Altschulova metoda

Chaim Cigan

Potíž s knihami, které střídají více dějových linek nebo se pohybují ve více úrovních, spočívá v tom, že jako čtenář si nutně některé z nich oblíbím více, což pak svádí k vzájemnému porovnávání a hodnocení součástí, takže se člověk snadno může minout s knihou jako celkem. Zvlášť nepříjemné je to ve chvíli, kdy nějakou knihu začnu číst kvůli její fantastické složce, ale nakonec mě okouzlí její části realistické. Pohleďme však na situaci zpříma: z mnoha rozměrů Altschulovy metody si nejvíce cením toho náboženského a společenského.

Jde o knihu velmi židovskou přinejmenším v tom, že většina postav jsou Židé a judaismus v ní často přijde na přetřes. To má v naší křesťansko-ateistické kultuře jistě svoje exotické kouzlo, ale paradoxně na mne nejvíce zapůsobil přesný opak: neotřesitelná samozřejmost, s jakou postavy svoji víru berou. Nepředstavujte si, prosím, že se v knize snad vyskytují nějací v náboženském smyslu „dobří Židé“. Literární pseudonym umožňuje rabínu Karolu Sidonovi přistupovat k židovství velmi kriticky, často až neuctivě. Většina jeho postav je nábožensky laxní, příkazy dodržuje výběrově či zmateně a potácí se v pochybách. Knihou dokonce silně rezonuje názor, že by Židům možná bývalo lépe, kdyby si Hospodin odpustil tu zápletku s Mojžíšem a oni se v egyptském zajetí úspěšně asimilovali. Zdá se, že štědrá porce intelektuálních pochybností a životní skepse je zde jen tence potažena společenskou konformitou, s kterou se slaví šábes. Jako by postavy u židovství držel jen zvyk, snad sycený vzpomínkou na dětství, kdy naposledy prožívaly, že někam patří.

Jenže to je veskrze falešný a povrchní první dojem. Ať si postavy myslí cokoliv, ať dělají cokoliv, v průběhu knihy se postupně ukazuje, že židovská identita je do nich neoddělitelně vrostlá – i kořeny, které vypadají jako dávno mrtvé, stále proudí život. Ale není to proto, že by byly mrtvé jen zdánlivě. Je to tím, že nikdy nemůžou být mrtvé úplně. Jako křesťan Židům podobnou existenciální reflexi judaismu hluboce závidím. Máme dobré odborné i literární reflexe středověké víry s její zvláštní umanutostí, barokní víry plné složitého dynamického napětí, víry 19. století silně toužící po společenské harmonii, víry odhodlaně bojující proti totalitám 20. století. Ale neznám žádné podobně dobré ztvárnění moderního života víry, které by se buď neohlíželo po minulosti nebo nezpochybňovalo základy náboženství samotného.

Zdá se mi, jako by s náš zájem o náboženství soustředil na obtížný akt uvěření, čemuž odpovídá i následná umělecká reflexe křesťanství. Jako bychom byli – s nadsázkou řečeno – i jako křesťané jen antickými pohany, ke kterým mluvil svatý Pavel poté, co si uvědomil zásadní ontologický status smrti Ježíše Krista a rozhodl na víru malé židovské sekty obrátit celý nevěřící svět. Je to svým způsobem vděčný námět, protože je dostatečně dramatický: snaha nebo touha uvěřit nabývá nejrůznějších konkrétních podob. Díky vzdělání a kultuře sice ledacos tušíme, jenže jak už kdysi zjistil svatý Pavel, nikam to nevede. Ale sám Ježíš mluvil převážně k věřícím (přičemž na obsah Ježíšova specifického náboženského a etického „předvelikonočního“ učení svatý Pavel neodkazuje téměř vůbec). Také v křesťanském životě se to opravdu zajímavé a důležité děje teprve ve chvíli, kdy už člověk věří. Jenže vím mnohem více o tom, jakým způsobem složitou situaci věřícího člověka v padlém světě prožívali naši předkové, než jak ji prožívají moji současníci. Nečekal jsem, že bych zdařilou reflexi moderního náboženského prožitku našel zrovna v románu zabývajícím se alternativní historií, ale okouzlilo mě, když jsem v něm objevil postavy, pro které je víra sice mnoha způsoby problematická, ale které trvale a nestrojeně žijí v Boží přítomnosti.

Vzhledem k odlišným povahám křesťanství a judaismu nemusí být tyto paralely hned zřejmé. Křesťanství je náboženství vyznavačské, založené na osobním aktu dospělého člověka. Židovství je náboženství etnické, do kterého se člověk primárně rodí. Proto se Altschulově metodě o Bohu mluví méně, než kdyby šlo o román křesťanský. Ale uvědomíme-li si, že židovské příkazy a zákazy, které máme poněkud povýšeně skon vnímat jako archaické společenské a kulturní formy úcty k Bohu, nejsou jen prostředky, nýbrž jsou přímým, nezprostředkovaným způsobem úcty samotné, pak téměř všechno, co postavy dělají, představuje nějaký způsob komunikace s Bohem. A oč méně s ním z úcty přímo mluví, o to více a urputněji s ním svými činy polemizují. Autor tomuto pojetí přizpůsobuje i způsob, jakým knihu vypráví: například zcela důsledně nevysvětluje žádné reálie. Čtenář buď sám ví, najde si, odhadne z kontextu nebo zůstane hlupákem. Ale vysvětlovat na okraji dění třeba smysl modlitebních řemínků by bylo podobně směšné a románu nedůstojné jako vysvětlovat funkci příboru.

Je podobné zobrazení zajímavé jen z náboženského hlediska nebo může být nějak přínosné i jako běžný literární prožitek? Jeden z dojmů, který nevěřící často o věřících mají, je, že život, kde „víte něco navíc“, musí být snadnější. Přijde mi, že román, když člověk ví, na co se dívat, například ukazuje, že takhle život věřícího člověka nevypadá. Víra může být velmi obsažnou součástí života, ale za běžných okolností nedělá život jednodušším nebo přehlednějším. To, kde snad pomáhá, totiž více než bohatě kompenzuje vyššími nároky, které na člověka klade. Mnohem spíš činí život opravdovější v tom smyslu, že způsobuje, že na událostech záleží. Z knihy lze mít dojem, že autor věřícím postavám přeci jen trochu nadržuje. Ale není to proto, že je na stejné straně jako oni, a není to ani proto, že jsou na té správnější straně. Je to proto, že peripetie životů nevěřících postav mají malý, ale setrvalý sklon směřovat, ať jsou jakkoliv významné, k nihilismu, kdežto obtíže postav věřících, byť třeba s významnou příměsí ubohosti nebo směšnosti, ukazují k dramatu.

Umělecká reflexe toho, jak člověka ovlivňuje autentický, trvající život s Bohem, byla tím, co mě na knize zaujalo nejvíc. Zajímavé je, že podobně nenápadná a současně netriviální je v knize i reflexe české společnosti pozdních 80. let. S hlavním hrdinou se poprvé setkáváme v okamžiku, kdy už se nějakou dobu nachází v emigraci. Má tedy pro svoji dobu neobvyklou možnost vystoupit vně systému a podívat se na něj ne-li přímo svobodněji, tak alespoň méně zaujatě. Brzy je ovšem emigrace shledána snad problematičtějším způsobem života, než byla původní nesvoboda. Karol Sidon zde totiž dobře využívá časového odstupu, s kterým knihu vydává. Jeho hrdina není v emigraci z řady důvodů zvlášť spokojený, ale tento kritický odstup se může rozlít mezi zločinnost komunistického režimu, odtažitost úspěšného Západu i osobní nedostatečnost hrdiny samotného. Už všichni víme, jak to nakonec dopadlo, takže nemusíme brát žádné politické nebo pedagogické ohledy, psát nebo číst beletrii tak, aby byla užitečná pro boj s komunismem. Na druhou stranu znalost výsledku vždycky zpětně některé postoje a strategie ospravedlňuje jako správné a jiné usvědčuje z omylu nebo naivity. To náš pohled na minulost často trivializuje, protože teď už sice víme, že komunismus se během roku 1989 naprosto beznadějně rozpadal, nicméně naše prožívání většiny toho roku bylo úplně jiné, zatížené velkou mírou neznalosti a nejistoty, bez vědomí toho, které náznaky identifikují klíčové události a které budou před tváří budoucnosti zcela bezvýznamné.

Dnešní pohled na nedávnou minulost je zjednodušující i proto, že konec socialismu je dodnes živou a významnou štěpící linií naší politiky, takže mnozí považují za nutné se určitých životních strategií té doby zastávat a jiné zase ostouzet. Ne tak v Altschulově metodě, která vychází z dobového postoje nevědomosti a nejistoty. Postavy jsou proto například mnohem zdrženlivější v hodnocení chování ostatních, protože nevědí, mimo jiné, jak dlouho a za jakých okolností budou ještě muset v reálném socialismu žít. Takové prostředí je nejen čtenářsky zajímavější, ale i mnohem realističtější. Před časem jsem velmi ocenil způsob, jakým život v Československu zobrazil Roger Scruton v knize Zápisky z podzemí. Ale tam šlo o takříkajíc exemplární příběh, jedním z nepokrytých cílů knihy bylo právě zobrazení života v nesvobodě, snad dokonce jeho vysvětlení nechápajícímu západnímu čtenáři. V Sidonově knize je komunistická společnost spíše velmi trefně vystiženým pozadím pro mnohem méně jednoznačný příběh: autor si dal více práce s méně okázalým cílem, o to pozoruhodnější výkon se jedná. Jeho autorský odstup je přitom skutečně obdivuhodný: jako bývalý disident dokonce i k postavám estébáků přistupuje přísně nezaujatě, jsou to různorodé lidské typy, při jejichž zobrazení se nejen sám vyhýbá jakémukoliv náznaku moralizování, ale dokonce jako by ani u nás, čtenářů, zvláštní zájem o spravedlnost v této otázce nepředpokládal. Až mě napadá: je snad skutečnost o tolik podstatnější, než její hodnocení?

Věrohodné zobrazení ovšem neznamená zobrazení doslovné. Podobně jako se náboženská složka knihy pohybovala v širokém prostoru od zbožnosti k herezi, i v zobrazení konce socialismu se setkáme s celou škálou prostředků: od historicky přesných reálií, přes řadu výstižných charakteristik až po bohatýrské historky podávané jako skutečné události. A znovu: výsledný dojem je silný a věrný. To, že autor dokáže evokovat společenské prostředí z pohledu toho, kdo ještě nezná budoucnost, však neznamená, že by výhod zpětného pohledu vůbec nevyužíval. Přinejmenším mu, na rozdíl od beletrie psané ještě za socialismu, znalost výsledku umožňuje dovést osudy postav k nějakému ve společenském kontextu uzavřenému závěru, o kterém ví, že není jen hypotetický – to se celkem zřetelně projevuje v suverenitě, s kterou osudy postav splétá. Zužitkovává ji však i ještě důmyslnějším způsobem: vědění, jak věci proběhly, mu umožňuje svobodněji spekulovat o tom, jak jinak by mohly proběhnout. Některé z postav tedy nadá (spíše ahistorickou) předvídavostí a nechá je přemýšlet nad tím, jakým způsobem na nové poměry zareagují. A zatímco k „době temna“ přistupuje autor značně neutrálně, pro naši v náznacích tušenou a odhadovanou současnost má paradoxně pochopení menší. I to je trochu nekonvenční, ale čtenářsky zajímavý a vděčný prvek.

Náboženská a společenská rovina se v knize odvíjejí do značné míry samostatně, ale skoro se nabízí otázka, zda pro společenský rozměr románu nehledat nějaké vysvětlující spojení do jeho náboženské složky. Pád komunistického režimu je v knize jednoznačně radostná událost, ale podobně neutrálního hodnocení, s jakým autor přistupuje k postavám, které s ním kolaborují, potká i postavy, které proti němu bojují. Nekonformita založená na angažovanosti proti zlu se žádného zvláštního ocenění nedočká. To, že ústřední postavy knihy nikam příliš nezapadají, není způsobeno výrazným nebo kladným charakterem, jde spíš jen o jejich obecnou nechuť ke konformitě. Autorova nenápadná kritika světského života patrně míří hlouběji, než by se zdálo: jakoby slabost a neúspěch byly ceněny více než pravda nebo dobro. Z tohoto pohledu lze pochopit, proč se hlavní hrdina neosvědčí jako emigrant v Německu, proč se nedokáže začlenit zpět do socialistické společnosti doma i proč ani porevoluční poměry patrně neskýtají jednoznačnou naději na zlepšení. Všechna tato prostředí se nacházejí mimo autentickou náboženskou zkušenost. Teprve selhání otevírá prostor pro opravdovost.

V podobné perspektivě by šlo vykládat i různé peripetie, kterými prochází hlavní hrdina. Například jeho manželství se rozpadne proto, že je zcela falešné: založené na chtíči z jeho strany a lži z její strany. Avšak ani po dosti krutém odhalení pravdy není možné ho obnovit. On prochází jakousi formou pokání a očisty, která je symbolizována dočasným kontemplativním odjezdem na venkov a ústupem k manuální práci. Ona nanejvýš určitou formou poučení a poznání, což není dostatečné, protože nadále uvažuje v aktivních kategoriích užitečnosti a vhodné strategie. Šlo by přemýšlet, zda je nový romantický vztah, který hlavní hrdina postupně rozvíjí, opravdovější a proč. To všechno je však jen můj výklad událostí, které by při pohledu z jiného úhlu nebo při konfrontaci s jiným typem čtenářovy zkušenosti mohly vyznít i výrazně odlišně. Ale to je nakonec důvod, proč si o dobrých knihách má smysl navzájem vyprávět – a proč se moje zápisky nesnaží být nezaujatou a vyváženou recenzí.

Někde mezi náboženskými interpretacemi a zobrazením prostředí, které mě tak zaujaly, se nachází zápletka. Delší dobu na sebe bere podobu detektivní až špionážní a jen zvolna se ukazuje, že její nejvlastnější povaha je mystifikační. Autor vynaloží spoustu úsilí, aby bez zjevných švů propojil události, které se nejspíš staly, události, které se klidně mohly stát, události, které nejsou zvlášť pravděpodobné, ale představit si je dokážeme, i události, které jsou více nebo méně zjevně fantastické. Tímto založením by kniha snadno mohla připomínat díla Umberta Eca. K tomu bych dodal jen tolik, že Chaim Cigan by tomuto srovnání dostál se ctí, rozhodně, co se určité úmornosti knihy týče. Snaha důmyslně zakotvit mystifikaci v detailních historických faktech vede až k občasným traktátům, které sice dokáží vyvolat obdiv, ale jejichž podrobnost poněkud přesahuje význam, který v příběhu jako celku sehrají. Ale i obsese může být součástí života, takže není úplně nepřípadné, když se objeví jako součást knihy o životě – a svoji roli v plném rozvinutí zápletky má.

Prvky otevřeně fiktivní mi však přišly o poznání zajímavější. Už asi nepřekvapí, že fantastičnost vstupuje do děje více způsoby. Narazíme na ni v klasické, mysteriózní podobě starého poháru, který dějem sice spíše jen pasivně prochází, ale který je hybatelem významné části událostí, protože v sobě skrývá nějaké podstatné tajemství. Možná nejzvláštnější (a svým mírně cynickým způsobem i nejzábavnější) linie zápletky nás zavede do Libye. Blízký vztah ČSSR k režimu plukovníka Kaddáfího už začíná být zapomenutou částí našich dějin, ale k realitě komunismu patřil a zde tvoří základ pro směle rozvinutý motiv, který nás zcela nečekaně přenese do oblasti čistokrevné sci-fi. Ke konci knihy se dočkáme pootevření alternativního světa s docela odvážně vymyšlenou (a z židovského pohledu zajímavě podanou) alternativní historií Rakousko-uherské říše. Tyto prvky se mezi sebou navzájem postupně složitě propletou, ale snad neprozradím příliš, když řeknu, že jejich přesnějšího vysvětlení se můžeme jen dohadovat, protože zůstávají záměrně nejednoznačné. Stojí ale možná za zmínku, že autor nepoužívá fantastické motivy jen v rozměru obohacení obecné beletrie. Některé motivy a řada drobných poznámek ukazují, že je přinejmenším do určité míry i čtenářem žánrové sci-fi – a je docela zábava podobné drobné perličky nacházet, případně přemýšlet, jestli do nich někde také není přimíchána trocha mystifikace.

Pro úplnost jen stručně dodám, že kniha obsahuje celou řadu dalších prvků a rozměrů, které jsou podány poctivě, často různými nevtíravými poznámkami, které svědčí o důkladné znalosti věci. Proto už je asi zřejmá základní slabina celého románu. Podobně jako ve většině děl podobného typu nemá autor nakonec dostatek času a prostoru, takže kniha končí příliš rychle a hlavně jakoby násilně. Když román ve svém závěru dospěje k událostem 17. listopadu, je sice legitimní, že se děj zrychlí, protože se toho najednou děje mnohonásobně více. Jenže naše zkušenost je taková, že i když se něco odehraje v překotném tempu, nezůstane to pro nás trvale náhlé, protože vždy následně přijde období reflexe, které zde chybí. Je nahrazené jen věcným shrnutím, což je z dramatického hlediska neuspokojivé. (Mimochodem, tohle je také důvod, proč jsou starší detektivky, které končí dlouhým proslovem detektiva, o tolik zdařilejší, než bývají jejich moderní obdoby končící velkou akční scénou.) Zvlášť zamrzelo, že ze všech zajímavě nadhozených fantastických motivů autor nakonec doslova vycouvá bez jakéhokoliv jasného závěru, neřku-li pointy. Určitou útěchou snad může být, že Altschulova metoda je jen první knihou čtyřdílného cyklu Kde lišky dávají dobrou noc. Má ovšem smysl pouštět se po přečtení prvního z nich do dalších? Těžko říci.

Kniha je psána v určitém smyslu odtažitě, rozvíjena je s důkladností, která čtenáře zrovna nestrhne, a množství textu vzhledem k zápletce, která dlouho zůstává poměrně syžetovitá, nemusí představovat úplně výhodný poměr investovaného úsilí vůči získanému prožitku. Jinak řečeno, nejde o snadné čtení, není to žánrová kniha, protože i přes své scifistické přesahy patří jednoznačně do vážně míněné beletrie. Přesto se domnívám, že se přinejmenším v kontextu české fantastiky jedná o mimořádné dílo, jak některými nápady, tak kvalitou své realistické části, do které jsou vsazeny. Každému, kdo má trpělivost s vážným a opravdovým textem, bych knihu bez rozpaků doporučil. Ale jestli si vsadit, že se autorovi v následujících dílech podaří slibné náznaky rozvést do něčeho úžasného, to už si po jejím přečtení musí každý rozhodnout sám. Já ještě nevím.

Po postřezích k některým složkám Altschulovy metody bych se ještě rád vrátil k otázce, jaká je to vlastně kniha, je-li brána jako celek. Do určité míry je totiž překvapující množství různých stylů, které používá. Od úporného přebírání jednotlivých zrnek minulosti, s kterou jako by se autor potřeboval vyrovnat, přes mnohotvárné zobrazení nedávné společenské reality, ke které přistupuje až s nečekanou smířlivostí, po docela smělé pohrávání si s možnými budoucnostmi, pro které často užívá i notnou dávkou nadsázky. Kniha přesto nepůsobí roztříštěně, mnohem spíš se naopak vyznačuje sevřeností, vzhledem ke svému obsahu snad až jistou formální přízemností. Rozevlátá fantasmagoričnost, která je tak typická pro mysteriózní příběhy, se zde projevuje jen velmi střídmě. Nad knihou by proto jistě šlo spekulovat o specifičnosti „židovské obrazotvornosti“. Já bych se spokojil s poněkud méně ambiciózním závěrem, že se autor nedá strhnout svými vizemi, protože ve skutečnosti píše poměrně konkrétní existenciální příběh.

Nemusí to být na první pohled vidět, protože hlavní hrdina sice prožívá řadu osudových zvratů, ale upřímně viděno spíš proto, že je to ňouma, než že by jeho vlastní osud (dokonce uvážíme-li i dodatečné fantastické prvky) byl sám o sobě zvlášť výjimečný. Velkou část příběhu vidíme jeho očima a zbývající postavy jsou často skryty za nápadností, někdy až groteskností svých projevů. To poněkud zatírá skutečnost, že výrazný existenciální prožitek, který jsem si z knihy – i přes trochu banální zakončení – odnesl, není soustředěn jen do hlavního hrdiny, ale je netypicky hodně rozprostřen mezi řadu různých postav celé knihy. A to nejen v tom smyslu, že jde o svébytné lidi, kteří mají navzájem velmi rozdílné psychologie a motivace. To je pravda, takže postavy jsou literárně docela zdařilé, i když někdy jen poměrně letmo načrtnuté. Ale navzdory své různosti na mne působily dojmem, jako by přesto vyjadřovaly jediný prožitek. Sice velmi komplexní a dokonce i vnitřně protikladnou, ale stále ještě jednu ucelenou zkušenost. Vůči podobnému výkladu jsou do určité míry autonomní fantastické složky románu: ale podobně jako náboženství zvyšuje význam lidského života, tak fantastično rozšiřuje prostor pro něj. Díky náboženským přesahům prožíváme s postavami děje intenzivněji, díky průhledům do paralelních světů více způsoby. Proto mi nakonec věcná, časová i tématická rozrůzněnost románu nepřišla rušivá: začal jsem to postupně vnímat tak, že jde jen o aspekty něčeho, co je přeci jen příliš velké, než aby to šlo pojmout přímo.