Liščí gambit

Yoon Ha Lee

Ve vztahu mezi vědeckou fantastikou a vědou rozlišuji tři fáze. Ne přímo časové, na to jde o vztah příliš komplikovaný, ale spíše logické (a pomíjím při tom rozsáhlé oblasti sci-fi, které s přírodními vědami žádný zvláštní vztah nemají). První je, řekněme, realistická. To jsou příběhy s klasickým étosem, které se odehrávají ve světě fyzicky velmi podobném tomu našemu a jejichž hrdinové jsou často přímo vědci nebo výzkumníci, co v zápletce nápaditě využívají nebo uměřeně extrapolují známé vědecké poznatky. Jsou to cenné příběhy, protože objevily nové typy zápletek i odlišné emocionální prožitky, které v průběhu 20. století významně obohatily naši kulturu, snad dokonce vytvořily i několik nových vzorců se silou archetypu. Příklady proto asi napadnou každého snadno.

Současně však jde o příběhy autorsky poměrně náročné, protože nejen vyžadují netriviální vědomosti, ale hlavně výrazně omezují autorovy kompoziční prostředky: v podobě prostředí, v odvíjení děje i v založení postav. Proto se brzy začaly objevovat příběhy, které měly vědu jen jako svého druhu působivou kulisu, vlastně byly podobné příběhy od začátku nejspíš mnohem častější. Jak spisovatelé s podobným druhem vyprávění postupně získávali zkušenosti, objevila se nakonec v dramatickém prostoru vědeckofantastických příběhů fáze, které pro sebe říkám analogická. Ta představuje faktické odpoutání se od podstaty vědy, ovšem při zachování jejích vnějších struktur. Lze tak čerpat z efektnosti, atmosféry i důvěryhodnosti vědy, aniž bychom byli svazováni nároky její kritické metody nebo upřednostňováním otázky „jak to funguje“ na úkor zajímavějšího „jakou to má povahu“.

Osobně se domnívám, že průkopníkem tohoto přístupu byl televizní seriál Star Trek, ale tam jde o fenomén překvapivě složitý. Lepším příkladem může být třeba román Stephena Kinga Žhářka, který byl poprvé vydaný už v roce 1980, ale představuje velmi čistý příklad podobného přístupu. Jeho hrdinka dokáže myšlenkami vytvářet oheň. Důležité přitom je, že tato schopnost je vydávána za v zásadě přirozenou, tedy nevybočující z fyzikálních zákonitostí našeho světa. Ovšem schopnost pyrokineze, a už vůbec ne mechanismus jejího fungování, nejsou námětem knihy. Slouží pouze jako katalyzátor, který vytváří neokoukané dramatické situace. Autor nám o ní řekne jen tolik, aby působila věrohodně: vznikla nějakým tím vládním experimentováním s psychotropními drogami a dozvíme se něco málo o jejích čistě funkčních zákonitostech. Velmi důsledně se ovšem vyhýbá pokusům třeba jen naznačit něco o fyzické povaze nebo fyzikálním fungování podobné schopnosti, byť tyto otázky v knize na přetřes přijdou.

Není to náhoda. I když je to v rozporu s původním založením sci-fi příběhů, Stephen King je zkušený autor, takže ví, že pokus o vysvětlení by věrohodnost pyrokineze nezvýšil, ba právě naopak. Ve skutečnosti je to totiž „kouzlo“, a to nikoliv ve smyslu „neznámá fyzika“ nebo „pokročilá technologie“. Jeho pyrokineze je magie, patří do myšlenkového schématu holistického světa, který by jen těžko smiřoval s metodickým redukcionismem přírodních věd. Svět, který King předestírá, je tedy věcně odlišný od našeho, ale přitom je s ním prožitkově konformní. To mu, což je pozoruhodné, umožní použít magii, aniž by se uchyloval k fantasy nebo hororu. Jeho dobrodružný příběh zůstává v žánru sci-fi, tedy emocionálně neopustí oblast našeho moderního světa.

Protože dnes klasifikujeme žánry spíše podle rekvizit než podle prožitku, není podobný posun zvlášť reflektován. Ale snad stojí za pozornost, že jde o literární manévr natolik úspěšný, že byl mnohokrát zopakován, nebo spíše překvapivě podobně znovu-objeven. Knihy jako Stavitelé věží Vilmy Kadlečkové nebo Páté roční období N. K. Jemisinové jsou od Žhářky v řadě aspektů odlišné, ale těží ze stejného zdroje. Ukazuje se to i na zákonitostech, které přičítají svým psychotronickým (nebo psycho-energetickým, chcete-li) schopnostem. Pro pyrokinezi, argenit~míjat i orogenii například platí, že velké silové zásahy jsou snadnější než jejich drobné a precizní použití. Tyto mechanismy, které svojí racionalitou odkazují na klasickou mechaniku, jsou sice neintuitivní, nicméně se snaží vzbudit dojem, že pocházejí ze stejného řádu skutečnosti.

Jde o posun, který je až nečekaně úspěšný: podobně jako v reklamě se atmosféru spojovanou s určitou skutečností podařilo přenést na skutečnost jen velmi zdánlivě podobnou. Vědy jsou určovány hlavně svojí specifickou metodou a přijde mi zajímavé, jak se svým způsobem přesný metodický opak přírodních věd dokáže literárně zamaskovat natolik, aby dokázal odvozovat svoji působivost právě od jejich úspěchu a novátorství. Ale rozpětí mezi teoretickým založením vědy, které zná málokdo, a jejími praktickými projevy, které zažívá každý, je očividně natolik široké, že podobný trik umožňuje. Pro žánr vědeckofantastických příběhů to – i v jiných podobách než jsou nadpřirozené psychické dovednosti – otevřelo širý prostor nových možností, což je pro nás, čtenáře, jedině dobře. Ještě zajímavější však je, že ani zde se vývoj nezastavil, čímž se konečně dostávám k Liščímu gambitu.

V poslední době se objevují knihy z další fáze, která by se dala nazvat metaforická. Úspěch knih analogické fáze, které skrytě, leč sebevědomě zaměňovaly fyzickou skutečnost řídící se určitými zákonitostmi za jinou realitu stejného druhu, ovšem založenou na odlišných principech, ponoukl autory k ještě odvážnějšímu činu. Začali směšovat skutečnosti zcela odlišných modalit. Hezkým příkladem je Hannu Rajaniemi a jeho kniha Kvantový zloděj, kde použil některé neobvyklé zákonitosti teorie asymetrických šifer. Aniž by nám pro to poskytl jakékoliv vysvětlení nebo odůvodnění, udělal z čistě matematických konceptů reálné objekty. Jeho svět přitom nemá jakousi simulovanou nebo jinak druhotně generovanou povahu, chová se jako naše primární skutečnost samotná. To není postup ne-intuitivní, to je metoda otevřeně paradoxní. Ale ukazuje se, že pro fungování literárního světa nepotřebujeme realistické vysvětlení, stačí jen, když má dostatečně pochopitelné zákonitosti, a pak jsme schopni ho přijmout – i když je vlastně přísně vzato nesmyslný.

Příběh podobného typu napsal i Yoon Ha Lee a použil kalendář, tedy pomyslný koncept počítání a organizace času, jako metaforu proloženou do skutečnosti. Představa, že kalendář – jakožto idea – bezprostředně interaguje s fyzickou realitou, je na první pohled dost výstřední. Není úplně nesmyslná, protože dnes dominantní představa vnějšího, rovnoměrně plynoucího času je poměrně nedávná a nijak zvlášť neodpovídá naší přímé zkušenosti. Archaické chápání času založené na rytmu je vlastně přirozenější – a jeho proměny jsou se změnami skutečnosti provázané mnohem těsněji. Nicméně koncept předkládaný v Liščímu gambitu je výstřední nejen na první pohled. Z postřehů o knihách analogické fáze víme, že od autora, který se snaží zachovat věrohodnost nerealistických reálií, se žádného pořádného vysvětlení dočkat nemůžeme. Dočkáme se jen narážek: specifické poznatky z algebraické teorie čísel, z kterých plyne, že určité zorganizování společnosti na frakce a rozdělení času podle přesně daného kalendáře povede k jistému typu psychologického kondicionování, což se projeví změnami fyzické skutečnosti, která umožní lokální fungování odlišné mechaniky (nápadně připomínající magii). Jen je to celé ještě mnohem zamotanější a okořeněné košatou hantýrkou.

Oproti knihám analogické fáze, které úlisně předstíraly konformitu s přírodovědeckým pohledem na svět, jde o postup otevřeně heretický. Změna sociálních a psychologických struktur vyvolává zpětně nejen změnu fyzikální reality, jako tomu bylo třeba u pyrokineze, nýbrž přímo změnu fyzikálních zákonů. (Fyziky by něco takového možná pobavilo, ale biologové jsou ve svém názoru, že fenotyp nemůže zpětně ovlivňovat genotyp, hodně nesmlouvaví.) I přesto pořád cítíme spřízněnost s tou starou, seriózní, vědeckou (a vědu obdivující) fantastikou. Nejen proto, že je autor matematik a působivost žargonu, který si pro knihu vymyslel, se o působivost vědecké terminologie nadále pevně opírá. Ale proto, že stále cítíme respekt ke skutečnosti, byť prapodivně zdeformované. Nejde o svět symbolický nebo alegorický, není to prostor vytvořený primárně k psychologickým experimentům, nepohybujeme se v libovolně formované virtuální realitě, nýbrž pořád cítíme zasutou příchuť exotických planet z řádu klasické sci-fi, s kterými se musíme nějak vypořádat, ať už jsou jakkoliv podivné.

Podle rekvizit se pohybujeme v podžánru military sci-fi. Schválený kalendář neustále narušují heretici šířící kalendářní hnilobu, proti kterým je třeba vojensky zasahovat. Tím vlastně vznikají tři do určité míry odlišné skutečnosti: základní neměnná realita zvaná invariantní, vysoký kalendář generující skutečnost, která umožňuje fungování exotických technologií, a kacířské kalendáře, které vytváření nekompatibilní exotické skutečnosti. Jednoduchý test, kterým se dá posoudit hodnota podobných reálií zní: Jsou to jen zajímavé dekorace, které by šlo snadno přeznačit na něco jiného? Nebo se podílejí na založení zápletky způsobem, který na nich nějak zajímavě závisí? Nebo jsou dokonce natolik dobře vystavěné, že se dokáží stát součástí pointy? Nezastírám, že mám složité a nesrozumitelné reálie rád, takže jsem docenil, že zde se je podařilo pozvednout až k poslednímu typu. Slouží nejen k vytvoření neobvyklé atmosféry, ale podaří se je vtáhnout do děje jako jeho plnohodnotnou součást. V této složce knihy autor uspěl na výbornou.

O něco horší je to u postav a zápletky. Určitou jednoduchost charakterů nebo schématičnost děje lze patrně u vojenské sci-fi očekávat, ale tím směrem moje námitka nemíří. Rušila mě spíše jistá naivita. Tak třeba posun hlavní postavy od řadového důstojníka potýkajícího se s průšvihy v jakési zapadlé díře na dočasnou pozici generála velícího klíčové misi na záchranu celé společnosti dost odpovídá stereotypu, který bychom od military sci-fi očekávali, a není na něm nic špatného. To, že je podobný kariérní posun urychlen neobvyklými schopnostmi hlavní hrdinky nebo zákulisní politikou, je taky dobře pochopitelné. Ale aby byl věrohodný, musí si zachovat uvěřitelnou dynamiku: to, o čem se v knize nemluví, by mělo snést srovnání s obvyklým řádem věcí, a to, co je neobvyklé, by nějak mělo vyplývat z povahy příběhu. Jenže zde události připomínají spíše poetiku videohry: co je zajímavé, tomu se autor věnuje, co se mu zrovna nehodí, to úplně ignoruje. V animovaném filmu by něco podobného asi prošlo bez povšimnutí, ale v knize to ruší.

Myslím si přitom, že za tím není záměr, jak knize dodat zvláštní atmosféru nebo specifický rytmus, ale jen autorská nezkušenost. Projevuje se to totiž i na úrovni stylu: za obvyklých okolností závažnosti událostí, které se odehrávají, nějak – byť u každého autora jinak – odpovídá i dynamika textu, tedy délka a vnitřní struktura vět. U papírové knihy je analýza podobných znaků obtížná, ale tipl bych si, že až na občasné velmi krátké, několikaslovné věty bude délka a složitost vět u Liščího gambitu neobvykle homogenní. I to přispívá k dojmu, že dobře a pozoruhodně vymyšlené vnější komplexitě prostředí a událostí zatím tak docela nedostačuje vnitřní složitost děje a postav. Nevede to přímo k tomu, že by postavy postrádaly věrohodnou psychologii, ale třeba jejich rozhovory jsou přeci jen trochu ploché. Čím konkrétnější téma probírají, tím živější dojem jsem z nich měl, ale jakmile se přesunuly k obecnějším nebo koncepčnějším tématům, znatelně ztrácely na věrohodnosti.

Nabízí se otázka, jaký příběh z podobného rozporu nakonec vznikl. Přiklonil se spíše k novátorské povaze prostředí a objevoval neznámé dramatické situace nebo byl nakonec poplatný spíše jisté šablonovitosti postav a kopíroval zažitá schémata? Jedním ze zajímavých prvků Liščího gambitu je, že skoro až do samotného konce nevíme, jakého příběhu jsme vlastně svědky. Osvojit si prostředí, jeho zákonitosti, dokonce jeho morálku, to chvíli trvá, takže řadu náznaků nedokážeme po většinu knihy dostatečně spolehlivě dešifrovat. Autor nám nakonec spolehlivou odpověď na otázku, o čem má jeho příběh doopravdy být, poskytne, ale je natolik součástí pointy, že by bylo nefér ji prozrazovat. Jde o první díl trilogie, takže jednoznačný závěr má přinejmenším tu výhodu, že by každému čtenáři mělo být jasné, zda pro něj má smysl pokračovat ve čtení dalších svazků. Po mém soudu kniha přinejmenším dobře splňuje běžné nároky na slušný dobrodružný příběh, takže by mě zajímalo, jak se budou osudy hlavní hrdinky i jejího světa odvíjet.

Nicméně tím, čeho si na knize cením, je její příspěvek k rozvoji zatím ne zcela běžné metaforické fáze sci-fi. Jde o poetiku neotřelou a natolik zajímavou, aby pro mne dostatečně vyvážila, co případně chybělo na hloubce. Asi je třeba připustit, že nenajdou-li si podobné knihy dostatečné ukotvení, mohou snadno sklouznout k manýrismu, který by měl jen krátké trvání a omezenou hodnotu. A stejně tak je třeba připustit, že Yoon Ha Lee zatím spíše možnosti zkoumá, než že by je naplňoval. Existují náznaky, že by mohl přejmout některé dnes opuštěné prvky objevené kdysi kyberpunkem, jako je koexistence dvou myslí v jedné, ale ke kritickému zaujetí pozdně moderními sociálními strukturami, která dávalo kyberpunku sílu, má jeho abstraktní kalendářní společenský systém zatím daleko. V tuhle chvíli mi však smělost a bezstarostnost jeho pokusu přijde osvěžující, protože zrod něčeho nového je vzrušující zážitek, i když experiment případně neuspěje. A obecně nevidím žádný bezprostřední důvod, proč by osvobození vědeckofantastických příběhů od dalšího stupně doslovnosti nemohlo být úspěšné.