikace. Obecně je však podobná představa bezdůvodného a bezpracného sexuálního úspěchu prostě jen zmatená pubertální fantazie. Jestliže autor na podobném principu založí téměř veškeré peripetie svého hrdiny, vystavuje se tím nebezpečí, že i jeho příběh zcela automaticky odbudeme jako zastydlé pubertální fantazírování. Použije proto postup, kterému pro sebe říkám „princip neslíbatelné rtěnky“ podle postřehu spisovatelky Daniely Fischerové, že reklama na podobnou rtěnku evokuje v první řadě to, že na nějaké líbání vůbec dojde. Hlavní hrdina proto narazí na ženu, která je tak náruživá, že mu to samotnému přijde přehnané. Je-li na světě situace, kde je sexu tolik, že jím budu unaven, ba znechucen, je to především příslib, že vůbec nějaký sex může být. Na první pohled se nezdá, že by autor tím, že k banalitě přidá kýč, mohl něco získat. Ale „nymfomanka“ patří ke světu dospělých, ne do života puberťáka, takže prostor, ve kterém se pohybujeme, je sice stále značně nevěrohodný, ale je širší. Jinak řečeno, poskytuje najednou možnost nějaké štěpící dramatické linie, která už triviální nebude.

Zdařilé jsou i některé metafory, které pozdvihují hospodské reálie na úroveň, která je činí snesitelně zajímavé i pro nás nehospodské typy. Velmi nápadité jsou občasné drobné charakteristiky postav nebo jejich mini-příběhy, které otevírají prostor představivosti. Hodně to kontrastuje s tím, že většina použitých literárních prostředků je až okázale hloupých – je-li on výjimečný, znamená to obří penis a dlouhou výdrž, je-li ona přitažlivá, rty musí být plné a když pije kafe, musí si z nich olíznout pěnu, přesně takhle primitivně povstává většina textu. Občasný kontrast ponouká k očekávání, že mezi vnějším zobrazením světa a vnitřním způsobem hrdinova prožívání bude obdobná souvislost: totiž že se prokáže, že je autor stejně věrohodný básník jako ožrala. Za pozornost stojí i jakýsi ostych, autor jakoby se až zdráhal napsat, co popisuje (a to zdaleka nejen ohledně sexu, byť tam se to projevuje zdaleka nejnápadněji), a jen to opisoval k uzoufání neumělými a konvenčními obraty, protože by to mohl být příznak určité vnitřní distance hlavního hrdiny.

Podobných postřehů by z knihy bylo možné vytěžit více, ale nevím, co by kdo získal z vykládaní vtipů bez pointy. Ať už za podobné prvky vděčí nadání, zkušenosti nebo náhodě, nedokáže je autor vůbec nijak vytěžit. Co si hlavní hrdina počne s přesycením sexem? Inu, s trochou útrpnosti to nějak zvládne a nakonec si to celkem začne užívat. K čemu je zužitkován stylistický kontrast? Doslova k ničemu, je to snad jen obraz hlavního hrdiny, který často a hluboce přemýšlí, ale nikdy nic kloudného nevymyslí.

Proč ne? V naší kultuře doznívá dávné křesťanské přesvědčení, že každý člověk nějak může mít, a tudíž i má svoji hodnotu, byť třeba velmi nezřejmě. To je ale pohled, který nám autor usilovně zastírá, hlavní hrdina je neokázale, ale prakticky dokonale sobecký. Různé ženské postavy, s kterými se zaplete, jsou jen letmo načrtnuté, vlastně mají jen několik převážně vnějškových charakteristik, ale přes tuto tezovitost jsou navzájem dobře rozlišitelné a mají dokonce celkem věrohodnou, byť samozřejmě naprosto parciální psychologii. Proto se k nim případně lze i nějak emocionálně vyhranit. On je naproti tomu „ideální typ“, v kterém se jakákoliv charakteristika smývá.

Podobně jako v případě zmiňovaných dramatických prostředků ani psychologie hlavního hrdiny nevyvolává žádný kontrast, žádný prožitek, vypadá jen neuměle. Dlouho to působí jako obrácená nezralost: puberťák se přesvědčuje, že už za něco stojí, on se přesvědčuje, že ještě za něco stojí, přičemž ani jeden z nich nic nedokázal. Je abnormálně vysazený na sex, ale má dokonale normální potřeby. Pochopitelně je velmi výkonný, ale přitom vlastně stydlivý, jen si to rozdá s každou, kterou potká, vyjma případu, kdy nám chce ukázat, že si to s každou nerozdá, ale pak si to s ní pro jistotu stejně rozdá. Přesto má banální, taťkovsky stylizované touhy („dlouho si užívali společných radovánek“) a banální, dnes už dávno předržené předsudky (tetování jako „výsada kriminálních živlů“). Prostě je to podivná směs, člověk se neubrání dojmu, že je to celé jen tak nahodile pospojované fantazií, kterou nikdy nekultivovala soudnost.

Nicméně, na světě asi jsou lidé, jejichž osobnost je „spatlaná“. A je nutné uznat, že vnější nekoherenci postavy vlastně docela věrně odpovídá hrdinův vnitřní stav. Je to člověk, který úspěch každého svého činu dopředu zpochybní, čímž ho odsoudí k neúspěchu. Potíž je, že i kdyby nešlo o neumělost, dokonce i kdyby autor chtěl o někom takovém záměrně psát, nestačí, aby nám prostě předvedl kus podobného života. I kdybychom se chtěli vrátit ke staré mimetické teorii, že umění napodobuje život, neznamená to, že banalitu nejlépe vystihneme banálním zobrazením, takhle jednoduché umění nikdy nebylo. Kdybychom například přijali zmíněnou tezi, že příčinou hrdinova stavu je nezralost, museli bychom připustit, že nezralost v sobě, píšeme-li o lidech, kteří mají inherentní hodnotu, obsahuje potenci pro zkušenost a pro rozvoj. Autor Klínění v závěru knihy dost jednoznačně předvádí, že jeho hrdina něčeho podobného není schopen. To samo o sobě nevadí, má právo, aby ukázal, že kauzu svého klienta považuje za beznadějnou. Potíž ovšem je, že hrdina od něj nedostal žádnou reálnou – byť třeba z libovolných důvodů nevyužitou – šanci ani nikde po cestě. Příběhu pak chybí perspektiva, čímž mu chybí i věrohodnost.

Protože hlavní hrdina není schopen dobra, není vlastně schopen dokonce ani pořádně zaměřeného zla, všechno páchá sice zákonitě, ale tak nějak mimovolně. Je tak zaměřený sám na sebe, že i když občas něco ze svých pohnutek a činů reflektuje, okouzlí tím sám sebe natolik, že hned zapomene, co o sobě zjistil. Není pak divu, že je sice po většinu doby se svým stavem nespokojený, ale alternativy k němu nedokáže ani zformulovat, takže se uchyluje k té úplně nejjednodušší, živočišné reakci a „zamiluje se“, aniž by jakýkoliv z jeho vztahů měl s láskou cokoliv společného. Situace mají nanevýš banální pedagogický rozměr, výš se kniha z našeho pohledu povznést nedokáže. Ukazuje, byť to věru není žádný objev, že následkem nemorálního chování jsou věcně obtížně řešitelné rozpory… ale dál už to nemá žádnou pointu, dokonce to není působivé ani nepřítomností pointy. To je málo, příliš málo.

Neobvyklé (a snad i zajímavé) je, že erotická a morální neumělost si v knize dost věrně odpovídají. Ale zatímco postava, která za nic nestojí, mě zase tolik nepřekvapuje, protože lidská psychologie je věc nezřejmá, tak skutečnost, že autor dokázal z tak členité a dnes snadno přístupné oblasti, jakou je erotika, vytěžit jen scény povrchní, trapné a nudné, pro mne představovala skutečné zklamání. Nakonec bych řekl, že nejzdařilejších bylo na celém příběhu několik drobných epizod, které se odehrají porůznu na okraji celého příběhu, aniž by do něj nějak zásadněji zasahovaly. Podobně jako v případě několika zdařilých metafor nebo výstižných charakteristik vedlejších postav tu najednou nahodile prosvítá autor s dobrým pozorovacím talentem i slušnou schopností výstižné zkratky a nenásilné ironie. Knize to ovšem prokazuje službu spíše medvědí, upachtěná psychologie hlavního hrdiny pak na čtenáře dopadá o to tíživěji.

Nabízí se otázka: Jestliže muž ve svých pětatřiceti (hrdina) nebo pětačtyřiceti (autor) není schopen vlastně na žádnou událost svého života jakkoliv smysluplně reagovat – co proboha na světě celou tu dobu předtím dělal?

Protože je autor podle medailonku stejný ročník jako já, je pro mne obtížné nevnímat jeho novelu také generačně. Mám totiž dojem, že jsme jako generace, která ještě dobře pamatovala komunismus, ale dospělý život začala žít už ve svobodě, ve zcela specifickém smyslu selhali. Z velké části jsme podlehli svodům světa, byť na první pohled dobře myšleným: nabízejícím se možnostem něco realizovat a svůdné radosti z úspěchu. Většina mých vrstevníků ale jakoby ztratila vědomí, že něco podobného má z odstupu smysl jen tehdy, když je podobný zisk zatížen „společenskou daní“, tedy když je část z toho, čeho člověk dosáhne, od začátku zamýšlena jako příspěvek ke společně sdílenému středu, kde se naše zkušenosti setkávají, konfrontují, očišťují a obohacují.

Klínění ovšem předpokládá stav ještě mnohem nihilističtější. Jistě, mohli jsme selhat, to mohli – ale autor evokuje představu, že jsme ani nezkusili uspět! Pokud to snad na začátku našich životů vypadlo nadějněji – pokud byl hlavní hrdina vůbec někdy básníkem – byla to jen jakási nahodilá shoda okamžitých okolností.

Bere si totiž z obou režimů do atmosféry knihy programově to horší. Jeho prostředí bez jakékoliv naděje zpětně metaforicky konzervuje představu o době starého režimu, a to falešně vyhrocenou téměř až do podoby jakési psychologické anti-utopie. Neúspěch v takovémto prostoru však neplyne z „politických“ důvodů, tedy z nepřítomnosti svobody. Hrdina svojí svobodou disponují dostatečně, jen ji nedokáže naplnit vůbec ničím smysluplným, což může být problém lidí narozených až v novém režimu. Ale tak to není: my jsme měli solidní východisko, lepší, než kam až paměť sahá. A byla dobře viditelná řada způsobů, kterými má smysl se snažit. Nejde mi však primárně o to, že autor z nějakého důvodu zpětně falšuje nějaký generační prožitek. Vadí mi, že to vůbec k ničemu kloudnému nevyužije. Nedokážu to říci laskavěji, než že jeho kniha je jen takové dramatické rozpliznutí. Jestli lze v tom příběhu vůbec něco najít, tak tradiční pokrytecké středostavovské ujištění se, že všechno je pořád stejné (byť třeba jen stejně špatné). To nemá ani špetku umělecké cti v těle? To je hrůza!

Za zmínku ještě stojí obrazový doprovod knihy. Nezdá se mi, že by fotografie Hynka Čermáka, na kterých je jeho žena Veronika Čermák Macková, s knihou nějak přímo souvisely, spíš jsou s ní jen dodatečně spojené. Přesto však klasicky pojímané černobílé akty, které vícenásobnou expozicí směřují k osvědčené abstrakci hlavního proudu umělecké fotografie, knize pomáhají. Představují v ní vlastně jediný prvek normality, jedinou kostru, na kterou je jinak schlíplý příběh možné nějak navléci. Svojí odtažitostí zdůrazňují, byť možná nezamýšleně, že to, o čem čteme, se sice v různých podobách na světě děje, ale skutečnost to rozhodně není. Formální kombinace těla a krajiny v jednom snovém obraze ukazují, že existují i jiné prostory než nereflektované bahno naturalisticky pojímané existence hlavního hrdiny.