Vždycky v menšině

Martin C. Putna

Martin C. Putna mi kdysi dávno hodně zaimponoval svojí sbírkou esejí My poslední křesťané. Ne snad proto, že bych s ním zvlášť souhlasil: i když bych se s ním třeba shodnul na diagnóze problému, návrhy řešení mi přišly obdobně pochybné jako stav, který snad měly napravovat. Ale zapůsobilo na mě to rozhořčení – a ta kuráž dát ho najevo bez přehnaných ohledů na spravedlnost. Jako mládenci nezkušenému, spíš zakřiknutému a taky o dekádu mladšímu na mě zapůsobil. Nebyl ve svých analýzách tak děsivě přesný, jako byl třeba Karel Kryl, ani tak bezbřeze podnětný, jako byl třeba Zdeněk Neubauer, ale některé jeho postřehy byly (i bez doprovodného pokřikování na autority) objevné. A přiznejme si, pro mne i snadněji racionálně integrovatelné než úvahy lidí, které jsem obdivoval víc, ale kteří mi svým přehledem, úrovní vzdělání nebo mírou pochopení přišli nedostižní. Putnovy boje se nikdy nestaly mými boji, ale protože se věnoval tématům, která by i mě nejspíš zajímala, kdybych si na ně udělal čas, jeho další knihy jsem sice nečetl, ale po očku jsem celou dobu sledoval, co dělá. Když s blížícími se padesátinami vydal velký bilanční rozhovor, přišlo mi, že je na čase kouknout se na něj podrobněji. Znovu si „přečíst“ tuhle část 90. let a zjistit, jak se zúročila.

Jestli při takovém bližším a souhrnném pohledu člověka na Putnovi něco zaujme, je to neuvěřitelný rozsah oblastí a témat, kterým se během své kariéry – nebo během svého života, to je pro něj, zdá se, ve výsledku skoro totéž – zvládl věnovat. Kniha je strukturovaná do trojice oddílů osoby – místa – prostředí, což mi přijde výstižné. Nejen proto, že to odpovídá tomu, co je pro Putnu důležité, případně proto, že to občas umožňuje i zajímavé křížové pohledy na tutéž záležitost. Přijde mi, že to vystihuje i způsob, jakým Putna věci prožívá. Typickým případem, který se v rozhovoru znovu a znovu objevuje, je třeba princip „cestování s textem v ruce“. Například: Je něco jiného číst Goetha ve Výmaru než v Praze. Mám pro něco podobného pochopení, umím si představit, že bych jel kvůli Emily Dickinsonové na čtrnáct dní do Amherstu, a nebo naopak, když už bych měl něco vidět z Ameriky, tak Amherst. A není to jen izolovaný Goethe a Výmar nebo Dickinsonová a Amherst; jako se zážitek pojí s prostředím, tak se prostředí pojí s nějakou historií. Vznikají tak složité a zajímavé kontexty, které je obohacující prožít, když je průvodcem někdo, kdo je dostatečně zná. Možná to není přímo pouť, ale je to mnohem víc než výlet.

Byl jsem proto zvědavý. Bál jsem se, že s Putnou nebudu souhlasit, že mě bude štvát, jenže to dopadlo úplně jinak. Souhlasil jsem často; a když jsem nesouhlasil, nijak zvlášť mě to nerozčilovalo. Bylo to horší.

I když jsem se při čtení rozhovoru dozvěděl mnohé, protože Putnův život byl mnohem bohatší, než se při mém vzdáleném pokukování zdálo, dojem, který jsem postupně získal, je prazvláštní. Jako by ho žádný z těch mnoha zážitků nepřivedl k prožitku, který by mi přišel neobvyklý nebo inspirativní, prostě nějak originální. Jistě, vybírá si z duchovního bedekru s vybraným vkusem, ale jako by jen chtěl naplnit dopředu připravený, očekávaný – a snad i schvalovaný, kde je ten rebel? – prožitek. Mnohokrát říká, že ho něco překvapilo, ale na výsledku, který nakonec popíše, nic neobvyklého není. Nevím, jestli je to jím, mnou nebo tím rozhovorem, ale ať už mluví o věcech, které jsou mi hodně blízké, o věcech, s kterými zásadně nesouhlasím, nebo o věcech, o kterých toho moc nevím, žádná struna se ve mně nerozezní. To je pro mne neobvyklá zkušenost: občasní čtenáři těchto zápisků si spíše stěžují, že v knihách vidím kvality, které v nich ani nejsou.

Kdybych měl svůj dojem nějak shrnout, řekl bych, že se pan Putna vlastně stal dokonale konvenčním. Jistě, nekolaboroval se společností, jako to bývávalo běžné dříve, ztotožnil se s rozličnými vhodnými menšinami; a není vůbec nutné spekulovat o nějakých nízkých důvodech, které ho k tomu snad vedly. Ale zarazilo mě, jak dokonale naplňuje vždycky všechny stereotypy, které bych v té či oné oblasti, ke které se hlásí, očekával. Skoro jako intelektuální chameleon. Možná je to tím, že osobitost Putnova života nepřežila transformaci do vyprávění o něm, takže by ho člověk musel znát osobně. Možná zážitky tak rozsáhlé prostě nemůžou jít současně dostatečně do hloubky, jak občas červík pochybností zahlodal.

Vždycky v menšině se pro mne tak ze zvědavého očekávání po letech stalo naším nevzrušeným rozchodem, aniž bych si vlastně všiml, jak k tomu došlo. Těžko říci, jestli to vypovídá spíš něco o něm nebo o mně. Inu, asi i tak to na světě chodí a víc k tomu nemám co říct.