Osud Tearlingu

Erika Johansenová

Následující text výjimečně vyzrazuje některé důležité části zápletky. Zajímá-li vás můj názor na třetí díl trilogie, předpokládám nicméně, že jste buď knihy už četli nebo že je naopak číst vůbec neplánujete.

Tearling je jakási budoucí fantasy obdoba Ameriky. Je to svět, kam jsme se dostali s pomocí magie a kde jsme doufali, že vznikne nový a lepší svět. V předchozích knihách cyklu se zdálo, že půjde o cosi jako současnou zkušeností poučený ústup od moderního k přirozenému vztahu ke světu. Autorce se podařilo vystavět pozoruhodný svět, kde jsme současně sledovali dramatický příběh mladé královny, která statečně čelí ohrožení svého království, a zajímavý myšlenkový experiment, zda je možné zorganizovat spravedlivější společnost, doplníme-li magii jako prvek v našem světě nepřítomný. Poměrně klasická výstavba fantasy příběhu se tak pojila s řadou věcně moderních a formálně novátorských prvků. Zápletku jsme opustili ve chvíli zásadní dramatické krize – ale také ve chvíli, kdy už se začaly rýsovat kontury možného řešení. Z literárního hlediska nás před třetí knihou zajímá hlavně to, o kolik bude autorka chytřejší, než jsme my: zda se jí podaří příběh ukončit nad rámec toho, co už tušíme. Některá zjevnější tajemství byla odhalena už v předchozím díle, některá lze odhadovat na základě celkové struktury knihy, ale dobrý autor by si nějaká pravděpodobně ještě držel v záloze. Erika Johansenová měla doposud svoje vyprávění pevně v rukách, na prvotinu až neuvěřitelně, takže jsme mohli doufat, že nás ani závěrem nezklame.

Dopředu prozradím, že Osud Tearlingu se uzavřel způsobem zcela neočekávaným, který pro mne představuje zklamání. Popsat metodu, kterou autorka vybočila z obvyklých postupů, jakými fantastické příběhy fungují, a vysvětlit, proč její taktiku považuji za chybnou, není jednoduché. Obvykle se ve svých zápiscích snažím přidržet literární roviny knih a při zkoumání, proč na nás knihy působí, si kladu otázku jakými prostředky v nás vyvolávají odezvu. Zde se ovšem při rozboru použitých literárních prostředků ukáže, že posun, ke kterému ve třetím díle došlo, vyjadřuje poměrně zásadní změnu hodnot, na kterých je kniha postavena. Podstata potíží přitom vůbec nespočívá v tom, že by autorka zastávala hodnoty, s kterými nesouhlasím. Problémem je, že popře hodnoty, které původně zastávala ona sama. Aby bylo možné v podobně rozporné situaci knihu nějak zhodnotit, není už možné zůstat na čistě literární rovině. Při snaze pochopit, co autorku přivedlo k závěru, který nám předložila, proto nebylo možné se vyhnout polemice s názory, které text vyjadřuje, což se projevilo nejen na charakteru, ale i na rozsahu mého článku. Domnívám se nicméně, že výsledkem jsou některá ne zcela triviální postřehy, které by podobný postup mohly ospravedlnit.

Rozbor literárně-technický: Nekonzistence jako příznak

Z počátku se přitom zdálo, že příběh se bude odvíjet stejně uspokojivým způsobem jako doposud. Dobrým znamením bylo, že se mi podařilo ihned začíst. Občas se stává, jak mezi napsáním knih uplyne nějaký čas, že autor trochu změní postoje nebo styl, takže pokračování z počátku klade mírný odpor, ale do Tearlingu jsem se přenesl po pár řádcích. Nevím, jestli je tak dobrá stylistka přímo autorka nebo jestli je to překladem Veroniky Volhejnové – občas mám dojem, že bych mohl prostě číst, co překládá, a nemohl sáhnout vedle – ale bylo to skoro jako vklouznout do dobře rozchozených bot: nejen radost, ale skoro úleva, že se věci vrátily tam, kde mají být.

O to překvapivější bylo, když se postupně začalo ukazovat, že jsme se vlastně nevrátili do stejného světa. Není to zřejmé hned, ale příběh se vyvíjí jinak, než naznačovaly jeho dosavadní události. Zjistíme, že v něm nepůjde o ústup od moderního k přirozenému, ale spíše o poměrně radikální transformaci toho, co znamená přirozené – tedy vlastně o projekt velmi moderní. Oproti předchozím knihám dojde v Osudu Tearlingu k mnohočetným a poměrně komplexních posunům, které je nejdříve potřeba pochopit, abychom vůbec dokázali knihu spravedlivě zhodnotit.

Asi první je viditelný posun v žánru. Zatímco první díl obsahoval prvky sci-fi a druhý posílil struktury typické pro fantasy, třetí se obrací k hororu. Přijde mi také, že kniha obsahuje více akčních scén, peripetie zabírají relativně o něco více místa, než by odpovídalo posunu, který působí v zápletce. Možná to souvisí i s tím, že královna je zpočátku mnohem méně než dříve hybatelem dění, ostatně je zavřená ve vězení. Pozornost se ve větší míře soustředí na jednotlivé postavy, kterým před svým odchodem svěřila různé úkoly. Myslím, že z tohoto hlediska je kniha vystavěna dobře. Postav je sice poměrně omezený počet, uvážíme-li, že jejich prostřednictvím sledujeme osud celého kontinentu, ale chovají se logicky. Není s nimi svévolně posouváno jen proto, že potřebujeme něco vědět; a na to, že i komplexní děje sledujeme očima klíčových účastníků, jsme zvyklí i z historie našeho světa. Možná jediným nedostatkem podobného rozšíření záběru je, že zatímco dříve nám autorka všechny klíčové události přímo ukázala, nyní o nich občas někdo pouze ve zkratce referuje. Ale není to na úkor našeho prožitku a kniha zůstává rozsahem srovnatelná s předchozími díly.

Zdá se také, jako by se na základě odezvy na předchozí díly autorka rozhodla dovysvětlit některé jednotlivosti, které se zdály nedávat smysl. Hodně se to projevuje v prologu, ale podobná místa se objeví i později: dovíme se třeba, jak se v protestantském prostředí objevila instituce organizovaná jako katolická církev, nad čímž jsem se sám pozastavoval. I když jsou tyto doplňky rozpoznatelné, nepůsobí nijak násilně a konzistenci světa rozhodně prospívají. Na druhou stranu ne všechny rozpory jsou zahlazeny: například zůstane nejasné, jak se mohlo stát, že v novém světě existují různé národy. Původně to vypadalo, že také připluly, nezávisle na obyvatelích Tearlingu, což je ale vzhledem ke specifickému způsobu, jakým Překročení do jiného světa proběhlo, velmi podivné. Nyní se objeví náznak, že by mohlo jít o skupinu osadníků, která se oddělila a odešla, pak ale úplně nedává smysl, že mluví zcela odlišným jazykem, protože na to neuplynula dostatečně dlouhá doba. Jestli mi po literární stránce přijde zpracování zvládnuté bravurně, neznamená to, že stejně dobrého výsledku se podařilo dosáhnout i věcně. U většiny nejasností je však možné si říct, že příběh neznáme úplně dokonale, že nějaké vysvětlení může existovat, takže rozpory nejsou nijak fatální. Hodně také pomáhá, že autorka je dobrá vypravěčka, která dokáže strhnout pozornost, takže podobné drobné potíže při čtení zvlášť neruší.

Rozbor literárně-metafyzický: Popření podstaty fantasy

K významnějším přesunům, co se proměny knihy týče, dochází v atmosféře. Posun od fantasy k hororu, některé vedlejší zápletky i samotné stupňovaní krize, v které se svět nachází, působí, že celkové vyznění je nejen krutější, ale i cyničtější. Situace zajde tak daleko, že se musíme zeptat, proč má hlavní hrdinka svoje království vlastně ráda. Autorka vynaloží poměrně hodně úsilí, aby nám jaksi mimochodem ukázala, že pro „normální lidi“ je na tom země bojující o svobodu vlastně po všech stránkách o hodně hůře, než dobře fungující diktatura, které vládne hrdinčina protivnice. Podobné prvky reálné politiky by knize pro současného čtenáře mohly dodávat na věrohodnosti, podobně jako to sci-fi prvky dělaly na začátku příběhu. Ale autorka je vyhrotí až na úroveň poměrně zjevné sebe-nenávisti, což je překvapující motiv, protože bezdůvodně podrývá předtím věrohodně budovanou představu legitimity: vztahu mezi autoritou a zodpovědností mladé královny. Z počátku jsem si říkal, zda to Erika Johansenová trochu nepřehnala ve snaze vybudovat nejen dějově zajímavý, ale i psychologicky napínavý příběh. Postupně se ukáže, že to není jen nějaké náhodné vyosení, že tyto posuny v atmosféře jsou důsledkem ještě hlubších změn v podstatě příběhu. Po dlouhou dobu to ovšem není zřejmé, protože naši pozornost zaměstnávají jiné události.

Kniha je podobně jako předchozí díly vystavěna duálním způsobem: kromě sledování děje v přítomnosti se ve vizích hlavní hrdinky vracíme do minulosti, abychom poznali příčiny současné situace. Zatímco dříve se naše pozornost soustředila na to, jak vůbec mohl vzniknout Tearling, tedy zvláštní svět, který současně je i není pokračováním našeho světa, nyní to vypadá, že propojení dávné minulosti a současnosti je mnohem těsnější, než se původně zdálo. Díky povaze světa – nějaké té magii a pár dobře zařízeným kletbám, však to znáte – jsou někteří z aktérů tehdejších událostí patrně i aktéři dění současného. To je na jednu stranu sympatické, protože původní okouzlení založené hlavně na poznávání neznámého se tak postupně mění v nefalšovaný příběh založený na střetu rozdílných povah, protikladných ambicí i těžko slučitelných představ o morálce. Za to, že se obě původně dost výrazně oddělené linie prolnou, ovšem platíme: z dějin světa se tím stává téměř rodinná historie, tak trochu ve stylu Hvězdných válek. Je to úlitba naší potřebě mít všechny konečky příběhu hezky svázané nebo má podobná výstavba i nějaké věcné odůvodnění?

Myslím si, že odpověď souvisí s křesťanskými kořeny naší kultury. Naše společnost už nemá s křesťanstvím společného prakticky nic, ale nese si s sebou některé vzdálenější následky toho, že kdysi křesťanská byla. Jedním z charakteristických rysů křesťanství je, že jde o náboženství z dramatického pohledu velmi střízlivé, víceméně nemá žádnou vlastní mytologii, byť přebírá něco z mytologie židovské. Uznává, že existuje lidská přirozenost, ale jeho poselství v této přirozenosti zakotvené není. Dalo by se říci, že je předobrazem paralelní polis Václava Bendy: tam, kde se to zrovna hodí, využívá křesťanství existující přirozené a světské struktury, ale jeho cíl jimi není nijak určen. Všechno podstatné se odehrává v úplně jiném, duchovním řádu, který je sice na tělesném částečně závislý, ale současně je vůči němu do značné míry protikladný. To se odrazilo i v kultuře: získala charakteristiku, kterou označujeme jako moderní. Jedním ze specifických projevů modernity ve fantastické literatuře je, že vlastně nevěříme, že by dnes mohlo nadpřirozené organicky vyrůstat z přirozeného. Když se současný hrdina dostane k něčemu magickému, sahá pro to téměř nevyhnutelně kamsi do vzdálené minulosti. To by ještě nebylo tak výjimečné, třeba ve starověku se kořeny každé solidní okultní nauky musely ztrácet v temnotě dávného Egypta. Ale dnes máme za to, že existuje-li nějaké nadpřirozeno, které by se dokázalo manifestovat v přirozeném světě, je nepřenosné. Nemá moc se šířit, nemůže trvale vtáhnout, co už dopředu není jeho součástí. Křesťanství nás od těchto tradic psychologicky i věcně odpojilo, takže nepomůže žádné zasvěcení. Nebyl-li hrdina pouze v nesprávný čas na nesprávném místě, tedy je-li sám součástí čehosi magického, má v osobní historii nejspíš cosi skrytého, co ho s jinými časy spojuje.

Jedním z pozoruhodných prvků trilogie o Tearlingu je, že jde o fantasy, která modernitu přijímá. Děj se neodehrává v minulosti, ať už skutečné nebo fiktivní, takže magie, která je v příběhu přítomna, kořeny ve vzdálené a nejasné minulosti. Tato magie je proto po moderním způsobu vázána jen na pokrevní linii, která je s touto minulostí spojena. Nejde však o jakousi urban fantasy, protože současně modernitu překonává. Stará magie je využita k cestě do nového světa, který už sám nemá tuto moderní povahu, protože magie je v něm, jak se postupně dozvídáme, opět čímsi přirozeným. Dochází k pro mne fascinujícím proměnám. Na jedné straně si osadníci přivážejí moderní mentalitu, která v novém a primitivním světě částečně přetrvává, protože jednou prožitou zkušenost nelze odestát. Částečně se však pod tlakem okolností vrací k „středověkým“ formám, protože kulturu nelze udržovat bez ohledu na vnější prostředí. Současně jsme ale na místě, kde magie není omezenou a izolovanou tradicí, nýbrž patří k podstatě světa. Kromě společenské proměny proto probíhá ještě jedna souběžná a přitom odlišná proměna od „moderního“ k „přirozenému“, a to proměna metafyzická. Ani jedna z těchto transformací není ve fantastické literatuře úplně běžná – a jejich spojením si Erika Johansenová vytvořila neobvyklé a na dramatické možnosti velmi bohaté prostředí.

Nebo to tak alespoň dlouho vypadá. Zatímco v prvních dvou dílech se zdálo, že příběh zkoumá cestu, jak je možné tváří tvář modernímu, tedy toliko nominalistickému vnímání světa obnovit pojetí světa přirozeného, tedy realistického, třetí díl naše očekávání úplně převrátí. Začali jsme čistokrevnou fantasy: mladá hrdinka předurčená zachránit království, to je ten snad nejběžnější archetyp mezi archetypy žánru. Originálním přínosem bylo, jak jsme postupně zjišťovali, že navazujeme na sci-fi příběh: moderní zkušenost nebyla popřena a zapomenuta, byla překonána a integrována. Ale závěrečný díl trilogie předvádí, že naše původní víra ve fantasy je neoprávněná. Zhruba ve třetině knihy se začínají objevovat zvláštní a neústrojné prvky, i když jde z počátku jen o drobnosti. Pochybnosti, které se nejdříve jen nejasně vznáší na okraji naší pozornosti, jak se atmosféra knihy mění, je najednou těžké zaplašit. Dokonce i děj knihy se začne odvíjet nečekaným způsobem, takže zhruba ve dvou třetinách knihy už nejde popřít, že autorka systematicky likviduje všechny dramatické prvky, na kterých je fantasy založena; jako falešnou demaskuje víru, že mezi fungováním světa a fungováním příběhu je nějaká hlubší, opravdová souvislost.

Klasická vědou inspirovaná sci-fi se poměrně důsledně držela principu kauzality, události se tedy vyvíjely vždy kupředu. Co se stalo, není možné odestát, tenhle princip dává příběhu na důležitosti, protože brání libovůli, takže události mají stejně jako v našem světě svoji vážnost. Autoři ale časem zjistili, že nominalistické chápání světa jim umožňuje poměrně lacině předvádět mnohem efektnější triky. Je-li člověk plně určen pouze svým fyzickým stavem, tedy je-li pouze složitou strukturou, která má skladebnou povahu, je možné ho například simulovat v počítači: zabít, a pak oživit a poměrně věrohodně se tvářit, že jde bez jakékoliv ztráty stále o téhož jedince. Fantasy, která staví na realistických předpokladech, takovou volnost nemá. Co se stalo, nedá se už nijak odestát – a fantasy, která tento princip porušuje, je nakonec vždycky nutně dramaticky slabá. Dlouho to vypadalo, že svět Tearlingu si z moderní doby přinesl pouze do určité míry reformovanou etiku. Ale nakonec se ukázalo, že je to – magii navzdory – svět důsledně materialistický. Jenže materialismus je, nakolik vím, vždycky nominalistický.

Erice Johansenové slouží ke cti, že tuto zákonitost přijala. Začala psát fantasy a dlouho si pohrávala s všelijakými náznaky, ale nakonec se rozhodla otevřeně přiznat, že její svět je vyhraněně materialistický. Stalo se tak zřejmě proto, že její hrdinka se rozhodla k činům, které asi jinak než moderní etikou odůvodnit nejde. A protože posun v morálce hlavní hrdinky potřebuje nějak pevně založit, musí uznat, že povaha jejího světa vlastně fantasy příběh neumožňuje, nechce-li skončit tím, že by napsala slabou fantasy. Ať už si o tom jako čtenář myslím cokoliv, vedena vnitřní logikou svého světa nakonec napsala poměrně krutou a neúprosnou sci-fi. Pozoruhodné je, že lze na knize samotné ukázat, proč k tomu muselo dojít. Už jsem zmiňoval, že zatímco v našem světě je dnes magie prvkem vždy nutně cizím a izolovaným, ve světě příběhu jde o sílu normální a všude přítomnou. To je v knize dokonce přímo zobrazeno: safír, který umožnil Překročení, je v našem světě mimořádný objekt moci, ale v novém světě se přirozeně nachází v podloží celého Tearlingu. Význam této skutečnosti ovšem prochází proměnou.

Rozbor etický: Klasický příběh a moderní etika

V prvním díle řada sci-fi retrospektiv do budoucnosti našeho světa ukazovala, že vzhledem k lidské povaze mají naše společnosti nevyhnutelné sklony směřovat k diktatuře. Lidé, kteří z této situace odešli do jiného světa, si – podobně jako puritáni odcházející do Ameriky – mohli myslet, že vybudují lepší svět na morálním základě. My, jako čtenáři ovšem tušíme, že něco takového nejde, protože lidskou povahu si vzali s sebou. A dokonce i kdyby první generace uspěla, protože šlo o lidi k tomu účelu dobře vybrané, morální kvality se v zásadě nedědí. Nově založené kulturní tradice můžou degeneraci výrazně zpomalit, ale nakonec se prosadí, stejně jako v Americe našeho světa. Ne, jako čtenáři jsme doufali, že přirozenost magie ve světě Tearlingu umožní, aby se věci tentokrát vyvíjely jinak. Očekával jsem – a podle způsobu, jakým byla kniha psána, myslím, že oprávněně – že budu na pozadí příběhu svědkem jakéhosi myšlenkového sociálního experimentu. Ať už měla být „magie“ safírových kamenů cokoliv, představovala nový prvek, který umožňoval i nové řešení. Jenže se ukáže, že povaha magie není v Tearlingu taková, jaká se zdála být.

Vzhledem k mizerné situaci, v jaké se Tearling nachází, bylo zřejmé, že se něco nepodařilo. V druhém díle nás retrospektivy do minulosti nového světa seznamovaly s obrysy událostí, které jsou za současnou tragédii patrně zodpovědné. Podle obvyklé literární logiky by se dalo očekávat, že pozná-li hlavní hrdinka, jak a proč tehdy lidé zvolili špatně, umožní jí to nyní situaci napravit. Proto o ní autorka vypráví příběh, proto ho jako čtenáři sledujeme. Takhle vypadala naše – a opět si myslím, že oprávněná – očekávání před třetím dílem.

Autorka si pro podobný postup připravila téměř archetypální situaci. William Tear, charismatický jedinec, který umožnil Překročení do jiného světa, opouští ženu, se kterou již počal dítě, kvůli jiné, do které se zamiloval. Tedy král, který zachraňuje svůj lid, a prvorozený, ale nelegitimní syn, který ohrožuje království. Je to situace poměrně vyhrocená, protože k osobní autenticitě naplnění osudové lásky patří, takže je pro nás těžké králův čin odsoudit. Morální selhání je proto také subtilní: kdyby dotyčný věděl, že jeho původní partnerka je těhotná, pravděpodobně by ji neopustil. My navíc dobře víme, že zlí lidé, kteří pro společnost představují ohrožení, se nerodí jen z nelegitimních sňatků, to je představa stejně starobylá jako nepravdivá. Přes to všechno ale stín morálního selhání zakladatelské postavy nad budoucností světa leží a jeho potomci se s ním musejí nějak vypořádat.

V zásadě uznáváme, že Tear má právo na opravdovou lásku. Problémem ovšem je, že když po ní toužil, neměl dost víry, aby si na ni počkal. Asi by se nic závažného nestalo, kdyby si mezitím užíval s nějakou dostatečně sebevědomou slečnou, která by k věci přistupovala se stejným nadhledem jako on. To možná není eticky správné, ale v předivu světa a příběhu to obvykle nezanechává žádné závažné trhliny. On si ale situaci usnadnil a začal si s někým nerovnocenným, pro koho vztah k němu znamenal v životě něco důležitého – možná nezdravého, ale rozhodně zásadního. Tak vznikl závazek, který už není možné bez následků porušit. Možná by ještě mohlo projít, kdyby dotyčnou opustil, ale jejího syna uznal za vlastního, protože se zdá, že i mytopoeticky chápaný svět připouští určitou míru morálního zla jako prostou nedokonalost. William Tear se ovšem domníval, že velikost jeho ideje a síla jeho vůle převáží nad skutečností. Možná jednal sobecky, možná se snažil neohrozit budoucnost, ale tím, že se svůj prohřešek pokusil ze světa vytěsnit, jen znásobil jeho závažnost. Nespravedlnost nebyla zahlazena, změnila se v křivdu, dál žila skrytým životem a sílila, aby nakonec všechno přivedla ke katastrofě. Ve světě, kde existuje magie, má osud sklon projevovat se otevřeněji.

Vyšší jednotky, pokud je vůbec uznáváme, vznikají v nominalistickém světě pouze složením zcela autonomních prvků. Podobným způsobem přistupuje ke světu jako moderní člověk i sám William Tear, když se snaží řídit historii tak, aby význam prvků, kterým přiznává hodnotu, vzrůstal, a důležitost prvků, které považuje za chybné, klesala. Jenže příběh je z řádu světa realistického, kde je smysl každé věci určený jejím místem v celku, a to celku, jehož základní fungování je dopředu v zásadě dané. Příběh proto nejde zmanipulovat tím, že mu zabráníme projevit se přirozeně se nabízejícím způsobem, jak se o to Tear pokusí. Když se v příběhu některé prvky z libovolného důvodu nemůžou projevit, vznikne napětí, které je nakonec na jejich místo dosadí jinak, aby se celek naplnil. Může se tak udát i naprosto nepravděpodobně, a tedy předem neodhadnutelně: proto příběh vítězí nad historií a proto William Tear prohrává. Mohl by s budoucností manipulovat tím, že do ní doplní nové prvky, s kterými příběh podle původního etického rámce nepočítal, kdyby svého prvorozeného syna uznal za legitimního a choval se k němu podle toho – tomu by se příběh dokázal přizpůsobit. Ale musí selhat, když se podobný eticky neústrojný prvek pokusí utajit – na to příběh nemůže nereagovat, ale nad následným vývojem už Tear žádnou kontrolu nemá a ani mít nemůže, takže ho nakonec příběh přemůže.

Kromě vzdálených následků, které dopadly na svět a které bude muset řešit naše hrdinka, velí logika mýtů a pohádek, aby ani sama zakladatelská postava nedošla trvale klidu. Zajímavé je, že na rovině příběhu autorka tuto logiku přijímá. Tearova vyvolená umírá při porodu a on sám nachází smrt při pokusu ji zachránit – neúprosná spravedlnost osudu je dostihne rychle a krutě. Ale i když příběh sám se odvíjí podle vlastní logiky, autorka ho interpretuje odlišně. Nepřipouští totiž, že by se Král dopustil něčeho nesprávného. Složitý vztah mezi sexem, manželstvím a potomstvem je v moderním světě rozložený na jednotlivé činitele. Původně bychom očekávali, že hlavní hrdinka, která už není plodem moderního světa, omyl svého předka nahlédne. Byli bychom zvědaví, jakým způsobem se jí ho podaří napravit. Jenže autorka se místo toho rozhodne přidržet se dnešních představ, kdy má každý právo svobodné volby sexuálního partnera, takže Tear se nemohl dopustit morálního zla a osudové křivdy, která by byla příčinou jeho pádu. Myslím, že právě na tomto místě, kde se rozchází etika, podle které se odvíjí příběh, a etika, kterou vyznává autorka, vyrůstá kořen všech budoucích rozporů a problémů, na které v knize narazíme.

Autorka zde totiž udělá nečekaný úkrok stranou. Celá dramatická kompozice, kterou vystavěla, je založena na předpokladu, že lidé nesmějí svoje sexuální partnery libovolně střídat. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak z důvodu, který jsme viděli: následkem může být dítě, které se ocitne v nespravedlivé situaci. I když je sex sám o sobě neproblematický, může vést ke vzniku stavu, který je věcně neřešitelný, proto je pohlavní styk eticky regulován. Jenže autorka se nechce moderní představy neomezované sexuální aktivity vzdát. V jejích očích měl dotyčný na změnu partnerky plné právo – v dnešní představě je totiž sex určitým způsobem eticky privilegovaná činnost, protože za jeho následky lidé nemusí přijmout odpovědnost. Jasně však vidíme, že v našem případě existuje napětí mezi tím, jak se věci mají, a tím, jak jsou eticky hodnoceny. A nechceme-li připustit, že je naše hodnocení chybné – a autorka nás v průběhu knih několikrát ujistila, že její pohled na sex je bez výhrad moderní –, musí být nějaká chyba ve skutečnosti. Nemá-li dramatická situace se synem zakladatele, který přinese nově založené zemi zkázu, v základu příběhu morální povahu, musí pro ni autorka najít nějaké jiné vysvětlení. Šlo by tvrdit, že příčinou byla náhoda způsobená genetickou kombinatorikou, což je asi vysvětlení, ke kterému bychom se přiklonili v realitě našeho světa, ale na něčem takovém se působivý příběh staví obtížně.

Zdá se mi, že autorčina volba místo toho padla na magii. Nejen, že se magie nemůže stát katalyzátorem výsledku, který by byl novátorský: jak z hlediska řešení, která jsou možná v našem světě, tak případně dokonce z hlediska řešení, která jsou obvyklá v archetypálních – pohádkových, fantasy nebo mytologických – příbězích. Je to mnohem horší, protože jak se postupně ukáže, bude magie vykázána do pozice základní příčiny problémů. Autorka se systematičtější reflexi povahy a použití magie v příběhu vyhýbá, ale můžeme pozorovat, že počet jejích uživatelů se zvýšil. Magické schopnosti získaly totiž díky magické povaze Překročení i děti narozené krátce po příjezdu do Tearlingu a následně přinejmenším někteří z jejich potomků. Nelze věrohodně posoudit, zda ve světě, kterému je magie vlastní, mohou magii nadále používat pouze lidé z určitých pokrevních linií nebo zda je přístupná i dalším. Autorka totiž při zhodnocení magie volí pohled ještě užší, soustředí pouze na Williama Teara a jeho potomky: použití a zneužití magie posuzuje pouze jejich činy. Skrývá-li se za tím nějaké hlubší rozlišení, třeba na chybně používanou magii aktivní/mužskou a neškodící magii pasivní/ženskou, není v knize nijak reflektováno. Důležité je, že i ve světě, který má jinou povahu, pro magii, jak ji autorka interpretuje, nadále platí pravidla našeho světa. To má, vzato do důsledků, překvapivě dramatické následky.

Rozbor dramatický: Zmanipulované poselství příběhu

Domnívali jsme se, že za prvotním neúspěchem a následnou tragédií stál chybný úsudek, chybná morálka, chybná volba. To způsobilo, že i ve světě, kde se události mohly odvíjet jinak, se odvíjely podobně jako u nás. Jenže autorka celou situaci postavila jinak: ve chvíli, kdy i v novém světě platí stará pravidla, postavy žádnou novou možnost volby neměly. I kdybychom si na rozdíl od autorky mysleli, že zvolily chybně, nijak by nepomohlo, kdyby jejich chyba byla napravena. Jejich neúspěch je předurčený: nebylo to tak, že by snad nedokázaly využít nabízenou příležitost, od začátku nevyhnutelně musely selhat. Jestliže byl nutně neúspěšný první pokus, musí nutně selhat také naše hrdinka a její snaha o nápravu. Jakákoliv naděje je falešná – to je trpké poznání, ke kterému nás postupně přivádí závěrečný díl trilogie.

Nejde přitom o selhání postav, ale o selhání autorky, která jim jakoukoliv možnost, aby uspěly, dopředu zcela cílevědomě zablokovala. Protože kniha přesto nekončí tragicky, přinejmenším na první pohled ne, musí mít autorka v záloze nějaké vyústění mimo původní rozvrh a mimo naše očekávání. Nechci zbytečně prozrazovat, jakou přesně na sebe závěrečné řešení vezme podobu, ale fakticky změní historii a vlastně tak zneváží veškerý předchozí děj knihy. Uvážíme-li, s jakým důmyslem a obratností byl celý cyklus a jeho svět vybudován, nelze zastřít, že jde o vyústění nečekaně triviální. Mohlo by se zdát, že si autorka se situací, kterou vybudovala, prostě nevěděla rady, takže se uchýlila k určitému podvodu. To není v literatuře nic nového a nemusí to nutně znamenat, že kniha přesto nemá svoji hodnotu. Dickens většinu potíží, které nadělil svých hrdinům, také nevyřešil, pouze je nakonec znevážil poněkud kýčovitými prostředky typu nečekané dědictví. Něco tak naivního si dnes už autoři dovolit nemůžou, takže se musejí uchylovat ke kýči jaksi naruby, tedy k řešení, které je programově nepodbízivé. Mechanismus je ovšem stále stejný, nezáleží, zda příběh dopadne bezdůvodně dobře nebo bezdůvodně špatně.

Podobné vysvětlení by sice odpovídalo zklamání, které jsem po dočtení knihy cítil, ale úplně nedává smysl. Už na konci druhé knihy se celková struktura možného řešení celkem zřetelně rýsovala. Kdyby autorka příběh k očekávanému řešení dovedla, nešlo by možná o konec překvapivý nebo originální, ale byl by rozhodně čtenářsky mnohem uspokojivější. Nelze tedy říct, že by si autorka s koncem nevěděla rady. Omezení, že magie se nemůže stát podstatou předpokládaného vyústění, je motiv, který do knihy sama přidala, aniž by ji k tomu cokoliv nutilo, spíše naopak, protože byl v rozporu se způsobem, jakým zápletku zpočátku budovala. Ovšem ani teze, že se snažila vyhnout jednoduché „lacinosti“ dobrého konce neobstojí, protože hlavní hrdinka cíle, o který celou dobu usilovala, tedy spravedlivé společnosti pro svoje království, nakonec dosáhne, byť značně překvapivými prostředky. Myslím, že musíme přijmout, že jakkoliv na nás závěr knihy může působit nepodařeně nebo nedostatečně, je přesně tím, o co autorce šlo. Musíme vyjít z toho, že záměrně neusilovala o konec, který by byl realistický v tom smyslu, že by respektoval integritu světa, ale šlo jí o řešení výslovně nominalistické, které umožňuje povahu světa cíleně změnit.

Prostředkem, který k tomu posloužil, bylo omezení možností, jakými lze použít v jejím světě magii. Hrdinové ji nedokáží použít realisticky, jako přirozenou součást světa. Tuto možnost jim autorka uměle, svévolně znemožnila, aby nutně museli ve svém snažení selhat. Na druhou stranu je magie jako dodatečný prvek ve světě stále přítomna. Jakou úlohu v příběhu ve své redukované podobě sehraje? Zhruba stejnou, jakou by ve sci-fi příběhu měla fiktivní – čili současnému stavu vědy příliš vzdálená – technologie. Stala se technickým, čistě utilitárním prostředkem, který umožňuje se světem manipulovat, aniž by bylo třeba brát do úvahy jeho „přirozená“ omezení. A podobně jako technika v našem světě to umožňuje do značné míry beztrestně. Za změnu nepřebíráme morální zodpovědnost, protože její následky dokážeme věcně zvládnout čistě technologickými prostředky. Teprve s tímto vědomím se konečně můžeme zeptat, jak lze celý cyklus hodnotit z hlediska jeho zakončení. Na jakých předpokladech byl příběh doopravdy vystavěn a jaké je případně jeho poselství.

Předně se nabízí otázka, co zůstalo, když magie přišla rozhodnutím autorky o všechen svůj metafyzický potenciál a její podíl na vyústění příběhu se stal jen otázkou použití technologie. Odpověď je poměrně překvapivá; zůstalo pouze násilí. Zpětně viděno, je podstatou většiny klíčových rozhodnutí hlavní hrdinky něčí smrt. Občas zpětně lituje způsobu, jakým někoho zabila, ale nikdy ne skutečnosti zabití samotného; a lidí, které zabila, není málo. Nejde o zvlášť příjemné zjištění, ale opět lze ocenit důslednou logiku, s kterou Erika Johansenová postupuje. Ve světě, který je programově materialistický, vposledku jiný argument než nezakrývané násilí nezbývá. Jediný způsob, jak zabránit tyranii, je nakonec zabít ty, kteří usilují o moc, ba dokonce i ty, kteří by jen mohli mít potenciál o moc usilovat. Vskutku, zabít nejen ty, kteří se provinili, ale dokonce i ty, kteří by se provinit mohli – pro dobro „malých“ zabít každého, kdo je „větší“, to je závěr, ke kterému hlavní hrdinka dospěje a který zrealizuje. Vzhledem k poměrně vyhrocenému důrazu na morálku, který nás provázel předchozími svazky, jde o posun značně nečekaný, rozhodně radikální a neřekl bych, že čtenářsky vítaný. Ani tohle však ještě není závěr, u kterého by šlo zůstat.

Těžko totiž pominout otázku, kdo bude rozhodovat: koho zabít a koho nechat žít? Ve fantasy světě lze předpokládat rozličné struktury, které vytvářejí přirozeně existující autoritu. Sama hrdinka se o řadu z nich zpočátku sama opírá: je rodem královna, má magické schopnosti, prochází zkouškou, v které obstojí, a podobně. Jako čtenáři proto nemáme zvláštní problém připustit, že je to ona, kdo má právo rozhodovat, a to i o životě a smrti jiných lidí. Jestliže ale ona sama všechny tyto zdroje autority postupně zavrhne – ne jako nedostatečné, ne jako chybné, ale přímo jako nenapravitelně škodlivé –, co zbývá? To je nepříjemná otázka. Dokázal bych pochopit, kdyby na ni autorka odmítla odpovědět, protože si její příběh odpověď na ni zatím nežádá. Kdyby nás skrze kritiku našich přirozených dramatických očekávání jen chtěla přivést k náhledu, že svět nemá žádný smysl a člověk nemá žádnou perspektivu – příliš bych nejásal, ale pořád bych ještě byl ochotný uznat, že je to konzistentní závěr, na který má právo. Protože však chce i poté v příběhu pokračovat, domnívám se, že nemá jinou možnost než očistit náš pohled a postavit nás do jakéhosi bodu nula, kdy se máme chovat, jako by život nějaký přesažný smysl měl, ale současně si máme uvědomovat, že ho nemá. Znamenalo by to, že pro vlastní bezpečí musíme svoje touhy striktně limitovat na přirozeně dosažitelné štěstí – považoval bych to za chabý výsledek tak nadějného románu, ale podle všeho jsou lidé, kteří si něco podobného myslí, a asi jim nelze upřít právo napsat na základě takového východiska román.

Jenže Erika Johansenová zajde ještě o jeden zásadní krok dále. Dopřeje své knize – svým způsobem – šťastný konec. Řekne nejen, že se musíme bez jakékoliv pomoci postavit vlastní existenci, ale prohlásí, že v této situaci můžeme uspět. Když se hlavní hrdinka na základě svých původních představ o autoritě, které později s autorkou shledala chybnými, dopustí příslušného počtu vražd pro lepší svět, může to znamenat, že nikdo jiný už tuto otázku v budoucnu nebude muset řešit. Ukazuje se, že moje původní očekávání o povaze nového světa byla naprosto falešná. Magie byla, byť jen jako trpný technický prostředek, na začátku potřebná proto, že na tomto světě už není místo, kam utéct. K osvobození ze současné situace jsme magii potřebovali. Pokus ponechat si ji i v novém světě nevedl ale k tomu, abychom měli za změněných podmínek lepší šanci. Právě naopak, odsoudil nás k opakování starých chyb. Teprve, když jsme se magie jako vnější pomoci vzdali, uspěli jsme. Jinak řečeno: utopie je možná, osvobodíme-li se od vlastní minulosti – to je překvapivé závěrečné poselství knihy.

Rozbor společensko-politický: Utopie jako řešení

Dokonce ani v takové chvíli ovšem Erika Johansenová nepozbývá svých literárních schopností, takže viděno zevnitř knihy končí příběh zvláštním rozporem. Z hlediska světa úspěchem, sen o spravedlivé společnosti je naplněný v míře, kterou dějiny lidstva nezažily. Z hlediska hlavní hrdinky přesto tragicky, musela obětovat všechny své přátele a nejspíš i významnou část své osobnosti, umenšit se na někoho bezvýznamného, aby svůj svět zachránila. Podobný závěr na první pohled literárně dává smysl, neredukuje vyústění na nějaké jednoduché poselství a motiv osobní oběti za jiné patří dokonce ke klasickým a osvědčeným závěrům. Jak to ovšem vidíme my, zvnějšku? Nepodryl závěr základy, na kterých sám stojí? Obstojí dramaticky? Není to konec tak triviální, jako kdyby se hlavní hrdince vše jen zdálo, ale nemá k němu daleko. Obstojí věcně? K představě utopie jsme dospěli složitým vývojem, ale přesto působí značně podezřele. To jsou otázky, s kterými ještě bude nutné se vypořádat, ale mě mnohem víc zajímá něco jiného: co vůbec autorku takto nečekaným směrem zavedlo?

Chceme-li pochopit způsob, jakým autorka knihu ukončila, musíme se ještě jednou vrátit k magii a její povaze v knize. Nejdříve se zdálo, že její potenciál v příběhu zůstal nevyužit, ale ukázalo se, že situace je mnohem horší: musela být použita jen jako trpný prostředek, protože snaha o hlubší využití vedla ke katastrofě. Proč tomu tak ale bylo, když Erika Johansenová jinak prokázala neobyčejný smysl pro plnohodnotné dramatické využití prvků mnohem méně obvyklých? Moje teze je, že by to znamenalo zvýšit sázky, tedy kvůli možnosti napravit situaci riskovat, že ji ještě zhoršíme, což odmítla jako náboženské a tudíž neracionální řešení. O otázkách motivace můžeme pochopitelně jen spekulovat, ale domnívám se, že v tomto případě máme k dispozici poměrně spolehlivé indicie.

Chce-li někdo psát beletrii, která má současně angažovaný přesah – a Tearling se všemi svými komentáři k politice rozhodně angažovanou prózou je –, musí se obracet k budoucnosti, protože v naší situaci už nelze v minulosti najít žádný použitelný vzor. Patrně jedinou kulturou, která je civilizačně té naší dostatečně podobná, aby na ní šlo bez přehnaných kompromisů stavět, je republikánský Řím. Jenže ten už využili osvícenci při zakládání Spojených států, takže z hlediska snahy o obnovu společnosti už je zdiskreditovaný, protože samotný projekt Ameriky – nové země, nového národa, nového státu – selhává. Zbývá tedy jen budoucnost; ale snahy o dramatickou extrapolaci dopadají dost pochmurně. Zřejmě nikdo si dneska nemyslí, že k nápravě dostačují politické prostředky. Alegorie sázející na morálku by čtenáře hledaly těžko. Kyberpunk už dávno značně nahlodal naši důvěru v možnosti technologického řešení. Pro věrohodný příběh potřebujeme proto něco radikálně jiného, zde například magii.

Už jsem poukázal na to, že náš současný vztah k magii – případně obecněji k metafyzice – v příbězích je určován vlivem, který měla střízlivost křesťanství na naši kulturu. Organické propojení přirozeného a nadpřirozeného si umíme představit obtížně, v kulisách našeho světa funguje snad jen v hororu, a to je také, Stephen King promine, ze všech fantastických žánrů obvykle ten literárně nejméně zajímavý. Jaké tedy máme možnosti? Křesťanství, které nás do této situace přivedlo, navrhuje poněkud schizofrenní postoj. Na jedné straně uznává, že přirozený řád má svoji hodnotu a autoritu, které je nutné respektovat. To se projevuje zvláště v oblasti morálky, kde postuluje substancialitu lidské přirozenosti, která má být historicky neproměnná a všeobecně závazná. Ovšem představa komplexního organického spojení mezi přirozeným a nadpřirozeným, která v evropské kultuře vyvrcholila barokem, už je zcela neudržitelná. Vzniká tedy napětí mezi tím, že křesťanství uznává hodnotu přirozeného světa, ale nemá žádný recept na jeho uspořádání, které by bylo současně fungující i spravedlivé. Místo toho nabízí alternativní metafyzický program přípravy na budoucí svět, který je ovšem dosažitelný až po smrti. V určitém smyslu se tak půl tisíciletí po vzniku reformace křesťanství skutečně vrací ke svým kořenům, když opouští svým způsobem velmi lákavou středověkou představu, že nejlepší cesta k nadpřirozenému vede skrze přirozené.

Myslím, že autorka si je těchto posunů dobře vědoma. Chce-li brát přirozený svět jako něco skutečně a hlavně svébytně důležitého, nemůže si brát na pomoc nadpřirozeno. Tvrdím, že cílem její knihy je přispět k dokončení rozchodu mezi přirozeným a nadpřirozeným, tedy k očištění moderní tradice od jejích náboženských kořenů. V Evropě nám to přijde skoro jako banalita, protože nejpozději od konce Druhé světové války jde o realitu, v které žijeme – vlastně už nikdo nepamatuje jiný stav. V Americe si ovšem náboženství na politiku určitý vliv udržuje, takže si lze představit, že tam jde o otázku mnohem aktuálnější. Předpokládáme-li podobné autorské východisko, znamená to, že za tím, co se v knize dlouho zdálo být jen jako osamocený projev moderní etiky – kromě už zmíněné sexuální svobody ještě obvyklá trojice antikoncepce, interrupce, a nepřímo i eutanazie – se skrývá vyhraněný proti-metafyzický postoj. Vysvětlovalo by to, proč se náboženství v Tearlingu vyskytuje jen v podobě jakési mocichtivé karikatury vulgárního protestantismu. Není to jen znak toho, jak nevalné mínění autorka o náboženství má: v čistě přirozeném světě křesťanství nakonec ničím jiným být nemůže, má-li si zachovat jakoukoliv společenskou relevanci. Hlavně je tím však dáno, že magie, což je jinak prvek výsostně nadpřirozený, nesmí získat žádnou metafyzickou relevanci. Magie je nakonec jen podivný druh přirozené technologie; a podobně jako si to v našem světě mnozí myslí třeba o atomové energii, je pro dobro přirozeného světa lepší držet se od ní co možná nejdále.

Zdůvodnění tohoto pohledu na magii, které kniha nabízí, ovšem do značné míry pokulhává. Kdybychom příběh vyprávěli lineárně, odvíjel by se v následujících fázích. Náš svět se dostává na hranu kolapsu. Pomocí magie se dostáváme do nového světa. V novém světě přivádí magie svět na hranu kolapsu. Je třeba vzdát se magie, aby mohl nový svět začít skutečně znovu. Evokuje to představu, že magie patří ke zlu starého světa, které zabrání, aby byl nový pokus úspěšný. V oblasti politiky by takový výklad znamenal, že z ní má zmizet prvek, jehož cíl je latentně metafyzický. Jde o výklad, který je oprávněný v tom smyslu, že metafyzika je tradiční součástí našeho světa a řada jejích prvků je dodnes přítomna v naší kultuře. Ovšem v politické oblasti, kde autorka demonstruje, jak se věci mají, je obvinění metafyziky z neblahé podoby moderních dějin veskrze problematické. Obvykle se má spíše za to, že ty nejvíce destruktivní tendence moderní politiky souvisí spíše se zrušením metafyzického zakotvení lidského života a následující ztrátou všech zábran po zániku nadpřirozených sankcí. Nakonec ani v naší despotické budoucnosti, jak ji ukazuje první díl trilogie, magie žádným způsobem prsty nemá.

Myslím tudíž, že „metafyziku“ zde musíme vnímat nejen v jejím doslovném, filozofickém smyslu, ale šířeji, spíše kulturně. Za selhání projektu Nového světa v naší realitě proto nemusí být nutně zodpovědné náboženství. Pro naši kulturu je křesťanství prakticky irelevantní, představuje mrtvý relikt minulosti. Ostatně, i Spojené státy, kde náboženství v politice hraje významnější roli, byly v době svého vzniku mimořádné i náboženskou svobodou a odlukou církve a státu. Samu politickou teorii, na které stojí, proto jako metafyzickou tak snadno odsoudit nemůžeme. Problematické by byly spíše koncepty jako „vyvolení“ nově vznikajícího amerického národa dějinami: tedy původně náboženská představa přenesená do světské oblasti. My, kteří už více než tisíciletou historii místa, kde žijeme, vnímáme jako historii vlastní, nepotřebujeme žádnou podobnou pomůcku. Vedeme-li debaty o smyslu naší národní existence, je to do značné míry otázka následné reflexe. Na dojmu, ať už oprávněném nebo ne, že tu už dávno jsme a ještě dlouho budeme, se bez potíží shodneme. Ale vnímá-li někdo svoji kulturu jako nesamozřejmou, jestliže se její vznik neztrácí v nedohlednu, ale je historickou událostí, musí žít s vědomím, že to, co bylo založeno, může postihnout pád. Je možné, že podobné vědomí ještě dnes přispívá k tomu, že se z náboženské víry stává politická mytologie.

Výrazný příklad podobného přenosu jsme ostatně viděli ve sci-fi části prvního dílu. Z náboženské představy, že muž byl stvořen první, zatímco žena byla stvořena až na jeho základě, pročež je na něm určitým způsobem ontologicky závislá, vytvořila dystopie, která v blízké budoucnosti ovládne Spojené státy, politickou nauku, že žena má být na muži závislá i existenčně. Zdá se, že tento typ přenosů autorce hlavně vadí. Proto v Tearlingu nakonec není hlavním nepřítelem náboženství, jehož podstata je z našeho dohledu zcela odstraněna, takže se církev stává čistě mocenským protivníkem, kterého by samotného šlo obratnou politikou zvládnout. Ne, hlavní potíží je magie, která symbolizuje zatím živé náboženské otisky v současné kultuře. Metafyzika je tím ztotožněna se zesvětštělými – a tedy poněkud vulgarizovanými – náboženskými koncepty. Nebo jinak řečeno, metafyzika zde nepředstavuje filosofický základ skutečnosti, ale jen hloupé představy nevzdělaných plebejců o povaze světa. Je-li chápání magie v posledku založeno nikoliv na povaze světa, nýbrž na pohledu těch, kteří o povaze světa nic nevědí, není překvapivé, že se magie stane negativním prvkem. Jak z hlediska náboženství tak z hlediska fantasy jde o dosti podivný výklad magie, ale myslím, že v příběhu, který chce autorka nakonec napsat, toto pojetí fungovat může, byť nemusí být pro čtenáře zrovna snadno srozumitelné.

Tomu, že jde o záležitost spíše kulturní, by odpovídala i podoba, kterou na sebe utopie v Tearlingu bere. Je možné, že v Američanech někde stále rezonuje vzpomínka na „slušné doby“, kdy se domy nezamykaly a na ulicích bylo bezpečno, kdy se o sebe každý mohl postarat a jídlo bylo prosté, ale chutné. Utopie proto znamená podobně prostý život se starostlivými sousedy, i když máte knihtisk, univerzitu a veřejné osvětlení (jinak řečeno, civilizaci, kde malé skupiny lidí už v zásadě nejsou soběstačné). A jako s dobrem, tak i se zlem: možná se občas někdo napije piva a příliš se rozveselí, ale nikdo není alkoholik, který by se někde potácel s lahví pálenky. Nehodlám se této odnáboženštělé puritánské představě nijak vysmívat, ať už je na ní pravdy hodně nebo málo. Ale je tohle skutečně přirozený podoba lidské společnosti? Je tohle udržitelný stav, ke kterému lidé dospějí, vysadíme-li je na opuštěném, přiměřeně úrodném místě, jen oproštěné od starých ideálů, které jim mátly zdravý selský rozum a vrozenou dobrotu? Stačí, aby v jednu chvíli byli, jak ještě uvidíme, vyhlazeni všichni lidé příliš odlišní, kteří by harmonii dokázali narušit, a všechny další takové, kteří se narodí později, už dokážeme zvládnout výchovou?

Myslím, že náš pohled na podobné otázky je poměrně skeptický. Nicméně, ať už si o americké kultuře myslíme cokoliv, je potřeba si uvědomit, že Američané zkušenost „nového založení“ vnímají, podobně jako kdysi Římané, jako skutečnou. Je to možnost, jejíž provedení se po dobu řady generací zdála být úspěšná, takže jim těžko lze vyčítat, že se k úvahám o ní ve chvíli krize vracejí. Ovšem, i kdyby naše úvodní skepse byla neoprávněná, následná představa, že bude-li se nějaké maloměsto několik set let úspěšně rozvíjet, bude výsledkem stále stejně harmonické a rovnostářské město, jen tak nějak větší, ale o to šťastnější, mi přijde prostě absurdní. Zvláště u knihy, kde se mnohokrát argumentovalo kritickým poučením se z historie, jde o představu utopie, která při sebemenším zamyšlení působí spíš jako cynický výsměch. Dokonce i kdyby něco takového jako rovnoměrný a přirozený rozvoj bylo možné, čemuž nic nenasvědčuje, těžko si lze představit, že by lidi velmi rychle nezačal nudit. Jenže chceme-li něco, co bylo založeno, takže je to vystaveno nebezpečí zániku, před zánikem spolehlivě ochránit, aniž bychom se dovolávali nadpřirozené pomoci, nezbývá už asi nic jiného, než zrušit dějiny. Možná teprve při tomto pohledu dává utopie v Tearlingu alespoň nějaký smysl.

Specifické závěry: Autorská svévole a etické obtíže

Důležitější než tyto výtky, jakkoliv snad oprávněné, mi přijde něco jiného. Hodnota příběhu obyčejně nevyplývá z jeho doslovné realističnosti. Zvláště ve fantastickém příběhu přiznejme autorce právo na vizi, která nemusí být ani praktická ani střízlivá. Potíž je spíše v tom, že Erika Johansenová po celou dobu nabízí vlastně jen jeden prostředek, jak se k ideálu, který předkládá, dostat. K její utopii se jde cestou reflektované zkušenosti, neboli výchovy. A jedna z věcí, které mi na Tearlingu imponovaly, bylo, jak opakovaně a věrohodně usvědčoval ideál nápravy společnosti prostřednictvím dobré vůle a osvícené výchovy z nefunkčnosti. Jediný prostředek, kterého si ceníme a který by mohl vést k úspěšnému cíli, k němu dojít schopný není. Autorka si svoji pozici nikterak neusnadňuje, a to nás zase přivádí k jedinému prvku, který je oproti našemu světu nějak odlišný, takže skýtá nějakou naději – a to je magie. Jak tedy přesně byla použita?

V normálním příběhu by magie fungovala jako neutrální kvalita, mohla by stejným způsobem sloužit k dobrému i zlému, věci zlepšovat jako zhoršovat. Možná by mohlo být nemoudré se s ní zaplétat, protože ve výsledku vede častěji k výsledkům špatným, ale alespoň v principu by její hodnocení záviselo na způsobu použití. Tušíme, že zde tomu tak není. Autorka totiž svoje postavy umístila do nespravedlivé, nesymetrické situace, kdy zhoršení poměrů je magické povahy, ale jejich zlepšení takové být nemůže. Ne proto, že by to vyplývalo z podstaty jejího světa, ale proto, že to autorka jednoduše nepovolí. To, že byl příběh zvnějšku zmanipulován, lze snad utajit před hlavní hrdinkou, ale před čtenářem se autorka sama usvědčuje, a to jak věcně, na úrovni událostí, tak eticky, na úrovni jejich vyznění.

Do bezvýchodné situace vženou hlavní hrdinku magické bytosti, které nedokáže žádným způsobem porazit. Na začátku knihy se objevily jako čistě hororový prvek zápletky, ale ukázalo se, že i když vznikají působením magie, z nevysvětlených důvodů jsou následně proti magickému působení zcela imunní. Protože fyzicky přemoci se dají jen s krajními obtížemi, hlavní hrdinka nakonec neobjeví způsob, jak před nimi a tím, co představují, svět zachránit. Rozhodne se proto jakýmsi způsobem změnit realitu jako takovou. Aby podobnou věc mohla udělat, musí v jednu chvíli ovšem přesně stejnou bytost magicky porazit – a autorka se této peripetii čestně nevyhýbá, protože jinak by jí v zápletce zůstal volný koneček. A hrdince se to kupodivu podaří. Jenže obě situace se věcně nijak neliší: v prvním případě nedokáže hrdinka žádným způsobem vyhrát, protože takový výsledek se autorce nehodí, zatímco v druhém případě s tím nemá sebemenší potíž, a to jen proto, že její úspěch vede k výsledku, který si autorka přeje. To pravděpodobně není náhodné přehlédnutí, protože podobné chyby se v knize příliš neobjevují, takže se mi nezdá, že by se jedna měla objevit v samotném vrcholu celého cyklu, jehož kompozice je dlouho a pečlivě připravována. Mnohem spíše je to chvíle, kdy autorka vědomě použije falešnou kartu a doufá, že si toho v hodně vypjatém okamžiku nevšimneme. Nebo je to přinejmenším chvíle, kdy její zbožné přání převáží nad respektem k reáliím příběhu, ale každopádně si zde značně ulehčila situaci.

Není bez zajímavosti, že jde už o druhé místo, které vlastně nedává smysl. Jeden z prvků, na kterých stála kompozice druhého dílu, souvisel s fungováním magických kamenů, které hlavní hrdinka předala své protivnici výměnou za několik let míru pro svoje království. Kameny ovšem v rukách zlé královny nefungovaly, aniž by na základě dosavadních informací bylo zřejmé, proč tomu tak je. Zhruba ve chvíli, kdy se definitivně změní atmosféra třetí knihy, nám autorka poskytne vysvětlení, které je při zpětném pohledu zcela nesmyslné. Pak poměrně neústrojným způsobem ukončí život hrdinčiny protivnice a začne příběh odvíjet nečekaným směrem. Skoro se zdá, jako by autorka původně plánovala výstavbu příběhu jinak, ale někde mezi druhým a třetím dílem radikálně změnila názor. Jestli tomu tak bylo, podařilo se jí většinu prvků poskládat do nové podoby zápletky celkem úspěšně, ale domyslet do důsledků změny, které si vyžádá převrácení funkce, kterou má v příběhu magie, už nedokázala. Nejasný proto zůstává i způsob, jakým se jeden magický kámen dostal od hlavního antagonisty do vlastnictví královské linie, odkud jej získala hlavní hrdinka. Kdyby se celý příběh nakonec odvinul smysluplně, síla celku by podobné drobné nejasnosti zahladila, protože autorka je skutečně velmi nadaná vypravěčka. Ovšem systémové potíže s fungováním magie mají sklon zdůrazňovat i nedomyšlenost podobných drobností v zápletce. Ať už však byla geneze příběhu jakákoliv, zde jsme se definitivně dostali na místo, které je dramaticky a následně i věcně rozporné.

Šance, že otevřený rozpor v konzistenci literárního světa přehlédneme, je ovšem slušná, protože těsně předtím došlo patrně k nejvíce překvapivé události celého příběhu. Hlavní hrdinka se poprvé dopustila v nejužším možném smyslu slova vraždy. Poprvé zabila někoho, koho bezprostředními okolnostmi nucena zabít nebyla a kdo byl podle všech obvyklých měřítek osobně zcela nevinný. Jistě, víme, že pro vzdálenější budoucnost světa dotyčný představoval nebezpečí, i když jen proto, že vládl magií, přičemž autorka se domnívá, že magie je příliš nebezpečná, což je ale pro obvinění končící trestem smrti poměrně chabý základ. Sám se ovšem nijak neprovinil a nedostane na výběr. Hlavní hrdinka se ho nepokusí přesvědčit, aby odešel, nemá možnost vzít si život sám, dokonce ani nemůže schválit rozhodnutí, které ona udělá. Přinejmenším pro to poslední je v knize přímo připravený prostor, ale autorka nám neposkytne sebemenší náznak, že by k tomu došlo. Jistě, mohlo k tomu dojít a můžeme se domýšlet, že k tomu došlo, ale protože snad ve všech ostatních případech hraje autorka otevřeně, takže vždycky spolehlivě víme, co a proč postavy dělají, musíme situaci vyložit tak, že k žádnému takovému schválení nedošlo. Pro vyšší dobro byl cílevědomě zavražděn nevinný člověk, přesně tohle se stane – a Erika Johansenová tento čin schvaluje.

Tyto pro knihu jinak poměrně netypické obtíže jakoby svědčily, že jsme na místě, kde se děje něco podivného. Nakonec nejde jen o přehlédnutí ve výstavbě zápletky, které by jistě šlo s vhodným vysvětlením napravit, nejde dokonce ani o vraždu jednoho nevinného, kterou by možná šlo pečlivěji odůvodnit. Potíž je v tom, že během celé knihy se hodně argumentuje realismem: náš svět je zavržen ne proto, v jak špatném stavu se nachází, ale proto, jak iracionálně na jeho stav reagujeme. Protože naše myšlení neodpovídalo skutečnosti, sami jsme se odsoudili. I když autorka nemusí hodnotit příčiny problémů stejně jako čtenář, étos celého cyklu je od prvopočátku založen na tom, že úcta k mechanismům skutečnosti je podstatou pravdy. Takové pravdy, která vede k dobru jednotlivých lidí i společnosti jako celku, což je, myslím, východisko pro většinu čtenářů přijatelné; a dneska stejně aktuální jako kdykoliv jindy. Jak ovšem autorka na budoucnost lidí, kvůli kterým jsme vázáni povinností respektovat realitu, pohlíží?

Jediné dilema, které hlavní hrdinka řeší, spočívá v neodhadnutelnosti budoucnosti. Není jisté, že nová budoucnost, kterou otvírá, bude lepší než ta, od které se odvrací. Jenže důsledkem změny, kterou vyvolá v minulosti, je nejenom změna budoucnosti, ale i změna přítomnosti. Zatímco dílčí nerespektování skutečnosti je v knize pranýřováno, její úplné zničení je přípustné. Utrpení velkého množství lidí nás svojí naléhavostí přivede k zoufalým činům, ale jejich hromadné zabití necháme bez jakéhokoliv komentáře. Neříká se mi to lehce, ale to je čin, který dnes nazýváme genocida. I v této eticky vyhrocené situaci však Erika Johansenová neztrácí integritu a čestně svým příběhem přiznává to, co se dnes odváží říct jen málokdo: připustíme-li v případě jednotlivců euthanasii, nutně skončíme tak, že nakonec schválíme genocidu. Nedokázala-li autorka snést očima hlavní hrdinky pohled na utrpení několika jednotlivců, kterým dopřála smrt z milosti, o to méně dokázala snést pohled na utrpení dlouhé, jakoby nekončící řady jednotlivců, které plošně vymazala z existence. Jistě, otázka morální odpovědnosti za zaniklé budoucnosti je v časových smyčkách záležitost složitá, ale my vše vidíme z pohledu hlavní hrdinky, která lidi, kteří později zaniknou, nejdříve poznala jako skutečně existující. Ať už je právní status časových větví, které mohou zpětně neexistovat, jakýkoliv, autorka lehkomyslně dělá něco, co je při bližším pohledu strašlivé.

Stojí za povšimnutí, že tím, co dohnalo hlavní hrdinku k vraždě, ve skutečnosti nebyla velikost zla, které je v příběhu zosobněno magií. Příčinou byla morální volba, na kterou měla hlavní hrdinka právo, a která jí byla upřena. Když si vybírá, do jaké chvíle v minulosti se má vrátit, defilují jí před očima různé klíčové události. Autorka ji ovšem zaslepí, protože vidí pouze skutečnosti, kterými může vývoj změnit věcně. Vtělí se tedy do jedné z postav, jejímaž očima předtím sledovala minulost, a protože nevidí jiné východisko, dopustí se vraždy. Kdyby ovšem směla nahlédnout, že podstata celého problému není primárně věcná, nýbrž etická, stejně tak by se mohla vtělit do jiné postavy, s kterou sdílela část života a která by Williama Teara jistě dokázala pohnout, aby v záležitosti svého prvního syna volil jinak. Z hlediska fantasy příběhu by stále šlo o řešení, které není zvlášť uspokojivé, protože znevažuje události, které se již staly. Ale šlo by o vyústění, které by pro nás bylo neskonale přijatelnější, protože by „špatnou“ budoucnost založenou na chybném morálním rozhodnutí nahradila „dobrou“ budoucností odvíjející se od rozhodnutí správného. Takový závěr lze – oproti stavu, kdy se autorka snaží následky špatného činu kompenzovat činem ještě o mnoho horším – alespoň nějak dramaticky obhájit. Bylo by to stále řešení, které spadá do řádu našeho světa, ale alespoň by ukazovalo, jak se s případným věcným ústupem od moderního k přirozenému musí současně proměňovat i naše morální cítění, což by vůbec nebylo málo.

Hlavní hrdinka volí v neudržitelném postavení mezi možnostmi s neznámými následky – jednu z možností si vybrala a není úplně snadné ji odsoudit, protože byla vmanipulována do situace, jejíž falešnost šlo zevnitř patrně jen obtížně prohlédnout. Hlavním problémem proto není její děsivá volba, problematické je, jak autorka následně tuto událost interpretuje. Ať už hledíme na vraždu jediného nevinného, kterou provedla hlavní hrdinka vlastníma rukama, nebo přemýšlíme o masovém vyvraždění desítek tisíc lidí, jejichž dobrem původně ospravedlňovala svoje jednání, cítíme hluboké rozpaky. Nikoliv nutně proto, že by byl následný politický řád, který máme považovat za legitimní, založen na smrti nevinných lidí. Obávám se, že to je i v našem světě poměrně běžné, jen nás od podobných událostí dělí milosrdné zapomnění a následně budované zakladatelské mýty. Jenže na zapomnění se kniha spolehnout nemůže, protože čtenáři vidí celou historii najednou, a o zahlazení kniha nijak neusiluje, protože to autorčina neúprosnost neuznává. V tom spočívá podstata problému a není to problém zdaleka jen morální. Máme hluboké zábrany vědomě a otevřeně schválit podobné jednání – dobro postavené na krvi nevinného – jako neproblematické. Dějiny naší kultury sahající až k antické tragédii a ještě dále nás varují, že krvavá vina člověka nakonec tak či onak dožene a že některé nespravedlnosti jsou do nebe volající.

Obecné závěry: Důsledky utilitární etiky

Existují určité mechanismy, jakými se lidská společenství s vinou, která je příliš velká, dokáží vypořádat. V řeckém světě se rozlícené Erínye, jež nemilosrdně pronásledovaly Orestéa, který zabil vlastní matku, mění v usmířené Eumenidy. V křesťanské kultuře se dokonce nespravedlivě zabitý Ježíš jako Boží syn stává spasitelem lidí, což je zvlášť podivný paradox, protože to největší dobro má být založeno na smrti toho nejméně vinného. Aby bylo něco podobného možné, musí ale být splněny tři podmínky. Metafyzická vina je vykoupena obětí, která je přinášena celým společenstvím, je schválena vnější či vyšší mocí a je zacílena na obnovení spravedlnosti. V řecké tradici je to bohyně Athéna (vyšší moc), která Eumenidám přiřkne pocty vykonávané v posvátném háji v Kolónu (oběť) a následně dává městu Athény, kde se Orestés ukryl, institut porotního soudu jako prostředek, jak do budoucna racionálně řešit provinění, která byla pro archaické cítění bezvýchodná (spravedlnost). V křesťanském pojetí je to přímo transcendentní Bůh (vnější činitel), který složitým způsobem propojí smrt svého syna s pravidelným symbolickými zdáváním se části úrody (oběť), aby lidé dosáhli podílu na věčném životě, což bude bohatě kompenzovat újmy, které zažívají na tomto světě (spravedlnost). Navzdory shodným prvkům také vidíme, že jde o strategie odlišné. Řekové vinu řeší v přirozené oblasti tím, že ji z člověka snímá kolektiv, který je k této funkci zmocněn božstvy a v kterém se hrozivost provinění rozpouští. Podmínkou je, aby byl provinilý jednotlivec kolektivem přijat jako Orestés, je tedy na vůli společenství závislý. Křesťané usmíření viny ponechávají v osobní rovině, ale přesouvají ho do nadpřirozené oblasti, kde ho řeší pokání jednotlivce přímo vůči božstvu, které žádného hříšníka neodmítá. Podmínkou je, aby jedinec patřil ke kolektivu stejně věřících, ale na vůli společenství nezávisí.

Můžeme posoudit, do jaké míry podmínky naplňuje Osud Tearlingu, který nepřejímá ani jeden ze zmíněných postupů. Vnější arbitr chybí úplně, mírou věcí je zde člověk sám. Vyšší moc není přítomna ani žádným zástupným způsobem, například ve vnější podobě nějakého proroctví nebo vnitřní podobě osobního svědomí. Mechanismem, který oddělí viníka a jeho čin, je utilitárnost. Oběť je přítomna jen jako osobní oběť, společenství se zde neúčastní ani trpně ani aktivně. V moderní terminologii společenství nejenže není subjektem dějin, není ani jejich objektem, protože to původní společenství zcela zaniká a nové vzniká bez jakékoliv návaznosti. Může to být důsledek etické utilitárnosti, protože ta je „objektivní“, tedy ne-lidská, tedy se společenství lidí netýká. Spravedlnost nemá zajistit usmíření minulého zla, nýbrž garantovat budoucí dobro. To by mohlo souviset s tím, že kolektiv zde nemá žádnou funkci, tudíž na něj zpětně nejsou brány žádné ohledy, a opět by příčinou byla utilitárnost. Vzájemné vztahy mezi prvky lze ovšem vykládat i jinými směry: má-li být pro kolektiv plodem spravedlnosti štěstí, nemůže přinášet žádnou oběť, která je tak vyhrazena pouze jedinci, ani záviset na žádném jiném mechanismu, než je účelnost. Ať už na vše hledíme z libovolné perspektivy, ukazuje se, že chybí zakotvení nejen nadpřirozeně metafyzické, ale i přirozeně zásvětné: svět Tearlingu nemá žádný přesah. Co nám řešení Eriky Johansenové říká v naší kulturní tradici o etickém a dramatickém vyznění jejího díla?

Předně se ukazuje, že hodnoty v Tearlingu nejsou vůbec žádným způsobem založeny morálně. Jde o poměrně překvapivé zjištění; a nejen proto, že o morálce a její povaze se v knihách hodně mluvilo. Magie se v Tearlingu projevovala ještě jedním způsobem, o kterém zatím nebyla řeč. Poté, co se neuznaný Tearův syn dopustí krvavého převratu, který rozvrátí celou zem a její budoucnost, jedna z postav ho prokleje. Archaická představa, že určitá porušení řádu jsou tak závažná, že na ně sama skutečnost reaguje neočekávaným trestem, který se také vymyká běžnému řádu věcí, je s morálním étosem klasické fantasy dobře slučitelná a vlastně už nepotřebuje žádné další ospravedlnění. Potíž nastává až ve chvíli, kdy autorka magii pasuje jen do role nebezpečné technologie. V tu chvíli prokletí není mimořádnou morální sankcí, kterou se svět brání před kumulativním efektem zla. Není ani, bráno v opačném gardu, krajní silou padlého člověka, který v okamžiku smrti přenáší část svého subjektivního zla jako objektivní skutečnost do světa. V technickém pojetí magie se prokletí stává jen svévolným použitím moci. Jenže ve světě Tearlingu si svoji roli morální zábrany zachovává, i když už k tomu není žádný důvod. Je to další svědectví toho, jak autorka v určité chvíli svévolně změnila názor a jak pevně se opírá o předpoklady, které následně popře.

V původním rozvrhu příběhu tedy prolití nevinné krve hlasitě volalo po spravedlnosti, zatímco v jeho následné interpretaci je stejný čin příčinou záchrany celého světa. Jistě však nepřekvapí, že nejde o žádnou parafrázi na křesťanský paradox spásy skrze smrt nevinného. Zde podobná událost znamená je tolik, že hodnota věcí i lidí je čistě utilitární. Idealistický princip, že dobré činy vedou k dobrým následkům, je na konci knihy vyhraněn až do pragmatické podoby, že jen účel světí prostředky. Na postoj, že nevyhovuje-li skutečnost ideji, je třeba změnit skutečnost, jsme – ve střední Evropě asi více než jinde – po experimentech s nacismem a komunismem citliví. Chtěli-li bychom přesto najít nějaké východisko, snad by šlo uznat, že potíž a tragika tohoto principu spočívá v tom, že skutečnost takto radikálním způsobem změnit nejde. Ve světě, který nám autorka předložila, to ovšem možné je. Umožňuje jiná povaha skutečnosti takto radikální proměnu etického názoru? Je vyhlazení civilizace, které si nikdo nebude pamatovat, přípustné, bude-li civilizace, která ji nahradí, „šťastnější“ a „spravedlivější“? Až se vkrádá podezření, zda to bylo opravdu záměrem předložit takto vyhraněné otázky; zda náhodou nejde spíš o následek určité nezkušenosti dané věkem autorky. Autorka nám zde totiž zcela nečekaně předkládá vizi utopie v její původní – syrové a nelítostné – podobě, kterou naše historické zkušenosti už dávno zostudily.

Na úplně posledních stránkách Osudu Tearlingu jakoby se rozhodla zareagovat i na tento děsivý stín na svojí knize – a snad poprvé svoji autorskou integritu ztratí. Původní a nový Tearling od sebe dělí několik století naprosto odlišného vývoje, ale hlavní hrdinka stejně potká řadu postav, které jsou vzhledem i povahou zcela stejné v obou světech. Pro ni to představuje osobní tragédii, protože její někdejší přátelé ji nepoznávají. Pro nás by to však podle autorky mělo být uklidnění, že nic tak strašného se ve skutečnosti nestalo, když vyhlazení lidé dále žijí, byť jiné životy. Kdyby to byla pravda, kdyby se „svět“ změnil, ale „lidé“ zůstali zachováni, značně by to relativizovalo dříve vznesené obvinění z genocidy. Zde se ovšem musím ohradit, protože to, co nám autorka předkládá, je přelud, vidina bez jakéhokoliv vztahu ke skutečnosti. S určitými obtížemi si dokáži představit fantasy, která by byla založena na metafyzice tak silné, že by snad podobnou stabilitu duší napříč fyzicky zcela odlišnými situacemi dokázala zajistit. Ale autorka ve své knize principy, na kterých je fantasy založena, zcela záměrně popřela a jakoukoliv metafyziku výslovně odmítla. Nemůže se proto žádným způsobem dovolávat útěchy, kterou snad můžou poskytnout. Představa stability osob napříč paralelními dějinami je ve světě, kam nás autorka vzala, prázdné klišé, kouzelnický trik, který má maskovat pravou povahu nominalistického pojetí skutečnosti. Kde neexistuje princip, který by umožňoval nezměnitelnou identitu, neexistuje identita vůbec. Jediné, o co se pak lze opřít, je plynulost vývoje – v malých časových úsecích jsme schopni rozeznávat podobnosti, které nám umožňují předstírat, že cosi jako identita existuje. Jenže právě změna vývoje byla tím, o co nakonec šlo, takže existenci identity není možné ani obvyklým způsobem předstírat. Mimochodem, podobné úlevy se v novém Tearlingu dostane i náboženství, které je v něm stále přítomno, byť redukované na jakousi neduživou soukromou charitu – ale to je představa, která věcně žádné potíže nepřináší.

Co tato morální katastrofa znamená pro dramatické vyznění příběhu? Jistě, autorka zašla příliš daleko, jak už se to u avantgardních politických projektů pravidelně stává. Nechci popření základních etických principů naší civilizace zlehčovat. Když jsem si v doslovu od někoho s podobnými názory, jako má autorka, přečetl výzvu: „pojďme všichni tvořit lepší svět“, doslova mě zamrazilo – budu mít jako člověk s odlišnými názory v lepším světě právo na život nebo budu obětován pro vyšší dobro? Ale nemuselo by to ještě nevyhnutelně znamenat, že na chybné etice spočívá špatný příběh. Málokdo by se například Pána prstenů odvážil pokládat za nedostatečný příběh, jakkoliv morálně problematické může být Tolkienovo pojetí skřetů. Na ty se ve Středozemi aplikuje princip kolektivní rasové viny, i když se podle veškeré naší zkušenosti musí jednat o bytosti s rozumem a svobodnou vůlí, takže by měli mít právo na individuální spravedlnost. Přesto musí být zabíjeni bez otázek a bez pochybností – protože jakákoliv snaha chápat skřety jako svéprávné jedince vede k naprostému dramatickému rozvratu příběhu. Doslovně vzato je Tolkienův svět založen na chybné teologii, která nutně vede k falešné etice. Jenže přesto jde o příběh nejen dramaticky neobyčejně silný, ale rovněž i morálně neobvykle hluboký. Tolkienovi se podařilo některé z ústavních prvků našeho světa změnit, a to nejenom tak, že jeho svět zůstal konzistentní, ale dokonce tak, že je nás v našem světě nadále schopný oslovit a zasáhnout v nevídané míře. Proč se domnívám, že zatímco Tolkienova změna představuje ve fantastické literatuře přípustnou možnost, změna Eriky Johansenové podle mne vybočuje z mezí a zcela selhává, když věcný rozdíl mezi nimi není zase tak veliký?

Souvisí to s přesvědčením, že příběhy mají – stejně jako umění obecně – vlastní autonomii. Jejich hodnota se nedá redukovat na zábavu, pravdu, užitečnost, krásu, prostě na žádnou jinou hodnotu a dokonce ani nějaký komplex jiných hodnot. Dobré příběhy jsou ty, které se dramaticky osvědčují, a nic dalšího už za tím není. A protože mají svou autonomii, nemusí přitom nutně vycházet z předpokladů, které jsou „správné“ z hlediska nějaké jiné oblasti, byť je to oblast tak důležitá a žárlivá, jako je etika. Příběhy, které si lidé vyprávějí, jsou navíc trochu jako lidé samotní. Mají společné základní prvky, ale přesto netvoří konvergentní ideál: nevedou k jednotě, ale k rozrůzněnosti. Na příbězích, stejně jako na lidech, si ceníme toho, čím se odlišují, ne toho, co mají stejného (proto jsou ostatně všechny strukturalistické teorie o příbězích o tolik nudnější než příběhy samotné). A podobně jako se zdá, že zkušenost s člověkem, který je z našeho vnitřního pohledu cizí, je tím, co nás samotné nejvíce obohacuje, tak se i domníváme, že zkušenost z odlišných světů, které ustavují příběhy, je nějak relevantní i v našem světě.

Tolkienova metoda je přijatelná proto, že vytváří novou kategorii zla, kterou v našem světě nemáme. Dokonce si o ní myslíme, že nejspíš ani nemůže existovat; a lidi, kteří se chovají, jako by existovalo, odsuzujeme. Ale pořád je to omezené zlo, které dokonce ani v zásadě nepřekračuje hranice toho, s čím jsme osudem povoláni vypořádávat se v našem světě. Jinak řečeno, Tolkienova změna je s naším chápáním autonomie umění zcela v souladu, ničím ji nenarušuje. To, že je teologie jeho světa přísně vzato nepravdivá, může paradoxně být dokonce jeho významnou předností. Rozšiřuje nevídaným způsobem hranice naší obrazotvornosti, čímž vytváří svět, jehož specifičnost – mimo jiného – zvlášť obdivujeme. Ostatně, Tolkien sám v některých dopisech uznává, že jeho příběhy jsou založeny na „špatných“ předpokladech, ale ani jako poctivý katolík z nich neustoupí, protože dokáže poznat, že vedou k dobrým příběhům. (Tolkienovy změny etiky vlastně vedou od pravdivého středu opačným směrem než v Tearlingu. Tolkienovo zlo je přemrštěně realistické, to tearlingské přemrštěně nominalistické.)

Avšak autorka Tearlingu postupuje jinak. Její zlo je zcela realistické, genocida se v našem světě bohužel vyskytuje poměrně běžně. To, co odlišuje jeho hodnocení, je autorčin názor, že neexistence je přijatelnější stav než utrpení. Kdyby zůstala pouze u této změny, možná by se nám její příběh nemusel líbit, ale pravděpodobně by také nevybočila z široké oblasti, ve které se příběhy realizují. Jenže ona považuje utrpení – přinejmenším to sociálními příčinami vyvolané utrpení – za problém tak veliký, že je prostě nepřijatelné, a to nepodmíněně. Tvrdí, že stojíme-li tváří v tvář nebezpečí, že vznikne utrpení podobné tomu, které nám ve své knize předvedla, je nutné vyhlásit cosi jako dramatický výjimečný stav, tedy obvyklé právo příběhu, aby se řídil jen svou vlastní logikou, omezit. Její kniha je tak podřízena jiné, konkrétně pedagogické hodnotě. Změna, již autorka udělá, je nepřijatelná proto, že popírá autonomii, kterou příběhům přiznáváme.

Zbývá snad už jen otázka, proč se autorčino chápání utrpení v kontextu zla tak radikálně odlišuje. O odpověď se nebudu pokoušet, protože tím bychom se dostali do oblasti, pro kterou text knihy neposkytuje žádnou oporu. Nicméně tím, čemu se snaží vyhnout, je tyranie, protože následkem tyranie je příliš mnoho zla. Potud se shodneme. Já se ovšem domnívám, že ani tyranie není jakési nejvyšší zlo, protože neruší naději. Existují-li jiné oblasti, které si v principu zachovávají autonomii, tak dokonce i když někdo jednu oblast dokonale ovládne – jako třeba tyranie politiku –, nemá vyhráno, protože se v ní nikdy nedokáže dostatečně zabezpečit. Konečně, i příběh Tearlingu nám pád jedné tyranie, která se zdála být neotřesitelná, ukazuje. Když autorka, vedena snahou tyranii jednou provždy zabránit, ruší autonomii ostatních oblastí, zdroj naděje nám bere. Tvrdila, že příliš riskujeme, ale sama riskuje mnohonásobně více: kdyby její řešení selhalo, selže navždy. Ostatně, i v příběhu Tearlingu dokázala existující tyranii odstranit pouze tak, že použila zdroje z oblastí, které si následně používat zakázala. Rozdíl mezi námi se tak dá alespoň popsat: ona považuje za největší nebezpečí tyranie zlo, které působí, kdežto já považuji za největší nebezpečí tyranie totalitu, kterou hrozí. Jakýmsi limitem zla je v naší kultuře peklo. A máloco je peklu vzdálenější než lidová představa zmatených čertů – peklo je dokonale účelně zorganizovaná totalita. Od utopie se po formální stránce vlastně moc neliší, stačí vyměnit cíl. Proto mi závěrečná vize blahovolné totality dobra, kterou v Tearlingu zažijeme, připadá jako fiasko. Je-li skutečnost podřízena jedinému principu, z podstaty věci nemůže trvat dlouho, než se z benevolentní totality stane totalita efektivní.

Zhodnocení

Kdybychom se na celou záležitost podívali ne z hlediska „logiky“, ale z hlediska „psychologie“ příběhu, šlo by říct, že Erice Johansenové se nás – jako čtenáře – nepodařilo přesvědčit, že máme stát na její straně. Nepodaří se jí obhájit vlastní východiska. Dává přednost moderní autonomní etice, ale dokonce i kdybychom s ní my sami souhlasili, vypráví pohádkově založený příběh, a ty prostě fungují mnohem lépe s etikou starou, která je svázána řadou dnes již přežilých omezení. Snaží se nám ukázat, co znamená být doopravdy dospělý, ale všechny její postavy dospělost jen napodobují, protože to, co nechápu, odsoudí, místo aby to pochopily, a to, co vidí zneužité, zavrhnou, místo aby to použily správně. Usilovně hledá společnost, z které by šlo vyloučit konflikt, protože se domnívá, že konflikt je příčinou zla, jenže ve skutečnosti je zlo příčinou konfliktu, takže si neuvědomuje, že nás nijak nechrání, když nám bere to, proč má smysl žít. Problém nespočívá tom, že některé tradiční hodnoty příběhu, člověka a světa odmítá. Potíž je v tom, že nám místo nich na oplátku nabízí příliš málo. Svůj zápas o čtenáře tak autorka prohrává na úrovni dramatické, protože chceme lepší příběh, než jaký nám vypráví; na úrovni etické, protože chceme být lepší lidé, než po nás požaduje; i na úrovni ontologické, protože chceme lepší svět, než který nám nabízí.

K tomu, abychom její dílo jako čtenáři posoudili jako nedostatečné, by stačilo už jen to, že v závěru nedokáže naplnit potenciál, který nám v úvodu předvedla. To se občas stává a každý z nás by si vzpomněl na řadu knih, u kterých autoři nakonec nedokázali dostát svému dramatickému závazku. Autorka Tearlingu však zajde ještě o stupeň dál, když nám předvádí, že by tento potenciál naplnit dokázala, ale že podle ní a jejích názorů naplněn být nesmí. To není nedokonalost, to je lež, a proto je její kniha ne nedostatečná, ale špatná. Když takto otevřeně popře autonomii svého příběhu, není divu, že její příběh zareaguje tím, že prakticky ihned zkolabuje. Tento zápisek ukazuje, že může být poměrně náročné vysvětlit, z jakých důvodů a jakými prostředky se tak stane. Ale mám za to, že každý, kdo má s příběhy alespoň nějakou zkušenost, bude po dočtení závěrečného dílu zklamaný. Neboli intuitivně pozná, že takhle to celé být nemělo, i když třeba nebude schopný přesně vysvětlit proč. Kladné ocenění Tearlingu nakonec může být jedině ideologické: líbí se mi, protože potvrzuje hodnoty, které uznávám. To také ukazuje, proč jsem ve svém rozboru musel tolik pozornosti věnovat politice. Kdyby kniha byla napsaná jako tradiční fantasy, tedy obecněji jako klasický román, představovaly by politické názory a zápletky v ní obsažené pouze jednu z řady složek, které přispívají k celkové plastičnosti představovaného světa. Nebylo by třeba věnovat jim soustředěnou pozornost, vlastně by záviselo jen na čtenáři, jak moc ho zrovna tato složka příběhu zajímá (nebo nezajímá). Tím, že autorka použila knihu k předání příliš jednoznačného poselství, ovšem politický rozměr knihy získal neúměrně na významu.

Možná ještě stojí za zmínku, že kniha by umožňovala i různě odlišné výklady. Moje hodnocení je poměrně přísné, ale snažil jsem se nepodsouvat autorce záměry, které v knize sama nějak nevyjádřila. Volnější výklady by snad umožňovaly hodnocení méně neúprosná. Kdybychom knihu brali méně vážně, umožňovala by například výklad více alegorický. Zdá se, že naše dějiny se nevyvíjejí lineárně. Po obdobích, která vnímáme jako vrcholy, následují dlouhé fáze pomalé stagnace, které je těžké překonat jinak než úspěšným zvládnutím nějaké krize. Čin hlavní hrdinky by šlo vykládat jako obraz takového nutného resetu dějin. Následný šťastný stav společnosti by pak byl jen symbolickým vyjádřením dočasného oddechu. Ostatně, klenoty obsahující magii leží v muzeu a je možné, že se jich nějaký potomek hlavní hrdinky bude časem opět nucen ujmout – oproti mému výkladu je zde dramatická budoucnost světa otevřená. Možná je interpretace novopohanská: oběť hlavní hrdinky i krev, kterou prolije, odkazují na starobylou představu cyklicky přinášených lidských obětí, které mají zachovat existenční status společenství v nejistém světě. Překvapivá krutost knihy tak získává dávné historické ospravedlnění. Prostor by kniha poskytovala i pro výklady psychologizující: řada prvků v příběhu ukazuje, že autorka má nevyřešený, a to hodně nevyřešený, vztah s matkou, což by etickou závažnost knihy také podstatně snížilo.

Naopak více věcný a angažovaný výklad by umožňoval třeba pozitivní feministickou interpretaci. Snaha zakladatele Tearlingu vybudovat nový svět by právem selhala, protože se od předchozích dějin pouze odpoutal, aniž by je podrobil dostatečné kritice. Model kooperace rovnoprávných jedinců ve společnosti fakticky nedokázal oprostit od patriarchálních prvků, které jsou zde symbolizovány magií dostupnou pouze pro některé. Hlavní hrdinka tuto iluzi postupně prohlédne a odmítne závazky, které na ni klade minulost, jako neoprávněné. Radikální transformace skutečnosti, kterou jsem morálně odsoudil, by tak byla přijatelná, protože ve feministické interpretaci tradiční „mužská“ etika, kterou jsem v tomto zápisku používal, by byla nahrazena její novou „ženskou“ podobou. Liší se od ní podobným způsobem, jakým se liší etika Královny úlu v Cardově cyklu Enderova hra. Jestliže se změnila realita – nebo dokonce jen moje vnímání reality –, závazky vůči její předchozí podobě pozbývají platnosti. Proto hlavní hrdinku nelze obvinit ani z vraždy ani z genocidy. Jsou to činy, kterých se sice dopustila, ale v minulosti, která už není relevantní. Hodnota jejích činů není dána žádnou neměnnou etikou, je určována pouze aktuálně platnou interpretací skutečnosti.

Osobně se ale domnívám, že podobné výklady, jakkoliv jsou zajímavé nebo inspirativní, už příliš vybočují z toho, jak já vnímám příběhy, protože narušují jejich autonomii. U předchozích knih jsem hodnocení formuloval v termínech investiční strategie, takže je výsledkem naší čtenářské investice do Tearlingu zisk nebo ztráta? Osobně se domnívám, že jsme prodělali, a to hodně. Patříte-li k lidem, kteří na literatuře oceňují, že nám bez příkras ukazuje bídu naší existence, možná oceníte, jak důmyslně se podobný přístup podařilo vpašovat do fantasy pro puberťáky, což by jim mohlo pomoci zabránit, aby si o světě dělali nějaké iluze. Já sám vyprávění výborného příběhu, jehož cílem ovšem je vyléčit nás z víry v příběhy, považuji za zbytečnou krutost. Patříte-li k lidem, kteří stále touží po spravedlivém životě na tomto světě, možná budete cenu, kterou hlavní hrdinka zaplatila, považovat za přijatelnou. Já však mám podezření, že možná uzavřela smlouvu s ďáblem, když obětovala svoji existenci i existenci jiných jen výměnou za dávku slabých narkotik. Jaký je tedy můj závěr? Jsem smutný, jak zbytečně byl osud jednoho světa zmařen a jak marná byla v rukách Eriky Johansenové oběť všech, kdo za něj bojovali.

Děkuji Daniele Binderové za cenné připomínky k původní verzi textu.