Jak se stát diktátorem

Mikal Hem

Když jsem ke konci základní školy přemýšlel, zda se v budoucnu věnovat programování, knihovnictví nebo službě veřejnosti, zvolil jsem – poněkud sobecky, jak uznávám – programování. Na zbylé dvě oblasti jsem ovšem nezanevřel. Stále se zajímám o způsoby, jak organizovat informace, a s láskou buduji svou soukromou knihovnu. A čas od času zvažuji, jakým způsobem by měla být organizována společnost, aby nejenom prospívala, ale byla zakotvena v něčem hlubším, než je současná podoba demokracie založené na systematickém uplácení voličů. Možná i to je důvod, proč mám i jako člověk, který se živí vytvářením nehmotných struktur, hlubokou nedůvěru ke všemu, co nemá hmotnou reprezentaci, takže stále dávám přednost papírovým knihám. A proč jako slušně vydělávající městský intelektuál ani za mák nevěřím na dnešní levicovou a evropskou politiku, ale navzdory osobnímu individualismu se v politice kloním ke konzervatismu.

Už jako předškolní dítě hrající si (pravda, nepříliš často) na pískovišti u kolotočů na předměstí Lovosic, jsem měl zásadní pochybnosti o kvalitách svých vrstevníků. Nicméně to, že většina z nich byla hloupá a zaslepená, neznamenalo, že určité procento z nás nemělo v životě perspektivu. Kdybych se býval doma poněkud neuváženě nezmínil o tajných službách, v důsledku čehož mi maminka zakázala věnovat se politice, a službu veřejnosti si zvolil jako povolání a poslání, dokázal bych jistě nahlédnout, že cílem politiky je dosažení nebo udržení nějakého stavu věcí, což byla myšlenka, která byla ve veřejném prostoru snadno dostupná. Dneska je situace mnohem nepřehlednější, protože se zdá, že cílem politiky je získat uznání za vlastní konání, aniž by jakkoliv záleželo na onom stavu věcí, které politická činnost vytváří. Nedělám si iluze, že by dnešní mladí lidé byli horší nebo lepší než ti za mých časů, ovšem jejich výchozí pozice je obtížnější. Ukazuje se to třeba na oblibě aktivismu, kterému podléhají i nadějnější z nich. Být aktivistou znamená bojovat ve válce, která už je vyhraná, kterou svou odvahou a svým úsilím už dávno rozhodl někdo úplně jiný. Je to bezpečná a neinvenční volba, takže věcné následky pro stav společnosti bývají nevyhnutelně neblahé.

Uvítal jsem proto, že se Mikal Hem rozhodl ve své knížce rehabilitovat politiku v její klasické a úctyhodné podobě. Tváří tvář současnému intelektuálnímu smogu, který zamořil náš společenský prostor, je to úkol zdánlivě nemožný. Autor však zvolil odvážnou, dalo by se říci přímo smělou metodu. Rozhodl se tradiční model věcně fungující politiky nijak neobhajovat. Možná překvapivě, avšak nejspíš správně zcela ignoruje dnešní zaslepenou většinu, protože soubojem s její hloupostí by se zbytečně vyčerpával – a přiznejme si, že i méně zaslepená je celkem vzato k ničemu, jak nakonec potvrzují i moje zkušenosti z dětského hřiště. Ne, obrací se k těm nemnohým, kteří nepotřebují, aby jim někdo vyvracel současné bludy, k těm, kterým pravdu stačí ukázat, aby ji poznali a aby pro ni zahořeli podobně jako kdysi já a předtím generace našich předků. I když je jeho cíl nezpochybnitelný a chvályhodný, musíme se přesto poctivě zeptat, nakolik se mu v předkládané knize podařilo uspět.

Při pohledu na dnešní stav světa by totiž bylo snadné a pochopitelné, kdyby podlehl určité nostalgii z minulosti a vylíčil profesi diktátora příliš romanticky, ne-li přímo idylicky. Tato obava je naštěstí lichá. Mikal Hem samozřejmě zdůrazňuje, o jak hodnotné, užitečné a potřebné zaměstnání jde, a nijak nezastírá, že se s ním pravidelně pojila vysoká prestiž a jisté zasloužené výhody. Současně však stejně otevřeně hovoří o vysokých nárocích a potřebě osobních obětí, které role diktátora přináší. Lidé s vysokou morální integritou a hlubokou vnímavostí pro starosti a potřeby bližních, což jsou typičtí aspiranti na profesi diktátora, mají sklon vidět dobro, stabilitu a spravedlnost, které je možné tímto způsobem dosáhnout. To je dobře, protože právě tyto ideály nás pohánějí kupředu. Nemusí si však uvědomovat, že pozice úspěšného diktátora přináší i řadu méně příjemných aspektů. Už jen základní potřeba reprezentovat režim navenek vůči ostatním, nezřídka méně osvíceným státům nebo dovnitř vůči spoluobčanům, kteří jsou žel většinou poněkud prostšího založení, znamená spousty ne právě příjemných starostí. Život v přepychu, monumentální architektura, všudypřítomný nepotismus, okázalá spotřeba, vysoká sexuální výkonnost a podobně, to všechno jsou věci, které se přirozenosti diktátora většinou příčí. K poctivě a zodpovědně vykonávané profesi diktátora však patří, takže je autor nijak nezastírá a snaží se budoucí adepty s jejich nutností smířit.

Dojde ovšem i na pokročilejší témata. Diktátor musí nejen nechat slabší a hloupější zakusit pocit bezpečí a hrdosti, musí navíc inspirovat ty, kteří mají potenciál růst. K již tak dosti obtížné a náročné profesi politického vůdce musí přibrat dvě nebo tři vedlejší zaměstnání a stát se brilantním spisovatelem, úspěšným sportovcem, průkopnickým vědcem, náboženskou autoritou, zemědělským odborníkem, originálním myslitelem, přísným otcem, soucitným přítelem, milující matkou a tak podobně. Pro dobro věci se navíc musí tvářit, že toto nadlidské spojení řady mimořádných osudů zvládá s lehkostí a nadhledem. To všechno jsou nároky, které nepřipraveného diktátora snadno dokáží zaskočit, někdy dokonce odsoudit k neúspěchu, takže je dobře, že se o nich z předkládané knihy dozvídáme. Autor naštěstí jejich obtížnost zbytečně nedramatizuje, aby zájemce o toto povolání příliš neodradit, a srozumitelně vysvětluje, že se správnou strategií lze podobné úkoly nejen pro vyšší dobro zodpovědně zvládnout, ale s trochou sebezapření je možné v jejich plnění nakonec najít i jisté omezené osobní potěšení. Tím se ovšem dostáváme k otázce, pro koho je vlastně kniha v první řadě určena.

Zde se ukazuje, že v důsledku své průkopnické role trpí kniha i jistými nedostatky. Autor se snažil napsat svoji knihu přístupnou formou. Krátké historky spojované srozumitelným výkladem spojuje do poměrně logicky organizovaných kapitol, které ještě pro snadnější srozumitelnost člení podnadpisy. Dějiny diktátorství však jasně ukazují, že úspěšní diktátoři nezřídka přicházejí z těch nejméně očekávaných míst. To, že se řada diktátorů časem začne věnovat literární činnosti, vůbec neznamená, že před nástupem do úřadu rutinně čtou knihy. Lze si tedy klást otázku, zda pro řadu prozatím skrytých politických talentů půjde o knihu dostatečně přístupnou. Zda by barevná obrazová publikace s kratšími popisky, jednoduchými schématy či grafy a samozřejmě s oněmi neodolatelně vkusnými barevně podbarvenými obdélníky s kurzívou psaným výkladem, zda by taková kniha nebyla pro řadu lidí užitečnějším prvním seznámením.

Na druhou stranu si ovšem musíme přiznat, že v dnešní době potřebujeme i náročnější a odbornější publikace. Dříve nezřídka stačilo k vybudování úspěšné kariéry diktátora získat si přehled o místních podmínkách a osvojit si pár jednoduchých floskulí pro potřeby zahraniční politiky. Nelze zamlčet, že Mikal Hem do jisté míry propadá nostalgii po těchto časech snazších, leč již minulých. Je stále více pravděpodobné, že dnešní diktátor bude kromě instinktu nebo štěstí potřebovat i pochopení pro řadu nezjevných souvislostí, které je nutné osvojit si analýzou a studiem. Této potřebě anekdotická povaha předkládané knihy příliš nevychází vstříc. Prakticky vůbec se také nevěnuje posledním trendům v oboru, které souvisejí s použitím marketingu. Přitom se zdá, že právě současná Evropa, která se po nějakou dobu zdála pro potřeby diktatury málo vhodnou, by se mohla po dočasné stagnaci stát opět objevitelem nových mocenských metod. V konkurenci s rozvojovým světem, který se soustředil spíše na zlepšování a upevňování klasických postupů, bychom se opět mohli stát průkopníky, ke kterým ostatní vzhlíží s obdivem a uznáním.

Bylo by však chybou projektovat všechny tyto potřeby do jediné knihy. Publikace Jak se stát diktátorem si rozumně stanovila menší, avšak zcela zásadní cíl: obnovit elementární pochopení pro povolání diktátora jako schopného politického profesionála, jehož léty nastřádané zkušenosti dalece převyšují neumělé a chaotické pokusy neustále se proměňujících demokratických reprezentantů. Autor nám na příkladech dlouhé řady osobností, které – nezřídka tváří tvář těm nejobtížnějším a nejsložitějším okolnostem – vysokým nárokům profese diktátora dostály, ukazuje, že sloužit dobru ostatních není nemožné. Je dobře, že podobná kniha vznikla a vyšla, protože dnešní doba potřebuje své diktátory úplně stejně jako všechny doby dřívější.

Lid je „vlastenecký a dobromyslný“, jak příhodně poznamenal náš nepříhodně popravený kolega Gideon Orkar z Nigérie. Ale jsou chvíle, kdy „veškerý lid“ značí jen generálního tajemníka, jak na příkladu ČSSR ukázal Petr Fidelius. To proto, že diktátoři nemusí lidu podlézat, jako to činí demokraté. Víme nejen, po čem lid touží a jak jim to poskytnout, jako když kolega prezident Nazarbajev postavil svému lidu uprostřed kazašské stepi nové hlavní město Astanu (což znamená „hlavní město“). Poznáme také, kdy je třeba být na milovaný lid přísní, i když to někdy znamená natolik drastická opatření, k jakým musel přistoupit kolega a blahé paměti císař Bokassa ve Středoafrické republice, když zakázal o víkendech bubnovat. Uznejte, že to sami nevymyslíte, uznejte, že se musíte učit od našich ctihodných předchůdců, uznejte, že si potřebujete právě tuto knihu přečíst.