Mount Kodaň

Kaspar Colling Nielsen

Národy mají své sny, my třeba ten o přístupu k moři. A zdá se, že Dánové – v zemi s nejvyšším bodem položeným 170 metrů nad mořem – sní o tom, že mají hory. Podobné sny jsou plané, od možností reality příliš vzdálené, takže každý nápad, jak by snad šly realizovat, je vždycky příliš vyosený. Přehnaný. Mimo měřítko. Když se dánská vláda rozhodne v knize Kaspara Collinga Nielsena nad Kodaní navršit horu, je proto výsledek nutně groteskní. Hora je vysoká tři a půl tisíce metrů, zasahuje do řady klimatických pásů a na jejím úbočí se nelegálně usídlí Gróňané.

Autor o celém projektu nicméně zodpovědně referuje. Hora přináší nečekané obtíže a vyžádá si řadu zásahů do okolního prostředí, ale celkově jde o nesmírně úspěšný projekt, který Dánsku přináší obohacení a prosperitu. Snadno se lze domýšlet, že dvě stě let trvající stavba hory je určitým vyvrcholením severské tradice morálně zodpovědných a racionálně prováděných sociálních reforem. I když je hora sama fascinující, nás přeci jen více zajímají příběhy, které se okolo ní odvíjejí.

Jsou to příběhy krátké, jednoduché, prostě vyprávěné. Některé se hory přímo týkají, z jiných ji jen tušíme nebo letmo zahlédneme. Většinou nejenže nemají pointy, ale často se vyhýbají i jakémukoliv výraznějšímu zakončení, jako by se autor obával, aby konec nezastínil předchozí obsah. Nicméně ani ten není nějak mimořádný, typická povídka je založena na jednoduchém rozvinutí více či méně zajímavého, ale nijak zvlášť překvapujícího nápadu. Dokonce ani povídky jako celek nevytvářejí novou kvalitu tím, že by na sebe výrazněji odkazovaly, nevzniká žádná komplexní síť lidských vztahů nebo na první pohled neviditelných příčin a následků, jak bychom nejspíš od podobného povídkového cyklu očekávali.

Co je tedy podstatou a přínosem vyprávění? Zdá se mi, že všechny příběhy, ať už to je nebo není přímo vidět, jsou horou ovlivněny, protože se odehrávají v jejím dosahu. Sen o hoře byl ovšem příliš velký, jeho realizace nutně přehnaná a výsledná hmota prostě monstrózní, takže hora ovlivňuje, mění a transformuje realitu okolo sebe. Děje v jejím okolí jsou proto nevyhnutelně fantastické: ani činy ani myšlenky nemají – snad ani nemůžou mít – své obvyklé následky. Skutečnost je pod tlakem, který vždycky najde slabé místo, takže všechno, co se děje, nemá jen obvyklou povahu změny, pokaždé vlastně jde o metamorfózu.

Proměny jsou často doslovné a jasně viditelné, mění se přímo fyzická lidská těla. Jiné proměny, které se týkají duše, můžou být méně nápadné, takže kdybychom o hoře nevěděli, nemuseli bychom si uvědomovat, že je vyvolává. Několik proměn je nápaditějších, neobvyklých nebo strukturovaněji vystavěných, ale všechny mají společné, že jsou zvnějšku vyvolané. Jistě, člověk se k nim nejdříve disponuje, pak na nich spolupracuje, ale není jejich příčinou. Nejen energie ke změně, sama metafyzická proměna modality z možnosti na skutečnost přichází odjinud. Je to nezávislá vnější síla, jíž lidé více či méně (ale spíš více) ochotně a více či méně (ale spíš méně) vědomě podléhají.

Je-li proměna podstatou příběhů, o čem vypovídá, co přináší? Jsou to bezuzdé fantastické historky, které čteme pro čiré rabelaisovské potěšení? Může být. Je kontrast mezi navenek úspěšným sociálním experimentem a groteskními následky, které před našima očima vyvolává, kritickou alegorií současné pokrytecké společnosti? Jistě, to by také šlo. Můj nabízející se (i když poněkud přízemní) výklad by zněl, že kniha ukazuje, jak rychle a progresivně ve společnosti, která se o své členy příliš dobře stará, lidé degenerují. Podobných pohledů by snadno šlo nalézt celou řadu, podstatné ovšem je, že autor žádnému z nich nenadržuje. Vypráví nezaujatě, možná až příliš nezaujatě, takže jsou si povídky podobnější, než by měly být – navzdory své fantastičnosti a výstřednosti nemají příběhy stejně překvapivou podstatu, jakou mívá skutečnost. Nenajdeme tu nefalšovanou tragédii, i když je většina osudů smutná, ani neovladatelnou grotesku, i když jsem se několikrát upřímně zasmál. Povídky proto slouží spíš jako zrcadlo: jakým způsobem do nich nahlédneme, takovou řečí nám odpoví.

Podobné chladné, vnějškové metodě nahrává stav dnešní společnosti. Zdálo se, že vyhlazovací válka moderního umění proti měšťáctví byla úspěšná, po více než století krutého vraždění krásy a přirozenosti už nezbyl nikdo, koho by ještě bylo možné jakkoliv šokovat. Nenápadně však vznikla nová třída lidí, kteří nejsou schopni vnímat smysl věcí, ale důsledně ulpívají na jejich vnější podobě – tedy nový měšťáci. Politická korektnost, boje o různé typy rovnoprávnosti, ekologický a jakýkoliv jiný aktivismus, to všechno vytváří nové, složité a čistě formální soustavy tabu, které umělcům příliš usnadňují práci. Jako se dříve stačilo vyspat s někým, s kým jste nebyli sezdáni, stačí nyní odmítnout se vyspat s někým, s kým nejste sezdáni. Příliš jsme nepokročili: umění, které je s převládající ideologií konformní, je kýčovitě vyzdvihováno, zatímco pro vzbuzení kontroverze stačí jen hodit jednoduchou vějičku. Potrefené husy samy odvedou všechnu práci, ať už haní nebo chválí. Mount Kodaň by asi šla vyložit na oba způsoby a nezkoumal jsem, který převažuje, protože mně takový způsob vnímání přijde nedostatečný.

Líbí se mi základní autorovo východisko, kdy zhmotnil sen a zkoumá jeho následky. Nepřijde mi tak důležité, čeho hora je nebo může být metaforou, nad tím se každý může zamyslet sám. Oceňuji ale, že autorova metoda je svébytně literární. Navenek sice předstírá dokumentární realismus, když pečlivě popisuje a zdánlivě logicky rozvíjí, jak a proč hora funguje. Když stejným způsobem přechází do líčení lidských osudů, bije do očí, že zobrazovaný naturalismus je zcela nereálný, je to jen fikce, která má skrze stylistickou jednotu textu vytvářet vnitřní soudržnost knihy. To se podle mne daří. Trochu mi však chybělo, že nad tuto základní úroveň se nikdy a nikde nepozdvihne. Vzhledem k tomu, že autorovi k vyvolání odezvy dnes stačí pouze vystavovat „tělo“, nemusel se sám nijak angažovat. Kniha nenabízí žádnou reflexi nebo emoci, které bychom mohli konfrontovat s tím, jak popisované události vidíme nebo prožíváme sami.

Přijde mi to škoda. Téma snu, který je pro člověka nebo i pro společnost příliš velký, který ale není svévolný, protože je vnější, nezávislý, objektivní – přístup k moři nebo hora nad Kodaní –, mi přijde neotřelé, v literatuře příliš nepoužívané. Zasloužilo by si proto lepší využití. Autor popisuje, co podobný sen udělá se skutečností, a podle mne pro svoji meditaci velmi vhodně využívá fantastickou, silně imaginativní podobu. Ale nepřispívá nijak k mnohem podstatnější otázce, co si s podobnými sny máme sami počít, nechceme-li je zcela znevážit. Jinak řečeno, navzdory vší literární fantasknosti příliš podléhá diktátu skutečnosti. Jednotlivé povídky mají pochopitelně různá vyústění, ale spodní hlas hory je stále stejný: „Stvořili jste mě. Jsme silnější než vy. Musíte se s tím vyrovnat.“ – tohle slyším. Nevím, jestli se od svého obrazu hory odpoutat nechce nebo nedokáže, ale přehnaně přísnou neutralitou, která na mne působí trochu jako nedostatek odvahy zkusit se vypořádat s tím, co vytvořil, vyznění knihy dost striktně omezuje.

Nicméně, sluší se vyjadřovat spíše k tomu, co je, než co by mohlo být. Já jsem si Mount Kodaň užil jak v její konkrétní grotesknosti, tak jsem ocenil pole možných interpretací, které otevírá. Leč byl to prožitek stejně chladný, jako je chladný způsob, kterým jsou povídky vyprávěny. Nestěžuji si, není to dlouhá kniha a mně její čtení bavilo – ale měli byste to vědět, kdybyste ji chtěli otevřít sami.