Ohnivé znamení

Juraj Červenák

Ohnivé znamení je třetí kniha v řadě historických detektivek z doby válečných potyček Uhrů s Turky, takže už máme k dispozici dostatek materiálu, abychom se mohli zamyslet, jakou mají knihy Juraje Červenáka povahu, v čem je jejich síla a kde případně mají slabiny.

První charakteristika, která by mě napadla, je profesionální. Jsou to vážně dobře napsané knihy. Nejen, že v nich jsou podařené pasáže, jsou výborně zvládnuté jako celek a svoji úroveň si konzistentně udržují od začátku do konce. Dobře je to vidět třeba na použití jednoho starém triku: každá kapitola končí nějakým náhlým zvratem nebo odhalením, které má probudit napětí a čtenáře navnadit, aby se nezastavoval a pokračoval ve čtení. Autorovi se takhle podařilo ukončit prakticky každou kapitolu – aniž by se to jakkoliv nepříznivě podepsalo na struktuře knihy jako celku. Být schopen příběh takto precizně dávkovat, aby přitom současně působil, že se odvíjí přirozeně, to ukazuje, jak pevně má autor všechno v rukách a jak bravurně zvládá svoje řemeslo. A tento příklad přitom není nijak ojedinělý, stejně hladce, jako se odvíjí košatá zápletka, plyne i styl, kterým je podávána. V rozhovorech není nic rušivě prkenného, dynamika vyprávění se správně mění, napínavé části vzbuzují napětí a podobně. Knihy jsou zdařilé i jako detektivka. Záhady jsou sice složitější, než by bylo uvěřitelné, ale to je typické pro většinu detektivek. V rámci žánru jsou řešené záhady vymyšlené docela chytře a pečlivě.

Od historických detektivek čekáme, že kromě zábavy dostaneme i něco navíc: dozvíme se o dobách a místech, která jsou nám vzdálená. Habsburská říše konce 16. století je vděčné téma, bylo to dramatické období, ale většinou toho o něm moc nevíme. Juraj Červenák nabízené možnosti bohatě využívá. Bere nás pokaždé na jiné místo; zde se podíváme do Prešpurku (dnešní Bratislavy), který v té době byl centrem zbytku neokupovaných Uher. Ale nezůstane jen na úrovni výrazných nebo malebných reálií, byť se nám jich dostane požehnaně. Nenápadně se dozvíme řadu pozoruhodných detailů o fungování soudnictví a státní správy obecně, což není téma, kterému by obvykle byla věnována pozornost, ale mně přišlo zajímavé natolik, že jsem si o něm něco málo ještě našel a přečetl. A zdá se mi, že autorovy stručné poznámky vystihovaly situaci i její vývoj velmi přesně. S historií se setkáme ještě dalším způsobem, když se ke konci knihy detektivka na chvíli přepne do žánru dobrodružného románu, aby se z fiktivního příběhu na chvíli napojil na některé známé – a podle předpokladu autora i pro čtenáře zajímavé – historické události našeho světa. Podobný postup nepostrádá na přitažlivosti, ale mě tyto části knihy bavily asi nejméně, protože co události získaly na akčnosti, to ztratily na zajímavosti. Odhalování zločinců mě prostě baví mnohem víc, než jejich honění. Není to ale žádná významná vada, celá peripetie představuje v příběhu spíš kuriózní odbočku.

Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že podobně profesionálně zvládnutá kniha netrpí žádnými podstatnými vadami. V určitém smyslu to tak skutečně je: Ohnivé znamení je napsané tak, aby čtenáři poskytlo maximální možný zážitek, strhující a výrazný. Dalo by se namítnout, že podobná optimalizace vede časem nutně k šablonovitosti, jakou známe z profesionální americké produkce. Dospěje totiž k optimálním délkám, rytmům, složkám, zvratům, prostě k těm nejosvědčenějším složkám příběhu, které se začnou neustále dokola opakovat. Ale i toho jako by si Juraj Červenák byl vědom, takže pečlivě dbá na to, aby se od sebe jednotlivé knihy cyklu dostatečně lišily, a daří se mu to. Přesto podle mne jeho autorský styl jednu slabinu má a sdílí ji s většinou současné populárně-kulturní produkce. Snaží se být neustále intenzivní: všechny kohouty naplno otevřené, všechny ovládací prvky na maximum. Nechci tím říci, že příběh například trpí tím, že by se v něm neustále něco dělo. Je to přesně naopak, autor dobře dbá na celkový rytmus, dobře střídá rychlosti, prostředí, postavy, náměty i atmosféry. Ale každá jedna z těch složek je sama o sobě vypjatá, protože se snaží být svým vlastním způsobem co nejpůsobivější, tedy sama o sobě dokonalá. Jídlo je buď lahodné nebo odporné, buď se něco překotně děje nebo znepokojivě neděje, postava srší odvahou nebo je ochromena strachem a přesně takhle je vyhrocené snad vše, co se namane.

Člověk si na podobný přepjatý projev časem zvykne a knize to nakonec na atraktivitě neubírá, je to stále napínavé a zábavné čtení. Ale podle mých zkušeností se podobná snaha o maximální efekt vždycky někde projeví. A nejpravděpodobnější místo jsou postavy. Mě jako první zarazilo, že i když se kniha odehrává v době, kdy společnost byla ještě většinově křesťanská, vlastně se v ní ani jediný skutečný křesťan neobjeví. Neznamená to, že by autor náboženství pomíjel, to vůbec ne. Část napětí mezi hlavními hrdiny je založená na tom, že jeden je protestant a druhý katolík, jako s postavou se potkáme s ostřihomským arcibiskupem, životem lidí se prolíná řada církevních svátků i náboženských předpisů a tak dále. Ale z praktického hlediska jsou všichni přinejlepším agnostici. Nejde mi v první řadě o to, že je to ahistorické, překvapuje mě, jak jsou si všichni ti lidé podobní. Protože se pohybujeme po území dlouhodobě pustošeném válkou, což je prostředí, v kterém se u lidí často projevují jejich horší stránky, dalo by se namítat, že náboženský i mravní úpadek je způsobený tímto společenským rozvratem. Jenže je známé, že stejně jako se objevuje cynismus, objevuje se i víra, jako roste krutost, tak se projevuje dobrota, jako bují proradnost, tak vyniká odvaha, byť třeba jen v menší míře. Ano, všechno tohle se v knize objeví, ale všechno to má nesmírně podobný existenciální a ideový základ, což podle mne neplatí o lidech v žádné době, ale rozhodně to neplatilo v tak rozhárané době, jako je konec 16. století.

Přišlo mi, že je to jako kdybychom si mysleli, že rytířské romány poskytují věrný obraz středověku. Ty romány jsou velmi různorodé, od nejpokleslejších po nejvznešenější, ale pravdivý vlastně není žádný z nich, vždycky ukazují jen jakýsi jeden aspekt z mnoha možných. Jenže na rozdíl od víceméně zamýšlené umělosti rytířských příběhů jsou Červenákova dobrodružství kapitána Steina a notáře Barbariče podávána ve velmi realistickém duchu. A proto čím dál více vyniká, jak moc jeho postavám chybí jakási vnitřní rozrůzněnost. Podobně jako rytíři ze starých příběhů zachycují hlavní postavy jen jediný z možných aspektů, ale chovají se přitom jako postavy moderní, tedy jako by byli reální lidé. Podle mne je to tím, že jsou pojednávány důsledně funkčně: aby mohly vytvářet požadovaný trvale výrazný literární efekt. Jenže napneme-li příběh na skřipec, aby zpíval hlasitěji, nutně tím poškodíme jeho skrytá vnitřní ústrojí. Je to škoda, protože u detektivek Juraje Červenáka mám po čistě technické stránce – jako u jednoho z mála „tuzemských“ autorů – dojem, že zvládl „řemeslo“ natolik dobře, aby jeho knihy nebyly z hlediska kompozice žádným způsobem parciální. Ví, co chce napsat, chápe, jak to má napsat, ba co víc, dokáže to napsat tak, že výsledek působí přirozeně. Proto mi přijde nepochopitelné, jak dryáčnický styl si zvolil a jak moc se podbízí nízkým čtenářským pudům.

Zatím se proto zdá, že limitem historických detektivek Juraje Červenáka je to, že nemají žádné ambice kromě těch bezprostředně zřejmých. Jsou to dobře vystavěné detektivky, napínavé dobrodružné příběhy a zajímavé historické fresky. To vůbec není málo, takže si časem nepochybně s potěšením přečtu další díly. Zatím se však zdá, že od nich není možné čekat reflexi nějaké opravdové životní zkušenosti, zachycení ducha doby odlišné od té naší ani hlubší pochopení psychologie lidí stavících své životy na jiných základech. Proto mezi historickými detektivkami nepatří k mým nejoblíbenějším ani je nepovažuji za nejlepší, i když jsou mezi těmi, které znám, napsány patrně s největší autorskou suverenitou. Řadě méně profesionálně napsaných knih se totiž daří přiblížit mi naše předky lépe, a to je ten specifický přínos, kvůli kterým osobně mám historické detektivky tak rád.