Divomor: Síly, jež v sobě objevila Morrigan Crowová

Jessica Townsendová

Jedna z otázek, které zůstaly na konci knihy Nikdyuš otevřené, zněla, za kolik vlastně Jessica Townsendová vděčí J. K. Rowlingové jako zdroji své inspirace. Divomor nabízí poměrně překvapivou odpověď: ukazuje se, že přenosy motivů z Harryho Pottera jsou nejen mnohem rozsáhlejší a komplexnější, než se původně zdálo, ale hlavně jsou provedeny způsobem, který je z literárního hlediska krajně neobvyklým a zasluhuje si – po mém soudu – podrobnější prozkoumání. Autorka totiž vzala desítky a desítky nejrůznějších prvků, z kterých abstrakcí vyprázdnila všechnu konkrétní náplň, a pak je v různě změněných podobách znovu použila. Spektrum recyklovaných struktur je přitom téměř ohromující, a to jak tématicky (prostředí, postavy, zápletky, reálie, mezilidské vztahy), tak mírou obecnosti (od tak obvyklých, které by samy o sobě podezření ani nepůsobily, až po výpůjčky naprosto specifické).

Řada nejnápadnějších prvků, jako jsou školní rok, soupeřící party, osamocený trpící hrdina, který se nedokáže plně ovládat, nebo napůl se skrývající padouch, je natolik obecná, že by byla neprůkazná. Jiné jsou však mnohem specifičtější, třeba neustále nepřítomný hrdinův dobrodinec, učitelé s nepochopitelnými motivacemi, pomocník z řad školního personálu, zvláštní povaha školní budovy a školních pozemků. Paralely najdeme i mezi dlouhou řadou reálií, namátkou inteligentní zvířecí přátelé, cesta do školy vlakem, podivné uličky, fyzické transformace. Podobnosti se týkají i motivů zápletky, takže zde máme nebezpečné úkoly, absurdní křivdy, vícenásobný stav odcizení, kontrast mezi nutností některé informace tajit a jiné vypátrat. Mnoho prvků se objeví i do značné míry bezdůvodně, třeba plán školy, zvláštní obsese večírky (zastupující hostiny), kouzelný les na školních pozemcích nebo občasný záchvat nakupování. To je jen velmi náhodný výběr – ale jakmile člověku jednou začnou podobné asociace na pozadí naskakovat, jen zřídka se stane, že by nová scéna knihy nepřinesla další objev podobného druhu.

Ukazuje se však, že ty nejnápadnější podobnosti jsou vlastně ty nejméně specifické, tedy i nejméně důležité. Konkrétní použití jednotlivých prvků jsou totiž natolik proměněná a odlišná, že žádnou z mnoha podobností bych se neodvažoval označit za plagiát, ba dokonce ani jejich souhrn ne. Knihy na sebe navzájem odkazují mnoha způsoby, ale neuvědomuji si, že bych někdy viděl použitou podobnou literární metodu. Připomněla mi však některé Aristotelovy úvahy o povaze matematických objektů, kdy jejich vznik abstrakcí nevykládá v pro nás obvyklém smyslu jako redukci na jakési podstatné rysy (nedejbože dokonce objevované induktivně), nýbrž radikálněji jako transdukci, tedy proces převedení objektů z našeho světa do světa jiného (v matematice typicky geometrického). Povaha nového světa určí, jaké podoby na sebe matematické objekty vezmou a jaké vlastnosti budou projevovat. Proto je, mimochodem, při učení se matematický svět potřeba „objevit“, protože samotná redukce, jakkoliv je zpětně viditelná, o něm nic nevypovídá (kdo neví, co je geometrický bod, tomu Euklidovo vymezení, že bod je to, co nemá části, věru nepomůže). Inspirace, kterou v Divomoru vidíme, je právě takovou nekompromisní abstrakcí, která utváří svět v mnoha ohledech nápadně strukturálně podobný, ale přitom vlastně úplně odlišný.

Velice by mě proto zajímalo, jakým způsobem vlastně Jessica Townsendová svoji knihu psala. Dělat něco podobného vědomě mi přijde kombinatoricky nezvládnutelné, ale dělat to intuitivně by vyžadovalo pro mne stejně nepředstavitelnou duševní schopnost. Možná jde o souvislost emocionální: s určitým jemným odstínem prožitku je spojena nějaká jednotlivina, jejíž abstraktní povaha je vyvolána, když autorka potřebuje docílit podobného emočního vyznění. Ať už je však technika jakákoliv, princip transdukce v každém případě velmi dobře vysvětluje, jak roztodivné transformace se s objekty při přenosu mezi světy dějí. Z jediné zvláštní místnosti se stane hotel plný podivných pokojů. Koště se jako zvláštní způsob pohybu změní v deštník sloužící k jízdě podivnou lanovkou. Z kouzelnické hůlky plné různých významů se na jednu stranu stává jen pasivní klubový odznak, ale část jejích aktivních funkcí přebírá deštník, byť má sám jiný základ. Sportovní dovednosti hlavního hrdiny se rozštěpí do několika dovedností hrdinčiných přátel (nový svět zjevně nepřejímá britský názor na důležitost řevnivosti vyvolávané sportem). Z proroctví se stávají vize minulosti. Fénix povstávající z popela se změní v pravidelně dorůstající lustr. Hlavní hrdinka je na narozeniny fixovaný sirotek, byť jen ve velmi zvláštním smyslu. Dopravní letaxová síť i pavučinová dráha mají velmi rozdílnou povahu i funkci v příběhu. Nejsou to, pochopitelně, jediné zdroje autorčiny obrazotvornosti, vytváří řadu čistě vlastních reálií, původních zápletek a jiných originálních struktur. Jde ale o přenosy tak časté, že je pro mne obtížné nebýt její transformační metodou fascinován.

Poukazování na podobnosti se světem Harryho Pottera tak trochu paradoxně vede k závěru, že se vlastně pohybujeme ve velmi originálním a neotřelém prostředí. Nicméně, k čemu Jessica Townsendová takto získané prvky v rámci příběhu vlastně používá? V porovnání s Nikdyušem, který okouzloval svojí zvláštností a novostí, ale nakonec byl z velké části jen řetězem samostatných epizod, je Divomor rozhodně sevřenější a vnitřně soudržnější příběh. Kniha je do určité míry pojatá jako detektivka a dočkáme se v ní hned několika záhad, u kterých dlouho není jasné, jak (a zda vůbec) spolu souvisejí. A detektivka, která má odhadnutelnou strukturu, ale přesto nenabízí triviálně zřejmé vyústění je pro příběh dobrý základ. Něco podobného se týká i postav, jejichž motivace i psychologie se oproti výstřednostem prvního dílu dále zklidňují a zrozumňují. Přesto ještě nejsou natolik zřejmé, abychom spolehlivě dokázali odhadnout, co od koho čekat, takže jsou stále zajímavé i samy o sobě. A do třetice platí to samé o světě, který se postupně, jak ho dále poznáváme, stává věrohodnějším, i o schopnostech hlavní hrdinky, které jsou vlastně hlavním námětem druhého dílu v rámci celého cyklu. Výsledkem je dobře zkomponovaná kniha, kterou je radost si přečíst.

V porovnání s J. K. Rowlingovou je ovšem celková zápletka zatím spíše jednoduchá. Svět Nikdyuše, který se nemůže bezprostředně opírat o realitu našeho světa, konečně začal být ustálenější, ale jednotlivé prvky Jessica Townsendová zatím spíš jen skládá vedle sebe. Zatím nevidíme náznaky komplexních vztahů nebo reinterpretace významu událostí, které učinily z Harryho Pottera tak neobvyklé dílo. Možná jedinou výjimkou je překvapivá dvojznačnost, s kterou v Divomoru poznáváme hlavního antagonistu. Je možné, že nakonec půjde jen o přetvářku, protože tušíme, že o něm nevíme zdaleka všechno, ale zatím má sklon chovat se k hlavní hrdince vstřícněji a z celkového pohledu i racionálněji, než předvádějí postavy kladné. Je to opět zajímavý přesmyk oproti potterovskému světu: tam autorka s téměř nepochopitelnou urputností udržovala vizi hlavního padoucha jako kohosi naprosto záporného, člověka až nepředstavitelně zlého, což úplně neprospívalo jeho psychologické věrohodnosti (a nakonec ani dramatické působivosti, přinejmenším tedy pro dospělého čtenáře). Pozoruhodným způsobem však v pozdějších dílech problematizovala charakter a motivace některých kladných postav. Jsem docela zvědavý, zda a jakým způsobem se podobné morální dvojznačnosti budou rozvíjet v tomto cyklu.

Pro lidi, kteří mají rádi fantastiku nejen jako literární prostředek, ale kteří oceňují i fiktivní světy samotné, se zdá, že by mohl mít Nikdyuš, byť je zatím podstatně jednodušší, oproti Potterovu čarodějnickému světu jednu podstatnou výhodu. J. K. Rowlingovou totiž povaha jejího světa ve skutečnosti nezajímá. Používá ho jako prostor pro dramatický a etický konflikt, ale zůstává trvale jen rekvizitou. Je pozoruhodné, že v příběhu o kouzelnících je magie čímsi, co nejenže má zcela nejasnou podstatu – podle způsobu, jakým je magie popisována, nemůže vůbec fungovat, protože její povaha je vnitřně rozporná. Podobně je řada reálií vymyšlena jen pro potřeby jednoho dílu, a tak ve vztahu ke knihám předchozím nebo následujícím nedává smysl. Knihy o Harry Potterovi se s dlouhou řadou nekonzistencí dokáží vyrovnat vpravdě pozoruhodným způsobem: jejich důsledným ignorováním. Až na několik spíše okrajových (a obvykle nepříliš věrohodných) pokusů zpětně něco vylepšit autorka prostě nepřipustí, aby možné rozpory přišly na přetřes. A protože náš pohled neustále upíná do budoucnosti, vlastně nás otázky, co by se stalo, kdyby si někdo uvědomil, že by teď mohl použít nějakou nesmyslně mocnou rekvizitu z minulého dílu, zvlášť nezajímá. Víme, že nás čekají zajímavější a důležitější události, a tyto události skutečně nastanou. Problémy s věcnou konzistencí světa nicméně nakonec postihují i jeho metafyziku: třeba smrt hraje v knihách důležitou roli, ale opět spíš jen funkčně, její podstata je pojímána dosti chaoticky.

Zdá se, že svět Nikdyuše je budován s mnohem větším rozmyslem a úctou ke skutečnosti druhotného světa. Tušíme, že řada v příběhu zatím příliš nesouvisejících událostí a většina zvláštních odlišností od našeho světa může mít společné, konzistentní vysvětlení. A nejen to, kromě poznávání neznámého, které nás zaměstnává nyní, existují jasné náznaky, že by se ve specifické povaze světa mohl skrývat nějaký zádrhel, který by se stal vlastním námětem a hlavním dramatickým konfliktem celého cyklu. Se smířením motivu viteálů, který byl patrně od začátku plánovaný, s motivem relikvií smrti, který z povahy světa vyplynul až dodatečně, měla paní Rowlingová spoustu práce. Jestli se zde z důkladnějšího založení a pečlivějšího plánování autorce podaří vytěžit větší dramatický potenciál podaný vyváženějším způsobem, zatím nejde spolehlivě odhadnout. Ale zdá se, že specifická fyzika a metafyzika jejího světa by mohla být vlastní součástí zápletky i výsledného řešení. A to je něco, co je pro fanouška světů utvářených fantazií vzrušující představa. Nicméně, i kdyby svoji zvláštní literární metodu autorka nijak více nezužitkovala, takže by se z ní stala jen zajímavá kuriozita, i kdyby se zápletka nakonec odvinula civilnějším způsobem, než se zatím zdá, je pravděpodobné, že příběh sám by mohl docela dobře fungovat i tak. To je docela dobré východisko pro další díly.

Na patáliích Morrigan Crowové a na příběhu Harryho Pottera mě zaujala ještě jedna věc, kterou mají společnou, ale kterou patrně sdílejí i s řadou dalších současných dětských knih. Když dítě vnímá nějaké příkoří, které se mu stane, má sklon si ho absolutizovat. Vypadá jako nekonečná, věčná křivda, která navždy zničila jeho život. Je to celkem pochopitelné. Prožilo toho málo, takže na něj jednotlivé zážitky mnohem více působí. Dětský čas ubíhá mnohem pomaleji, takže události vypadají větší. Ale hlavně nezná souvislosti, jen velmi málo zatím rozumí mechanismům světa, takže nejen nedokáže odhadnou závažnost problému, ale nemá ani žádnou představu o horizontu jeho trvání a možnostech jeho řešení. Tento zvláštní prožitek dětské knihy využívají už dlouho, ale jestli si dobře vzpomínám na knihy svého mládí, býval omezen na velmi malé množství významných událostí. Jinak řečeno, mělo-li něco v knize tuto povahu, byl to buď přímo námět knihy (to mě ale většinou moc nebavilo, protože to zavánělo „výchovností“) nebo to alespoň byl důležitý prvek zápletky, podstatná překážka, kterou bylo potřeba nějak překonat.

Obě zde zmiňované autorky ovšem z této zvláštnosti dětské psychologie udělaly dramatickou normu. Vnitřní prožitek externalizují: není už to tak, že jejich hrdinové události temným a osudovým způsobem prožívají, ony se takto přehnaně skutečně dějí. Na první pohled to vypadá jako zajímavý objev, jak obměnit literární metodu, protože příběh tím skoro zadarmo získá na působivosti a závažnosti. Jenže svět, který takto vzniká, je z dospělého pohledu prostě nesmyslný. Většina dospělých řadu mechanismů, kterými se svět řídí, chápe. Dětské knihy nám navíc mají sklon představovat spíše výjimečné dospělé a ti – i když bychom i zde odečetli zkreslení způsobené nezkušenýma dětskýma očima – nezanedbatelné míry předvídavosti schopni jsou. Podíváme-li se ale zpětně, jak se dospělí v těchto dětských knihách chovají, případně jak daleko svojí nečinností nechávají události zajít, nedává jejich konání žádný rozumný smysl.

Nevím, jak si tuto změnu přesně vykládat. Je to určitá podbízivost, abychom ke knihám přilákali alespoň někoho? Podobají se dneska prožitky dospělých víc těm dětským? Je nutné nasazovat takto dryáčnické metody, aby knihy dokázaly konkurovat stále rostoucímu naturalismu filmového zobrazení? Osobně na tuto změnu nehledím příznivě, protože knihy tak úplně zbytečně ztrácejí část své konzistence; ve světech, které z knih povstávají, vznikají zbytečné švy. Třeba na knihách paní Rowlingové bývá často ceněno, jak výstižně se jí podařilo zachytit podoby dětské psychiky u hrdinů, kteří každou knihu o rok zestárnou. V pozdějších knihách už proto není zvěcnění dětského prožitku tak viditelné. Ale kdybychom Kámen mudrců přepsali ze světa prožitků malého dítěte do neutrálního vyprávění, působil by spíš jako hra. V porovnání s dalšími událostmi by se ukázalo, že buď takto nemohl proběhnout nebo že ho hrdinové nemohli zvládnout. A podobné potíže postihují i následující knihy, byť třeba jen proto, že zdědily jako skutečnost reálie viděné očima mladších dětí.

Naštěstí tato zvláštní vyjadřovací metoda nepostihuje přímo dramatickou věrohodnost příběhu. V kontrastu s řadou jiných současných děl je Harry Potter skutečným a dojemným příběhem, protože jeho autorka věří, že to, o čem píše, je podstatné, i když to prožívají fiktivní hrdinové. A dosavadní vývoj knih Jessicy Townsendová nás opravňuje k naději, že by mohly ustavit svět podobně věrohodný. Autorka se nás sice zatím snaží stále napínat tím, že před hlavní hrdinkou i námi dětským způsobem tají některé informace, které už by měly být známy. Ale je jasné, že v dalším pokračovaní bude muset opět o něco poodhalit karty, takže se ukáže, jak opravdovou povahu její svět a příběh má. Já se na to dobrodružství rozhodně těším. Zatím se totiž stále zdá, že specifičnost jejího světa bude zajímavější, než strukturální podoby, které sdílí se světem své slavnější předchůdkyně. A to navzdory skutečnosti, že jsem se v tomto zápisky vypořádával hlavně s podobnostmi obou knih, které mi přišly mnohem zajímavější, než by se při letmém pohledu zdálo.