Město mečů

Robert Jackson Bennett

Robertu Jacksonu Bennettovi se v knize Město schodů podařilo něco, co stále vnímám jako nesamozřejmé: vytvořit svět, na kterém záleží. Tedy nejenom vytvořit svět, který je zajímavý a má příchuť reality, ale současně i svět, v kterém se odehrávají příběhy, jaké by se v našem světě odehrát nemohly, ale které jsou přesto schopny nás zasáhnout. Velmi jsem se proto těšil na pokračování nazvané Město mečů, ale současně jsem se ho obával o něco více, než je obvyklé. Přišlo mi, že autor se v prvním díle nedržel nikterak při zemi. Nejenom, že Město schodů bylo v zásadě samostatným a uzavřeným románem, ale zdálo se mi, že vytěžil a použil většinu z materiálu a potenciálu, který nový svět poskytoval. Jak v takové situaci navázat, aby se výjimečný dojem nerozředil, nýbrž prohloubil? Pokusím se vystihnout, v čem se obě knihy liší, a zhodnotit, zda jde o odlišnosti pro čtenáře dostatečně zajímavé a přínosné.

Kromě stvoření světa se v prvním díle podařilo ještě něco dalšího. Hned na prvních stránkách představil vedlejší postavu městské guvernérky. Nevím, čím to přesně bylo způsobené, ale už po pár odstavcích bylo zřejmé, že tahle postava má charakter, že „bude fungovat“. Potěšilo mě proto, když se ukázalo, že půjde o hlavní hrdinku knihy následující. To je první velká odlišnost. Je jasné, že rázná, přímočará a poněkud cynická vojačka bude na svět hledět úplně jinýma očima než uvážlivá a politicky mazaná tajná agentka, která nás provedla prvním dílem. Jejíma očima jsme nový svět spíše poznávali, s hrdinkou druhé knihy ho bezprostředně prožíváme. Stejně mě ale překvapilo, o jak velký rozdíl jde. Takže už volbou hlavního hrdiny se autorovi podařilo do jeho světa vnést něco nového.

O jaký svět jde? Volně řečeno, jde o svět, ze kterého zmizela božstva. Ta zde po dlouho dobu existovala, do světa přímo zasahovala, měla své vyvolené národy a garantovala existenci různých zázračných jevů. Nakonec se ale lidem z jednoho z utlačovaných národů podařilo božstva zabít. Město schodů se odehrávalo ve zvláštní, neobvyklé atmosféře světa nedlouho po metafyzické katastrofě. V určitém smyslu znovu prožíváme zrod moderního světa, ale na podkladě naprosto odlišné historie. Není to ovšem přímá paralela našeho světa. Jde to situaci, která je sice v některých aspektech podobná, ale nesdílí téměř nic z emocí a peripetií, které emancipaci od náboženství provázely v našem světě. Autor si na základě obecné situace vytváří vlastní konflikt, a tudíž i nezávislý dramatický prožitek. Tuto metodu vzdálené podobnosti používá Robert Jackson Bennett šířeji.

Je totiž docela zajímavé sledovat, jakým způsobem se autorovi podařilo zajistit, aby svět pro nás odlišný byl srozumitelný. Na jedné straně odkazuje na věci známé z našeho světa. Jednotlivá božstva jsou volně inspirována – možná by bylo přesnější říci, že až karikována – náboženskými systémy našeho světa. Podobně různé národy nesou jasné charakterové i fyzické odkazy na nám známá etnika. Povědomě nám zní jména, odpovídá i řada technických vynálezů a společenských institucí, stejně tak jsou lidé v obou světech v zásadě stejní. To dodává novému světu všeobecný dojem známosti a srozumitelnosti. Na druhou stranu autor mezi těmito prvky nezachovává prakticky žádné ani vnitřní ani vzájemné vztahy, které bychom znali z našeho světa. Jeho božstva mají zvláštní vnitřní povahu, která ale není odvozena od povahy náboženství, jež je inspirovala. Jeho národy si nezachovávají animozity svých předobrazů z našeho světa. To mu umožňuje skládat prvky překvapivými, a hlavně obtížně odhadnutelnými způsoby, což jeho světu dodává na novosti a zajímavosti. V takovém prostoru pak může poměrně snadno a věrohodně vymyslet nové – současně transcendentní i fyzické – mechanismy, kterými se má řídit svět, v kterém jsou božstva přímo přítomna.

Protože jednotlivá božstva měla svoji oblast činnosti a z té vyplývající jasný charakter, liší se i národy a místa, která jednotlivým božstvům sloužila jako doména. Druhým významným způsobem, jak se Město mečů odlišuje od Města schodů, je proto umístění: odehrává se v jiném z božských měst, takže má jinou atmosféru, zaobírá se jinými tématy, střetávají se v něm jiné emoce. Stojí za zmínku, že jde vlastně také o jiný literární žánr. V první knize byla sice hlavní hrdinou tajná agentka, jednalo se však o příběh se zápletkou spíše detektivní. Zde je protagonistka poslána vyřešit problém v podstatě detektivní, ale zažije mnohem spíše historii špionážní. Přišlo mi proto, že i když obě zápletky byly konstruovány podobně nápaditě, bylo tu z prvního dílu mnohem obtížnější prohlédnout, protože směřovala ke klasické závěrečné sérii překvapivých odhalení. V druhé knize se záhady vysvětlují průběžně a zhruba stejným tempem, v jakém docházejí hlavní hrdince, je má šanci odhadnout i čtenář. Ale to je nakonec také vítaná odlišnost mezi oběma knihami.

Obě zatím zmíněné odlišnosti se navzájem zajímavým způsobem doplňují. Hlavní hrdinka, která je po celý život vojačkou, se pohybuje v místě, která byla po staletí doménou bohyně války. S vojenstvím je tak či onak spojena i řada dalších postav – a každá z osob do příběhu přináší poměrně odlišný názor na to, jaká by měla (nebo neměla) být povaha armády, ozbrojeného konfliktu a války. A neliší se jen názory, demonstrují rovněž velmi odlišné osobní zkušenosti a životní strategie. Tento komplexní pohled je následně ještě konfrontován se zdařilou postavou inženýrky, která má za úkol obnovit místní přístav. Ta pochopitelně představuje naprosto odlišné hodnoty, postupy a zájmy. I když zápletka není na kontrastu mezi vojenskou a technickou utilitárností nijak zvlášť založena, je výsledkem přítomnosti tolika odlišných postav překvapivě široké spektrum psychologických reakcí i následných lidských osudů, byť jsou nakonec všichni účastníci navenek stejných událostí.

Zápletka prvního dílu byla ve své hlubší podstatě založena na nutnosti vyrovnat se se základní, ontologickou změnou světa. Božstva byla mrtvá, ale zdálo se, že některé jejich zázraky z neznámých důvodů ještě fungují. Ocitli jsme se tak ve chvíli, kdy se odvozeně měnila přímo fyzická podstata známého světa. To je pro nás děj poměrně abstraktní, podle našich současných představ zůstává fyzikální povaha světa neměnná i ve velmi dlouhých horizontech. Není to ale prožitek úplně nepředstavitelný, protože sociální proměny pro nás mají podobně zásadní význam a ty si umíme – díky dnešní dříve nevídané znalosti historie lépe než kdykoliv jindy – představit celkem dobře, a to včetně jejich někdy nečekaně rychlé dynamiky. Město schodů tedy díky zásahům božstev patřilo ještě částečně do starých časů. Konec těch časů byl představen jako metafyzické drama, které navíc bylo zobrazeno bez zvláštního využití metafor: překvapivě konkrétně, vlastně téměř doslovně.

Přes všechny odlišnosti obou knih se po nějakou dobu zdá, že jsme v Městě mečů vstoupili do překvapivě obdobné situace. Opět se setkáváme s událostmi a projevy, které lze přisoudit pouze mrtvým božstvům, takže mě jako čtenáře zneklidňovalo, zda autor přeci jen neplánuje nějak zrecyklovat zápletku z prvního dílu. Ta sice byla skutečně originální, ale zátěž opakovaného použití by i podobně nápaditá zápletka unesla přeci jen obtížně. Zda nebo do jaké míry se tak stane, je vlastně součástí záhady, která se v příběhu řeší, takže bych nerad prozrazoval detaily. Ale snad mohu obecně říci, že i v této oblasti se oba díly určitým podstatným způsobem liší. Třetí zásadní odlišností je proto posun od příběhu zakotveného metafyzicky k příběhu založenému spíše psychologicky. První díl zkoumal přímý, téměř tělesný šok, když z naší přítomnosti zmizí něco bezprostředně nadpřirozeného. Druhá kniha se věnuje pozdějším, řekněme spíše společenským následkům podobné změny. Co se stane, když metafyzično zmizí i z našeho vědomí, když i naše paměť musí uznat, že je pryč. Jsou to stavy, které mají podobnou vnitřní strukturu, ale velmi se liší svými zákonitostmi, vnitřním založením, vnějšími projevy i naším prožitkem. Teprve tento posun zajišťuje, že je druhá kniha nakonec úplně jiná, než byla první, byť se odehrává ve stejném světě a podobné situaci.

Zaujalo mě, jak se tato třetí odlišnost – tedy námět, který má jinou modalitu – podepsala na charakteru příběhu. My na starý svět božstev hledíme z vítězné strany vzbouřenců proti nim. Tedy snad s jistou dávkou zvědavosti a lítosti, ale v zásadě spíše neromanticky. To, k čemu došlo, když byla božstva zabita, bylo správné. Město schodů, kde se se zbytky starého nadpřirozena nakonec setkáme zcela otevřeně, je svojí povahou příběh klasičtější, uspokojivější, skoro by se dalo říci hrdinštější. A podle mě je to právě díky tomu, že námět příběhu je transcendentnější. Ve Městě mečů musí hlavní hrdinka čelit dilematům, která jsou podstatně méně děsivá, ale současně jsou méně srozumitelná, neumožňují tak elegantní řešení, zůstává po nich i přes závěrečné vítězství ne úplně příjemná pachuť neúspěchu. Nakonec i oběti, které musí postavy přinést, jsou tam větší a pro čtenáře bolestivější. Stále jde sice o příběh stejně dobrý, ale v jakémsi smyslu je zraňující, méně uspokojivý. Je to zajímavé svědectví o tom, čím vlastně platíme za modernitu.

Dovede-li Robert Jackson Bennett tuto ztrátu přesahu v závěrečném Městě zázraků k logickému, nabízejícímu se závěru, bude to představovat obtížné dilema. Buď by se měl propracovat k povaze příběhu, která bude zcela světská. To by ale znamenalo redukovat povahu zápletky v podstatě na „politiku“, což by po předchozích událostech bylo čtenářsky jen obtížně uspokojivé. A nebo by se musel vydat neprozkoumaným, avantgardním směrem a založit metafyziku – tedy v rámci svého světa vytvořit nové božstvo – pro osvícenskou společnost. Myslím, že se před třetím dílem budu obávat ještě o trochu víc než před druhým. Ale protože se autor zatím osvědčil jak ve schopnosti vykládat dobré příběhy, tak v dovednosti nakládat s povahou svého světa bez ohledu na běžné konvence, vlastně se na to riziko těším. Ať už bude následovat některou z cest, které se nabízejí, nebo se pustí nějakým nečekaným směrem, snad se mu celou trilogii podaří uzavřít se ctí.

Zatím k tomu svým okouzlujícím, dojemným a důmyslným příběhem má nakročeno dobře. I zde se podařilo vyvolat silné, emocionálně pevně zakotvené obrazy, které nevymizí snadno z paměti. Svědčí o tom i různé drobnosti, celkový dojem z knihy je zde například mnohem chladnější, i když předchozí díl se odehrával za výrazně chladnějšího počasí. To svědčí o tom, že jsme více pod vlivem atmosféry než informací. Dalo by se dokonce říci, že způsob, jakým byl napsán druhý díl, zpětně pomohl i mému prožitku z dílu prvního. Došlo k určitému uklidnění, celý svět jsme si zažili. Tím, že se v Městě mečů odehrály některé události navenek sice podobné, jejichž vnitřní podstata ale byla jiná, získali jsme kontext. Události Města schodů měly široký záběr, střídaly se co do žánru i závažnosti, a to někdy i náhle nebo dramaticky. Při zpětném pohledu mi teď přijdou v určitém smyslu srozumitelnější nebo přinejmenším dramaticky sevřenější. I proto doufám, že by se závěrečný díl mohl vyvést podobně dobře. Jediným větším nedostatkem knihy je proto opět chybějící mapa: ocenil bych přesnější přehled a orientaci jak v rámci celého světa, na který se porůznu odkazuje, tak v místech, kde se příběh přímo odehrává.