Mesopotamis -- Město ciferníků

Lukáš Vavrečka

Osobně mě těší postupná rehabilitace 19. století. Principy jako figurálnost v malířství, ornament v designu, realismus v románu, intimita v sexu, rozumnost v etice nebo víra v náboženství byly zavrženy možná z pochopitelných důvodů, ale rozhodně příliš radikálně: s nimi se ve světě žije mnohem lépe. Ovšem těch sto let odlišné zkušenosti není možné odestát. Eklektismus, který se objevil, když se moderna vyčerpala, dal vzniknout pozoruhodným dílům, která nám to, co vnímáme jako ztracenou slávu 19. století, dokázala neobvyklým způsobem na chvíli oživit. Když si někdo přečte, vezměme klasický příklad, komiks Liga výjimečných Alana Moora, může snadno získat dojem, že se můžeme vrátit zpět na rozcestí, kde jsme chybně odbočili. Něco podobného ovšem funguje jen díky velmi křehké rovnováze nastolené autorem, který dokáže hluboké znalosti spojit s výborným dramatickým citem. Mnohem častěji proto steampunk maskuje nedospělost.

Nebo přinejmenším nedostatek odvahy projevit osobnost v situaci, kdy téměř neexistují žádné vnitřně hodnotné a současně společensky uznávané formy, jak být dospělým. Ovšem rozmach politického aktivismu (který slavně a statečně bojuje jen v bitvách dávno vyhraných), sociálních subkultur (kde člověk může najít schválení parciálního stylu života bez nutnosti konfrontovat se s nezávislou realitou) nebo zábav jako převlékání se do kostýmů (což je vlastně nárok být bez rizika výjimečný: chovat se nekonformním způsobem beztrestně, protože za něj bude souzen někdo jiný) ve mně vzbuzuje podezření, zda mnozí moji mladší současníci vůbec něco jako osobnost mají nebo zda po ní alespoň touží.

Kniha Lukáše Vavrečky se vrací do doby páry, avšak moderní zkušenosti se nezříká. Proto ten dlouhý úvod: aby bylo jasné, jak moc to doceňuji. Steampunk sklouzává díky své historizující estetice ke kýči velmi snadno, ale jeho hlavním problémem bývá specifická ahistoričnost, s kterou používá prvky různých dob. Buď k sobě dává prvky, které se sice hodí k sobě, ale jsou příliš jednostranně vybrané, takže evokují falešnou představu společnosti bez reálné dynamiky. Nebo se naopak snaží dynamiku, kterou realistická lidská společnost ke svému fungování potřebuje, postihnout, ale používají k tomu prvky natolik chaoticky nesourodé, že je výsledek podobně falešný, protože nemá žádnou rozumnou vnitřní identitu.

V podobných záležitostech projevuje Lukáš Vavrečka mnohem lepší cit, i když – co se vnější absurdity jeho světa týče – rozhodně zábranami netrpí. Po nějaké té globální katastrofě, jak už to tak bývá, se lidé vzchopili a rozhodli se, jak už to tak bývá, že to zkusí znovu a lépe. Usadili se někde mezi řekami Eufrat a Tigris, svoje obrovské město racionálně naplánovali a zařekli se, že nebudou používat techniku pokročilejší než mechanické stroje poháněné párou. Protože jednou zažitou zkušenost je těžké odestát, existuje podzemí, které nelegálně vyrábí a používá přístroje založené na elektřině. A jednoho z okrajových technologických disidentů odhalí a začnou pronásledovat, čímž se kvalifikuje na hlavního hrdinu knihy. Po patřičně dramatických událostech, jak už to tak bývá, pronikne až do samotného centra vlády, aby zjistil, zda se skutečně věci mají jinak, než se zdá, a podílel se, jak už to tak bývá, na rozhodnutí, které zásadně ovlivní budoucnost celé společnosti. Toto anekdotické představení knihy uvádím proto, aby bylo možné pochopit, jak se v textu setkávají dvě dosti odlišné literární roviny.

První z nich je poměrně intelektuální hra s podobou nového světa. Autor vzal celkem absurdní úvodní nápad, kterým je město založené na metafoře hodin, a se zaujetím a důsledností ho rozvinul. Obrazné rysy utopického města, které představují filosofii jeho ideového založení, převádí do zajímavých konkrétních podob, které zajišťují praktické fungování celé megapole. Důmyslně vymyšlená doprava umožňuje příběhu, aby nás nenásilně seznámil se správním uspořádáním města a postupně odhaloval jeho historii. To vše na pozadí dlouhé řady nevtíravých kulturních narážek pro vzdělanější čtenáře a zajímavých postřehů o tom, jak by po nějaké době mohla vypadat sociální stratifikace nově založené, po všech stránkách nesourodé komunity. Celá tato hra ovšem není jen svévolná autorova zábava, dokonce to není ani pouhá ornamentálně přebujelá dekorace pro vlastní příběh. Rozvíjením výchozí metafory pro uspořádání dobré společnosti lze totiž nakonec ukázat, že velmi podobná struktura může odpovídat i společnosti totalitní. Specifický rozdíl mezi nimi je přitom na úrovni metafory samotné delikátní a vůbec není snadné ho popsat. Z tohoto hlediska bych se Mesopotamis nezdráhal zařadit do nevelké, ale úctyhodné tradice evropské symbolické fantastiky, vzpomeňme namátkou třeba na Taromancii Charlese Dobzynskiho.

Na druhou stranu ovšem podobné uměle stanovované sociální reality obvykle slouží potřebám románů psychologických. Autoři vystaví postavy nepřirozeným situacím, aby zkoumali, jak v nich jako lidé zareagují. Lukáš Vavrečka ovšem píše plnohodnotný dobrodružný, ba dokonce přímo žánrový příběh. A pustí se do toho s neobyčejnou literární dovedností, zvláště co se dynamiky týče. Stupňování napětí, časové posuny a retrospektivy, lokální peripetie a dílčí pointy, to všechno zřetelně převyšuje styl, jaký bych u české dobrodružné fantastiky očekával; skoro by se chtělo říci, že převyšuje i úroveň, který podobný příběh potřebuje. Má totiž stylisticky všechno pevně v rukách a svoje kousky předvádí na úrovni – cítíme sice, že je to všechno spíše racionální manipulace, ale protože autora není snadné přichytit při nějaké chybě, nedá se mu to tak docela vyčítat. Trochu překvapivé zůstává jen to, že se se zmíněným ideovým zázemím a podobnou literární obratností rozhodne napsat dokonale konvenční příběh.

Podobné rozpětí – od intelektuální konstrukce na jedné straně a žánrového klišé na straně druhé – svádí k parodii, protože příliš výstřední neobvyklost je obtížné vnímat jako věrohodnou skutečnost. Nejjasněji se to ukazuje na některých stereotypech, třeba na tom, že dnešní čtenář si žádá alespoň jednu erotickou scénu. Jedna ze slečen si tedy z ničeho nic obleče korzet a hnedka víme, na co se můžeme těšit. Zpočátku jsem si myslel, že absurdní obraz korzetu v post-apokalyptické Mezopotámii je jemný autorův výsměch pubertálním očekáváním, ale pokračujeme se vší vážností. Hlavní hrdina poodhalí temnou stránku své osobnosti a skutečně se dočkáme pečlivě odměřené, tedy vkusně krátké dávky žhavého sexu. Podobný motiv v příběhu nijak zvlášť nepotřebujeme, postavám na hloubce rovněž příliš nedodá, ale protože bychom podobnou peripetii mohli postrádat, autor nám ji úslužně připraví. Trochu to vulgarizuji, ale není to nijak ojedinělý postup, vlastně by se chtělo říci, že je to postup obvyklý: příběh je ve svém základu založen na stereotypech. Přičemž si nemyslím, že jde o neumělost, ale považuji to za autorův záměr nebo alespoň jeho vědomou metodu.

Z literárního hlediska mi proto přišlo fascinující, jak dokonale se Lukáši Vavrečkovi podařilo zůstat vážný, ani jednou nevypadnout z role. I když jsem se dost snažil, nedokázal jsem v textu objevit ani lehký stín autorovy ironie. Po celou dobu je zcela korektní, naprosto nikdy do děje nebo jeho hodnocení nevstupuje se svým názorem. Prvky vznešené i pokleslé rozvíjí se stejným úsilím, zaujetím a obratností. To na jednu stranu knize pomáhá, protože i ve vypjatých závěrečných částech, kdy mnoho autorů svůj boj o konzistenci knihy prohrává, si Mesopotamis udržuje atmosféru, z které se jí podaří nevybočit, takže po formální stránce lze i vyústění příběhu považovat za zdařilé. Protože je však složeno z prvků, které jsou samy o sobě banální, byť velmi invenčně rozvedené, není věcně úplně uspokojivé, protože je obyčejné. Na to, v jak vypjatě fiktivním světě jsme se v knize pohybovali, připomíná její závěr příliš historii. To lze jistě vykládat vstřícně, jako přechod od utopie k realitě, ale mně se spíše zdá, že je to na druhou stranu daň za neochotu autora se více angažovat. Protože zůstává odtažitý, nedokáže nás úplně přesvědčit, aby nám na jeho světě záleželo – a ten pak nemá hloubku dostatečnou k tomu, aby umožnila závěr přesahující součet prvků v příběhu přítomných.

Závěr knihy je zajímavý i z hlediska žánru, protože příběh vlastně žádný přirozený závěr nenabízí. Psychologickému románu, ke kterému by se rekvizity nejvíce hodily, se autor důsledně vyhýbá. Žánr anti-utopie, ke kterému by nejspíš přirozeně směřoval děj, nedostačoval pravděpodobně proto, že se autor rozhodl pro jasné pozitivní vyústění, které by čtenáře nezatěžovalo. Steampunk, na jehož podhoubí kniha vyrostla, je založený na spíše statické vizuální představě, takže žádné ustálené dramatické konvence nemá: nejspíše by závěr mohl souviset s nějakým technologickým zvratem, ale to je zrovna prvek, který byl zužitkován v průběhu zápletky. Při pozorném čtení lze proto ke konci knihy přeci jen zaznamenat jistou drobnou změnu v atmosféře. Vyústění připomíná postupy – a nakonec i některými rekvizitami – knihy Julese Verna. Ty jsou nakonec z literárního hlediska do značné míry kompatibilní (však také steampunku nezřídka padají za oběť), takže žánrová výpůjčka působí organicky a šev téměř není vidět. Ale je to jiný možný pohled na jistou proměnu, ke které v závěru dochází: od velmi konkrétního děje ve velmi symbolických kulisách, který je typický pro většinu knihy, k odtažitému ale realističtějšímu shrnutí, co autorův svět čeká dále.

Z předchozích postřehů je asi jasné, že knihu jsem si užil spíše jako zajímavý a svébytný experiment. Ukazuje, čeho všeho je možné dosáhnout jen zvládnutím literární techniky. Tedy bez toho, co porůznu označujeme jako „inspirace“, jen tím, co autor dokáže „vymyslet“. A Mesopotamis stojí za přečtení, protože takto lze zvládnout překvapivě hodně. Ale na výsledku se stejně pozná, že mu něco chybí, rozeznáme, že celek byl „jen“ racionálně zkonstruován. A autor to nezastírá, vlastně by se dalo říci, že to zcela otevřeně přiznává. Jeho město je založeno na metafoře hodin a snad nic není v naší kultuře větším archetypem dění holého a čistě mechanického, než je obraz hodin. Dovolil bych si proto skončit osobní poznámkou. Už jsem od Lukáše Vavrečky četl několik různorodých a zdařilých knih: sbírku poezie, detektivku, povídky ze života, kapitoly z knihy psané šesti autory. Můžu veřejně dosvědčit, že všechna tato cvičení ze stylistiky zvládl autor s přehledem na výbornou, takže byla radost pozorovat ho při práci. Přál bych si proto, aby už konečně sebral odvahu a napsal skutečný román. Moc rád bych si ho totiž přečetl.