Nikdyuš: Zkoušky, jež podstoupila Morrigan Crowová

Jessica Townsendová

Zimořská republika je zvláštní místo, kde Nebeský orloj odměřuje věky světa. A kdo měl smůlu, že se narodil poslední den věku, je prokletý, takže v den svých jedenáctých narozenin zemře. To se přihodilo také naší hrdince. Je to zápletka docela nápaditá, ale vzhledem k náročnosti svého tématu i obtížná. Jenže na poznávání úplně neznámého prostředí očima hlavního hrdiny je vždycky něco trochu magického a autorce se tento pohled daří zprostředkovat výborně. Myslím, že obtížné – a dnes zbytečně devalvované – téma smrti se jí podařilo zvládnout dobře, takže brzy získáme dojem, že v Nikdyuši můžeme být svědky nejen čehosi originálního, ale i opravdového.

Ukazuje se to na způsobu, kterým ke své věru neutěšené situaci přistupuje hlavní hrdinka. Když Jana Drtilová a František Koukolík publikovali svoji knihu Vzpoura deprivantů, jako jednu z pro mne zvlášť zajímavých informací uvedli, že existují děti, které jsou přirozeně odolné proti deformaci charakteru nenormálností vnějšího prostředí. Myslím, že jeden z důvodů naší víry v příběhy je právě naděje na existenci podobných hrdinů. Morrigan Crowová se narodila nejen do fatální situace, ale i do neochvějně nevstřícného prostředí, a obě skutečnosti zcela deformují mezilidské vztahy v jejím okolí. Přesto si zachovává jakousi lapidární realističnost a vnitřní integritu. Víme, že jestli se pokusí svoji situaci nějak změnit, neobejde se to bez kompromisů a patrně ani bez obětí. V moderní beletrii je zvykem detailně analyzovat, jak u hrdiny došlo k duševnímu zmrzačení, tedy jak se z něj stal deprivant. Jenže i přesná analýza neúspěchu je pořád neúspěch, kdežto my doufáme v mnohem víc. Vzýváme imaginaci a povoláváme fantazii, aby nám ukázaly, že je lepší zaplatit vysokou cenu strachu a utrpení, než abychom ztratili svoji duši.

Je proto zvláštní, že autorka Nikdyuše z této vysoké, ale velice dobře rozehrané hry hned v úvodu knihy prchá. Hlavní hrdinka prchá doslova, utíká před hrozící smrtí, čímž se z tajemného, potemnělého, ale velmi dobře založeného světa, kde jsme se s ní seznámili, ocitáme ve sledu výstředních reálií a pitoreskních epizod. Z prostředí, které bylo pochmurné, protože se v něm tamní lidé sice o něco snažili, ale byli vedeni příliš omezeným pohledem, odcházíme pryč s pomocí průvodce, který nám sice přináší naději, ale je výstřední a bezstarostný a nezodpovědný. Mně to nepřijde úplně jako zlepšení, protože lidé, kteří se snažili, ale neuspěli, jsou nahrazeni postavou, která má sice úspěch, ale těžko si představit, že by se na ni šlo spolehnout. Nevím, zda se autorka snažila situaci odlehčit nebo jaké přesně měla záměry, ale podle mne jsme si moc nepomohli: z omezenosti jsme se dostali k nezodpovědnosti, což je podobně nedospělé, ale méně věrohodné – nebo to tak alespoň docela dlouho vypadá.

Změna na sebe navíc bere velmi vizuální podobu, oproti úvodní klasicky vyprávěné části najednou jako by někdo zamával smlouvou na filmovou adaptaci se štědrou dotací na speciální efekty. Výborné načasování, postupné poznávání, pomalé odhalování, to všechno je náhle nahrazeno souvislým proudem obrazů, které neposkytují příliš prostoru na přemýšlení nebo složitější emoce. Autorka si podobným způsobem dokáže velmi rychle vytvořit nové prostředí, svobodný stát Nikdyuš, kam moc kletby posledního dne věku nesahá. Ale současně tím skokově sníží věrohodnost svého světa. Dávalo by smysl, kdyby nové prostředí ustanovovalo nějakou svébytnou groteskní logiku, tedy kdyby autorka cílila na nějaký specifický, ale parciální prožitek. Zařadila by se tak do zavedené tradice fantaskních příběhů proslavené E. T. A. Hoffmannem či Lewisem Carrollem a mohla by představovat její vítanou modernizaci.

Jenže tak tomu není a já se domnívám, že Nikdyuš vděčí za mnohé Harrymu Potterovi. Autorka se to nesnaží nijak skrývat – a vydavatel se to od volby překladatele po grafickou úpravu knihy snaží co nejvíce neskrývat –, takže bude možná nejlepší vyjít od toho, za co vděčíme J. K. Rowlingové. To je téma na dlouhou esej, ale pro potřeby tohoto zápisku si vystačím se dvěma postřehy.

Předně se trefila do tématu, které bylo téměř ve vzduchu. Všichni tušíme, že kdyby se dneska měli kouzelníci nějak vzdělávat ve svém oboru, neobešlo by se to bez školy. Několik pokusů na to téma vzniklo už dříve, ale všechny byly příliš povrchní, ne-li přímo hloupé, nebo naopak přehnaně pitoreskní, tedy na úrovni zábavných hříček. Paní Rowlingová tohle téma vzala vážně a poměrně seriózně ho promyslela. Zasloužený úspěch by za to ovšem nesklidila ve stejné míře, kdyby toto dětské téma navíc nepoužila v důsledku velice dospělým způsobem. Opravdoví lidé u ní z vážných důvodů prožívají skutečné události hluboce ovlivňující jejich životy. Jako spisovatelce jí lze vyčítat široké spektrum nedokonalostí od stylistiky přes kompozici po ideologii, ale protože objevila výborné neobsazené místo a nebojácně ho naplnila vážně míněným prostředím, které si zasluhuje náš zájem, plným postav, které si zasluhují naši starost, slavně uspěla. A její úspěch ukazuje, jak moc nám vlastně chybí, aby vypravěči příběhů brali svá díla vážně. Aby vyprávěli tak dobré příběhy, že by v ně sami jako dospělí lidé dokázali skutečně uvěřit.

Na samém začátku knihy není inspirace J. K. Rowlingovou ještě přímo viditelná. Z hlediska prostředí a zápletky začíná Nikdyuš svébytně. Jessica Townsendová si literární prostor nenašla, musela ho od počátku vytvořit a povedlo se jí to věrohodně. Kromě nového světa, který má zajímavé reálie, nejasné zákonitosti a neznámou metafyziku, poznáváme i neutěšené způsoby, jakými lidé okolo hlavní hrdinky reagují na její děsivou situaci (myslí si navíc, že prokletí nosí smůlu). Podobně námět sociálně odstrkovaného mladého člověka čelícího smrti je pořád dostatečně všeobecný, než aby musel nutně prokazovat potterovskou inspiraci. Potíže je v tom, že Jessica Townsendová se rozhodla opřít nejen o zcela abstraktní struktury, které její předchůdkyně ve svých knihách připomenula, ale použila i celou řadu konkrétních postupů, které k vybudování svého příběhu použila.

Není cílem mapovat potterovské paralely ani vykládat zápletku, ostatně potterovské paralely jsou hojné a snadno rozpoznatelné, zatímco příběh si určitě radši přečtete sami. Pro lepší pochopení uvedu jen konkrétní příklad. Potterovský cyklus je založený na schématu, kdy každé knize odpovídá jeden rok. To je přirozený rytmus, protože i když se pro příběh významné události dějí jen několikrát za rok, je jasné, co hrdinové dělají mezi tím – chodí do školy. Čtyři zkoušky, které podstupuje Morrigan Crowová, jsou také rozloženy do jednoho roku, ale není pro to vůbec žádný důvod. Autorka pak má velkou potíž vymyslet, co hlavní hrdinka celou tu dlouhou dobu dělá, takže jen neurčitě přiznává, že se bezcílně poflakuje. Nevadí mi, že by tím snad – na rozdíl od paní Rowlingové, kde se každý rok musí tvrdě studovat na závěrečné zkoušky – kazila mládež, protože poflakovat se zvládneme i bez názorných příkladů a literárního ospravedlnění. Ale kniha tak nezíská žádný přirozený rytmus, který by vyplýval z ní samotné. Kopírování potterovského schématu je tady nejen úplně zbytečné, ono dokonce věrohodnosti knihy přímo škodí.

Jestliže vlastní fantazie vedla Jessicu Townsendovou směrem ke grotesknímu světu Alenky a podobných knih, obrací se pod vlivem Harryho Pottera k příběhu, který má realističtější ambice. Na tom není vůbec nic špatného, spíš naopak, protože příliš specifické fantazijní světy můžou být sice okouzlující, ale přeci jen bývají ve své výstavbě přehnaně svévolné (přinejmenším pro potřeby autenticky působících příběhů). Zvykli jsme si, že paní Rowlingová používá silné obrazy. Jenže u ní jsou obyčejně něčím podložené a často dobře rozmyšlené. Cesta na lodičkách v prvním ročníku stojí na zavedeném motivu očekávání a odhalování, tedy postupného poznávání. Neviditelní koně, kteří vozí studenty vyšších ročníků, nejdříve vypadají jako bezvýznamná dekorace, ale vyklubou se z nich testrálové, kteří se zapojí do příběhu. Bradavická Velká síň není působivá primárně tím, jak vypadá, i když je jistě velkolepá, ale tím, co v ní prožijeme. Jinak řečeno, tyto obrazy jsou silné, protože jsou významné. Zdá se mi, že to si autorka Nikdyuše dostatečně neuvědomuje. Takové skákání na deštnících ze střechy hotelu Deucalion, které proniklo na obálku knihy, je efektní, ale význam toho činu je pouze tvrzený, takže podobný obraz, jakkoliv mu může naše fantazie pomoci, zůstává poměrně hluchý.

Zajímalo by mě, jak celý ten nikdyušský projekt vznikl. Cítila se autorka ve své prvotině natolik málo sebevědomá, že si půjčovala potterovské postupy, i když její knize vlastně nevyhovují? Byly za tím komerční obavy vydavatele, který v nic jiného než v potterovský recyklát nevěří? Jsou lidé Harry Potterem, aniž by si to uvědomovali, natolik zaslepení, že ztratili soudnost a nepamatují si, že existovaly i jiné výborné knihy? Nebo to byl od počátku hamižně vypočítavý plán, který se „jen“ neplánovaně zvrtnul v cosi svébytného? Každopádně je zvláštní, jak málo lidé, kteří výjimečnost Harryho Pottera uznávají, chápou, proč a čím je to pozoruhodná kniha.

Ať už to bylo jakkoliv, výsledné problémy naštěstí nejsou fatální. Ledabylý způsob, jakým je Nikdyuš budován, je potíž, kterou autorka bude napravovat až do konce knihy, aniž by se jí podařilo navrátit se na úroveň precizní a bezprostřední přesvědčivosti z jejího počátku. Autentický příběh ale postupně začíná převažovat nad vnějšími schématy. Některé reálie mají v příběhu svoji funkci nebo se alespoň objevují opakovaně, takže získají na přesvědčivosti. Postavy dostanou elementární psychologii a ukazuje se, že ve skutečnosti mají racionální pohnutky a pravděpodobně se věnují vážné agendě, kterou zatím neznáme. Zápletka není založena jen na našem podivování se, má svoje předvídatelné zákonitosti, které umožní několik docela hezkých point. Postupně se odhalují některá zasutá tajemství, která slibují tvořit zajímavý celkový příběh celého cyklu. Zdá se, že by svět mohl mít za poněkud groteskním tělem smysluplnou metafyziku. Jinak řečeno, vypadá to, že by příběh mohl mít svoji duši, která nakonec převáží nad nedostatky těla. Přes občasné pochybnosti, jejichž podstatu jsem se snažil postihnout, se kniha čte velice příjemně a nepůsobí jen jako spotřební příběh.

Otázka, zda má být autorka považována za velmi šikovného epigona, nebo zda vytvořila něco originálního, není ještě jednoznačně rozhodnuta. Určitě opisovala, ale šance, že vytvoří něco hodnotného, je slušná. Její svět by mohl být dostatečně opravdový, abychom do něj vložili důvěru a zaujetí takovým způsobem, že by šlo nápadné vnější podobnosti s jistou úspěšnou knihou přejít jako podružnosti. Rád bych se proto ještě zamyslel nad okolnostmi, za kterých by se jí mohlo podařit uspět.

Vyhrocenou a originální existenciální situaci, v které jsme hlavní hrdinku zastihli na začátku knihy, se Jessica Townsendová rozhodla nezužitkovat. Ze složitého motivu kletby posledního dne a reakcí na ni se po většinu knihy stává vlastně jen opodál číhající hrozba smrti, neuspěje-li Morrigan Crowová ve zkouškách, které musí absolvovat, aby směla zůstat v bezpečí Nikdyuše. Je to, co zůstalo, prostým dobrodružným příběhem, nebo se na pozadí peripetií odhaluje nějaké jiné, srovnatelně nosné téma? Cyklus knih má zjevně naplánovaný svůj průběžný příběh a část z něj se jako součást pointy dozvíme už zde, přesto však zatím úplně spolehlivě usuzovat nejde. Zatím se mi však zdá, že by se v knize podobně silné téma objevit mohlo. Chtěl bych proto naznačit, jakým způsobem by kniha, která je patrně zamýšlena jako populární zábava pro mládež, mohla v dalším plánu netriviálně reagovat na zvláštní stav současného světa.

Dnešní politika nás staví do podivné situace: nezávisle na tom, jak se jako jedinci morálně chováme, je nám za vinu kladeno mnohačetné zneužívání světa v oblasti rasové, sociální, hospodářské, ekologické a kdovíjaké další. U nás se na to ještě většinou dokážeme dívat jako na groteskní kuriozitu, ale mám podezření, že západní společnost už je tímto souhrnem podivných vin do značné míry paralyzována. Trochu mě překvapuje, jak neuměle přitom tento stav zatím umělecká tvorba reflektuje. Ať už jsou tato obvinění pravdivá nebo ne, autoři je většinou používají jen zcela doslovným, tedy příliš banálním a ve výsledku proto dramaticky neplodným způsobem. Skoro chybí tvůrčí, specificky umělecká transformace do hutnějšího a dramaticky ucelenějšího tvaru, neboli do čehokoliv, co by snad mohlo mít nějakou neangažovanou, nadčasovou hodnotu.

Na problém „chudoby“ není dlouhodobě správnou odpovědí, jak více ušetřit, ale jak více vydělat. Proto ani náš současný problém není primárně otázkou, jak méně spotřebovávat. Každá společnost okolní prostředí nějakým způsobem transformuje tím, že něco spotřebovává a něco vytváří. Měli bychom se proto ptát, jak svými životy vytvářet něco, co má dostatečnou hodnotu, abychom vlastní náklady na život dokázali považovat za spravedlivé. Dnes módní snaha zanechat co nejmenší stopu vede v konečném důsledku k sebepopření, což je příliš triviální řešení. Nikdyuš se podobnými otázkami – pochopitelně – nijak nezaobírá, ale přesto mi přijde, že by nejistotu, kterou vytvářejí, určitým způsobem reflektovat mohlo. Jeden ze směrů, kterým by se příběh mohl odvíjet, je totiž zjištění, že tamní lidská společnost se nachází ve stavu zadlužení vůči světu.

Jedním ze zatím okrajových motivů knihy jsou jakési potíže s divinovou energií. Víme o ní zatím jen velmi málo, ale je zřejmé, že nějak fundamentálně souvisí s fungováním celého tamního světa i s řadou jeho zvláštností. Budou-li moje naděje oprávněné, nešlo by o alegorii k vyčerpání ropy a znečištění ovzduší. Fantastická literatura je výborná v tom, že docela snadno dokáže i skutečnosti přesažné – ať už přirozeně zásvětné, nebo otevřeně metafyzické – učinit přímou součástí příběhu. Potíž s dluhem vůči světu, který je nám dnes přičítán, podle mne spočívá v tom, že je vykládán redukovaně, tedy přepjatě materialisticky. Umění by ho proto mělo ukázat věrněji: jako existenciální zadlužení. Speciálně fantasy je přitom žánr, kde se podobný stav nemusí zobrazovat žádnou složitě budovanou psychologií. Mechanismy literárního světa lze poměrně snadno založit tak, aby něco podobného obsahovaly přímo, tedy jako svého druhu fyzikální reálii. Něco takového se kdysi fascinujícím způsobem povedlo Philipu Pullmanovi v trilogii Jeho temné esence (kniha Zlatý kompas a následující). Ten svůj příběh ovšem nakonec úkladně zavraždil, když nesledoval vnitřní logiku imaginace, ale podlehl dnešní ideologii nutného neúspěchu. Já ovšem na pedagogickém znásilnění závěru jeho příběhu žádnou hodnotu neshledávám.

Zde zatím situace vypadá přeci jen nadějněji. Ohrožení života, kterému je hlavní hrdinka vystavena, by nemuselo být jen tělesné, tedy na úrovni dobrodružného příběhu. Mohlo by se vrátit i jako přesažný motiv, otázka, zda a proč se člověk pod tlakem stane nebo nestane deprivantem. Nechci autorčiny záměry předjímat, ale zajít by šlo ještě dále, k motivu transcendentnímu, protože ve stavu existenciálního zadlužení se vlastně nachází i Morrigan Crowová tím, že se jí podařilo uniknout osudu. Tematické spojení zadlužení a smrti má v naší kultuře silné, až archetypální zakotvení v legendě o Faustovi. Mimochodem, faustovská paralela by zajímavým způsobem mohla vysvětlit náhlý zvrat v tempu vyprávění, nad kterým jsem se pozastavoval. Součástí většiny příběhů je Faustův bezdůvodný a divoký magický let, který následuje hned po uzavření smlouvy s ďáblem.

Otázka, jak máme prožít svůj život, aby nakonec stál za drastické kompromisy, které člověk musí udělat, aby se dokázal vyhnout smrti, v nás dodnes rezonuje. Odpověď je dobře známá: žádná hodnota, která by podobný obchod ospravedlnila, neexistuje. Faustovský mýtus je navzdory vší své pohanské malebnosti založen na pevných křesťanských základech: smrt je následkem dědičného hříchu, a ten nelze odestát. Přestože je odpověď známá – a naše zkušenosti ji opakovaně potvrzují –, ono pokušení je stále živé, jak ukazují třeba všelijaké debaty o možnostech moderních technologií (nezřídka reflektované i ve sci-fi románech). Legenda o Faustovi už je možná příliš kulturně zažitá, což její účinek oslabuje, a obsahuje archaické rekvizity, což může umenšovat její přitažlivost, takže by nebylo marné, kdyby Jessica Townsendová námět zadlužení a smrti zpracovala nějakým specifičtějším, pro moderní potřeby rozvinutějším způsobem. Konečně, oba největší fantastické příběhy naší doby ve svém jádře přesně na tomto tématu participují – a nezdá se, že by ho Tolkien a Rowlingová svými knihami vyčerpali.

Stav, ve kterém se kauza Nikdyuš nachází po prvním svazku, jde nakonec popsat celkem jednoduše. Na jednu stranu je kniha opravdová v tom, že nelíčí svět jako dobrodružné místo, které je ovšem v zásadě bezpečné pro nedospělé lidi, jak je často zvykem v dnešních příbězích určených primárně nedospělým lidem libovolného věku. To mi přijde jako nadějné, protože to znamená, že by z řady knih nakonec mohlo vzniknout něco trvale hodnotného. Na druhou stranu řada nečekaných kompromisů i zbytečných, nevynucených chyb vzbuzuje pochyby, zda si autorka vlastně uvědomuje, co dělá, případně co by měla dělat. Zda jen vedena intuicí měla štěstí, které se jí ovšem nemusí podařit dále rozvinout, nebo zda zatím jen nemá dostatek autorského sebevědomí, což by úspěch prvního dílu mohl napravit. Nezbývá než si počkat na díl následující – a já se na něj rozhodně těším.