Hráč

Iain M. Banks

Dá se to říct docela stručně: Tohle je příběh z technologicky a snad i morálně vyspělé budoucnosti, kde se jeden profesionální hráč rozličných her nudí natolik, aby souhlasil s cestou do vzdálené a mnohem méně vyspělé civilizace, jejíž politická a možná i sociální soudržnost je založena na principu velmi složité hry, kterou si tam zkusí zahrát.

Není to vůbec špatné východisko, protože snad každá hra má kromě svého doslovného významu i bohatý potenciál stát se metaforou. Ta přitom může vést jak realistickým směrem, tedy různé variace na hra – boj – život, tak být hyperbolickým obrazem, tedy neskutečným, ritualizovaným dějem promítající se nějak do skutečnosti. Jde dokonce o metaforu tak tvárnou, že umožňuje vícenásobná nebo protikladná využití.

Děj je zasazen do pozoruhodného prostředí dvojí cizosti. Pro nás je totiž neznámé nejen exotické prostředí, kam se hlavní hrdina vydává, ale i svět, kde žije a který důvěrně zná. Autor si to dobře uvědomuje a snad třetinu knihy věnuje zajímavému poflakování se po „doma“ hlavního hrdiny, abychom si jeho sociální a emocionální situaci dobře zažili. Teprve potom má smysl konfrontovat nás jeho prostřednictvím s něčím neznámým a odlišným.

Bohužel se ukazuje, že možnosti, které nabízí jak spletitá metafora hry, tak kontrast dvou odstupňovaných odlišností, využil Iain M. Banks jen značně povrchně.

Zajímavé by mohlo být pojetí pokročilé techniky, která už je sociálně natolik zažitá, že nevzbuzuje pozornost, takže se sama o sobě nijak neúčastní zápletky – postup, který je pro sci-fi značně netypický. Jenže výsledek je spíše nudný, protože naše nutkavá zvědavost, jaký budoucí svět bude, není upokojena ničím jiným. Hlavní hrdina je sám o sobě spíše nanicovatý. Jeho vztahy k ostatním jsou povrchní. Jeho zaujetí hrami začíná ochabovat. Jeho budoucnost je sama o sobě sterilní. Žádná z těchto skutečností však není natolik silná, aby snad představovala krizi, s kterou je potřeba se vyrovnat.

Autor přesto jednotlivé situace a drobné peripetie rozehrává dostatečně zajímavě, abychom si to neuvědomovali a abychom se nenudili. Jenže v téhle budoucnosti se například lidé mohou rozhodnout, že plnohodnotnou transformací změní pohlaví. Podobná reálie má smysl, když s sebou nese nějaký silný psychologický nebo společenský nebo jakýkoliv jiný významný náboj. Zde je to ovšem jen jakási nezávazná selanka, z literárního hlediska téměř prázdný ornament. S odstupem si tedy uvědomujeme, že jsme svědky zvláštní formy utopie: úpadkové, ale nikoliv přímo pokleslé společnosti.

Na tom všem by ještě nemuselo být nic špatného, je to naprosto přijatelná podoba odlišnosti, kterou nám Hráč nabízí jako výchozí stav. Důležité je, jaký bude druhý stupeň odlišnosti, jak bude vypadat cesta na zkušenou, na kterou se máme vydat. Autor chvíli zajímavě mlží, ale brzy odkryje karty a ukáže se, že banální utopie je konfrontována jen s banálním totalitarismem.

Celé to vlastně připomíná situaci, kdy se nějakému neznalému a naivnímu člověku ze západu pokoušeli vysvětlit, jak funguje komunismus. Je to trochu komické, je to dost smutné, ale pro každého, kdo ví alespoň něco málo o dějinách dvacátého století, hlavně banální. A nejen to, samotné zobrazení dobra a zla je v Hráčovi na literární poměry neobvykle prostoduché, tedy i kýčovité a skutečné lidské historie, na kterou dosti nepokrytě odkazuje, nedůstojné.

Jestliže tedy samotný kontrast dvou společností těžko může přinést cokoliv, co by soudný čtenář už dávno nevěděl, co navíc přidává ona hra, na které je založen politický režim totalitní společnosti?

Samotné ztvárnění her, které se v knize vyskytují, nedopadlo vůbec špatně. Autor musí hry na jednu stranu popsat dostatečně podrobně, aby mělo smysl rozepisovat se o průběhu jednotlivých partií, protože ty musí být schopny vyvolat ve čtenáři napětí, ba dokonce vzrušení. Na druhou stranu, chce-li spisovatel snadno využít metaforickou funkci hry, musí být dostatečně nekonkrétní, aby dokázal zakrýt, že hra, která jeho potřebám vyhovuje, vlastně ani nemůže existovat.

Je to vlastně až specifický druh poezie: s velmi vágně vymezenými pojmy autor čaruje tak, aby vhodným řetězením asociací nakonec vyvolal skutečný prožitek. Bráno samo o sobě se Iainu M. Banksovi kouzlo podařilo. Napohled je zajímavé, dostatečně drží při sobě a je schopno plnit svoji dramatickou funkci. Popis nereálné hry je přesto poměrně abstraktní, takže v příběhu by byl samoúčelný. Jakou funkci tedy má plnit? V knize se objeví her hned několik, ale ta hlavní se projeví dvěma způsoby.

V první řadě má udržovat onu cizí totalitní společnost při životě, tedy ve stavu, který by sám jinak dlouhodobě udržitelný nebyl. To je docela vzrušující představa hodná moderní sci-fi. Bohužel je tato funkce pouze tvrzená, autor se nijak nenamáhá promyslet, jak by podobný nápad mohl fungovat. Jde přitom sice o humanoidní, ale jinak v zásadě mimozemskou společnost, takže i když by něco podobného nedokázal zkonstruovat na základě lidské antropologie, snadno by si při podobném podniku mohl vypomoci změnou, která by podobný záměr umožňovala.

Změnám onoho typu se přitom nevyhýbá, tamní lidé mají tři pohlaví. Jenže podobně jako v případě proměny mezi dvěma pohlavími jde i v případě tří pevně daných pohlaví jen o vnější rekvizitu. Kdyby měli mimozemšťané pohlaví dvě, fungovalo by to, co z jejich společnosti vidíme, stejně a náš příběh by se mohl odehrát prakticky beze změny. Vztahy mezi třemi pohlavími přitom nejsou nijak promyšlené ani samy o sobě, máme zde prostě jen „slabé“ a „silné“ muže. Jde snad o nejméně nápadité zpracování odlišné sexuality, na jaké si ve fantastice vzpomínám.

Druhé použití hry má dynamičtější povahu. Jde o to, jakým způsobem z našeho pohledu cizí hra ovlivní našeho hrdinu a jakým způsobem z pohledu cizí kultury cizí hráč ovlivní tamní hru.

Z hlediska zápletky, tedy z pohledu vlivu na cizí kulturu, dopadlo všechno docela dobře. Ani průběh knihy ani její pointa nejsou zvlášť překvapivé, tušíme, že zhruba podobně by se všechno mohlo odehrát, ale autor dokáže odvyprávět svůj příběh natolik dobře, aby nám to nevadilo. Jinak řečeno, naplní všechny archetypy, které od podobného příběhu očekáváme, a udělá to dost nápaditě, aby nás nové zpracování známých principů bavilo.

Horší je pohled na hlavního hrdinu, který byl vystaven poměrně drastickému zážitku, ale neprojde ničím na způsob katarze. Svojí příliš plochou a schématickou psychologií sabotuje využití kontrastu mezi stavem před odjezdem a po návratu. Původní pečlivě budované hrdinovo „doma“ je vlastně zbytečné, nedojde využití, protože on si ze své cesty na zkušenou nakonec přináší jen středně těžkou kocovinu. Dá se očekávat, že za pár let svého dlouhého života se zase vrátí do předchozího stavu utopické polo-existence.

Je zajímavé, že průměrnost příběhu, jak ji já vnímám, autor sám do určité míry reflektuje. V jedné poznámce uvádí, že jazyk, kterým se ve světě hlavního hrdiny mluví, je zkonstruován tak, aby byl v nejširší možné míře nekonfliktní, tedy – dodávám já – i neosobitý a zastírající jakýkoliv dramatický prožitek. Na chabou psychologii hlavního hrdiny zase spoléhají myslící počítače, které ho na jeho misi vyslaly a které byly do značné míry schopné předvídat jeho chování, takže nakonec cíle svého poslání naplnil, i když byly poměrně netriviální.

Hráč je proto jednou z knih, které působí mnohem lépe, když je čteme, než když o nich následně přemýšlíme. I když to tak na první pohled nevypadá, je autorovo společenské, dramatické i psychologické východisko poměrně skeptické, možná až bezvýchodné. Ale podobně jako různé podoby podvodu přítomné v příběhu nevyvolávají žádné morální otázky a různé jednotlivé protikladné prvky nevedou k žádným otázkám existenciálním, tak ani zvláštní založení knihy jako celku vlastně nevzbuzuje žádné podivení. A to ne proto, že by snad autor přemýšlení o podobných věcech chtěl nechat na čtenářích, nýbrž proto, že všechny tyto záležitosti podává vlastně jako nedůležité.

Mám dojem, že Banksův volný cyklus Kultura, kam Hráč patří, je mezi čtenáři poměrně vysoce hodnocený. Nabízí se proto otázka, zda mi náhodou jen z nějakého důvodu „nesedí“. Zkusil jsem si ho proto porovnat s různými knihami podobného žánru, ale neobjevil jsem žádný aspekt, v kterém by se knihám, kterých si cením, vyrovnal.

Motiv hry funguje důmyslněji v Cch'-Sinově Problému tří těles, kde je pojatý mnohem výstředněji, i v Cardově Enderově hře, kde je naopak zobrazován konkrétněji. Svět Řádu Neala Ashera je jako moderní space opera zajímavější z hlediska propracování děje i autenticity reálií. Proměna hlavního hrdiny po setkání s cizí kulturou nesnese srovnání se Stárnoucím sluncem paní Cherryhové. Setkání se s cizostí, které přes všechno přepínání zápletky nabízí Mycelium Vilmy Kadlečkové, je mnohem mrazivější. Také opačný, uměle odcizený pohled na známé skutečnosti v Rádčské říši od Ann Leckieové je podstatně hlubší. Použití technologie jako dramatického prvku ani zaujetí analýzou sociální situace se nedá srovnávat s kyberpunkem. I kdybychom zkusili román vnímat volněji, jen jako hru symbolů, estetizované zlo z Walpurgis III Mike Resnicka vyjde ze srovnání lépe věcně i dramaticky. A tak by šlo pokračovat dále.

Nechci tím vším říct, že by šlo o špatnou knihu. Čte se velmi dobře a je vidět, že ji napsal literárně vyzrálý autor, takže netrpí žádným z obvyklých problémů průměrných knih. Jen v ní všechno plyne příliš hladce a zjednodušeně, takže jsem na ní prostě nedokázal najít žádný aspekt, který by ji činil nějak pozoruhodnou, neřkuli výjimečnou. S trochou nadsázky by se dalo říci, že kdyby byl Mark Stone odpočinkovou četbou proletariátu, mohl by Hráč být podobně odpočinkovou četbou aristokracie. Rozdíl ve stylistické i dramatické kvalitě je nebetyčný, ale v přílišné jednoduchosti svého založení a nedostatečné pevnosti svého zakotvení jsou si vlastně oba příběhy překvapivě podobné.

Možná je to tak, že chceme dobré knihy, protože těch skutečně vydařených, které jsou nás schopny zasáhnout, nemáme dost, i když knih jako takových je hodně. Hráč svými ambicemi zřetelně naznačuje, že by mezi vyvolené chtěl patřit, ale mám za to, že před alespoň trochu reflektovaným prožitkem neobstojí. Nejde jen o to, že tomu, co slibuje, nakonec nedostojí. On se svoje sliby ani vážněji nepokusí naplnit, takže mu u mne nedokázalo pomoci žádné dotvoření osobním čtenářským zážitkem.

Proto mám za to, že román je možné za neobvykle zdařilý označit pouze formálně: tedy tím, co nominálně nárokuje, ale reálně nepředvádí. Nelze popřít, že i za takových okolností je v některých čtenářích schopný vzbudit plnohodnotný prožitek. Ale to je jako se sádrovými soškami Panenky Marie – ani to, že v některých lidech vyvolávají skutečnou zbožnost, neznamená, že by šlo o díla, která je jakkoliv možná označit za umění. To jen lidská touha je taková, že našim prožitkům někdy stačí opora menší, než minimální.

Nicméně jako moderní dobrodružný příběh, po kterém i náročnější čtenář sáhne, když potřebuje trochu důstojného, ale neproblematického odpočinku, se kniha určitě kvalifikovala i sama o sobě, takže bych i další romány z Banksova cyklu Kultura považoval za hodné příležitostné pozornosti.