Případ ztraceného hledače

Ludmila Müllerová

Vydavatelské doslovy, kterými příležitostně Straky na vrbě obtěžkávají svoje knihy, sice považuji za nevkusné až hrůza, ale svůj propagační účel zjevně plní, protože Případ ztraceného hledače jsem si koupil, a to celkem naslepo. Mám rád fantasy i detektivku – a nakladatel zněl tak optimisticky.

Příjemným překvapením byla struktura knihy, kdy se pravidelně střídají tři druhy textu. Největší díl zabírá vyprávění hlavní hrdinky v podobě dopisů přítelkyni. Druhou složku tvoří legenda o Hladovém meči, bájné zbrani, jejíž nalezení je cílem výpravy, která stojí na počátku vlastního děje knihy. Nejstručnější složkou knihy jsou různé dodatkové scény, které se odehrávají mimo dosah hlavních hrdinů, ale které se čtenáři hodí znát. Rozčlenění knihy odpovídá také grafická úprava – ilustrace a způsob sazby – což bylo při současném často rutinním vydávání knih příjemné překvapení. Péči, kterou nakladatel knize věnoval, je potřeba vyzdvihnout (a použití Štormova písma Biblon pak už skoro zavání nevtíravou profesní anekdotou).

Vždycky jsem měl dojem, že román ve formě dopisů je nedoceňovaná metoda vyprávění a Ludmila Müllerová jakoby to potvrzovala. Silně osobní tón činí i z dějů poměrně nezajímavých, protože v první zhruba polovině knihy se toho věru neodehraje mnoho, příjemné čtení, u kterého se člověk nenudí. Dokonce i když se projeví méně okouzlující vlastnosti hlavní hrdinky – občas trochu rozmarná, často protivně vlezlá a někdy pořádně hloupá – je to celkem snesitelné. Stejným způsobem však dostanou prostor vlastnosti příjemné – humorná nadsázka, zdravá skepse a neutuchající nadšení – takže výsledek je dostatečně plnokrevný. Jistě, hlavní hrdinka je zřejmá grafomanka, ale podařilo se jí vzbudit můj zájem, i když bych ji za kamarádku nejspíš nechtěl.

Dobře funguje i vložené mýtické vyprávění, byť se nakonec ukáže, že má k ději knihy o dost jiný vztah, než na začátku čekáme, což může být trochu zklamání. Ale autorka se snaží vytvářet mezi oběma částmi knihy paralely, případně na starou legendu v narážkách odkazovat jako na součást kultury svého světa. Jde sice o snahu poněkud prvoplánovou a tudíž i celkem průhlednou, ale v zásadě je úspěšná, takže jsou obě složky knihy propojené lépe, než bývá zvykem. Zbývají scény, které se nedaly zahrnout do hlavního vyprávění. Je to možná kompozičně trochu neumělé, ale většinou jsou dobře napsané, správně načasované a do celku knihy poměrně dobře zapadají, takže při čtení neruší a příběh obohacují, což je nakonec to podstatné. Poměrně složitou strukturu knihy se tedy autorce podařilo zvládnout pro mne uspokojivě.

Zajímavou otázkou je žánr knihy. Slovo fantasy sice nikdy nepadlo, ale pohybujeme-li se v oblasti fantastiky, historie a mytologie, jde o kontext, který k podobnému očekávání svádí. Případ ztraceného hledače není fantasy ani trochu, ale trvalo mi docela dlouho, než mi došlo, že ve skutečnosti čtu… fiktivní romantický cestopis. Skutečně, první zhruba polovina knihy je vyprávění o tom, jak jsme přijeli na vzdálené místo, objevovali, jak odlišné prostředí se tam nachází, poznávali, jací zvláštní lidé tam žijí, a podivovali se, jak exoticky to všechno působí. V anotaci by to nejspíš tak dobře nevyznělo, ale mě to vlastně bavilo. V druhé části knihy začne převažovat detektivní zápletka, která klasickým způsobem zúročí množství jednotlivostí, které jsme se postupně dozvěděli. Rozluštění případu mi přišlo podařené, protože celkovou strukturu řešení dokážeme během čtení zhruba odhadnout, takže výsledek působí uvěřitelně. Současně se ale kromě prvků očekávatelně očekávaných a očekávatelně nečekaných objeví i několik dílčích point pro mne neočekávaně nečekaných, takže jsem si užil i správnou dávku překvapení.

Zatímco celková výstavba knihy mi přišla dobrá a dobře zvládnutá, horší je to s tělem, které kostra zápletky nesla. Vlastní literární zpracování má svoje limity a tedy i výsledný dojem z knihy je trochu rozpačitý. Zkusím to ukázat na třech příkladech prvků, které v knize hrají významnou roli, ale způsobem svého zpracování snižují její věrohodnost.

Šlechta. Být šlechticem může znamenat věci hodně rozličné a v průběhu dějin hodně rozdílné. Vždycky však znamená vydělení, protože bez rozdělení nemůže šlechtictví existovat, ať už je jeho obsah jakýkoliv. Člověk může šlechtictví přijmout nebo odmítnout, chápat nebo zneužívat, naplnit nebo promrhat, ale pokaždé znamená cosi nepominutelného, co významně ovlivňuje jeho život, ať už je jeho vlastní postoj nebo názor jakýkoliv. Napíše-li někdo román, jehož hlavní postavou je šlechtična, která pohrdá bohatými kupci, ale který by se bez jakékoliv významnější změny mohl odehrát, i kdyby dotyčná byla kupecká dcera, která pohrdá namyšlenými šlechtici, vnucují se podezření. Například, že komtesa Marie di Blanché zní pubertálním uším lépe než slečna Marie Blanchová. Ale i bez podobných podezření je svět, který funguje tak mělce, že v něm šlechtictví nic neznamená, kašírovaný. Jistě, v tomto konkrétním příběhu nemusí být šlechtictví hlavní postavy významným praktickým prvkem děje. Ale jestliže prostředí, kde se příběh odehrává, existenci ideálu šlechtictví nijak nereflektuje, jsou-li šlechtické tituly jen falešná kulisa, snižuje to působivost fiktivního světa, protože je mnohem obtížnější v jeho konzistenci a realitu uvěřit.

Náboženství. Jen o něco málo méně formálním způsobem je pojednáno náboženství. Druhá z hrdinek je kněžkou zhruba stejně, jako je první šlechtičnou: klidně by mohla být soukromou učitelkou a knihovnicí v bohaté rodině, aniž by se román podstatně změnil. Jinak zde náboženství vystupuje hlavně jako mocenská společenská formace, což je velmi nepravděpodobný stav. Autorka nám předvede několik zajímavých střípků věrouky a víra v několika izolovaných případech ovlivňuje fyzický svět, ale to jsou jen zcela okrajové situace. Náboženství nemusí být nutně transcendentní, ale musí poskytovat nějaký významný existenciální prožitek. Uvažme třeba obyčejné Římany, kteří se zvláštním náboženským cítěním věru neproslavili, ale přesto: podzemní etruští bohové, věštby z letu ptáků podle příručky, pověrečný vztah ke snům, formální oběti státního náboženství, řecká mystéria, hluboká úcta k vestálkám, módní orientální kulty. Objeví-li se kterákoliv z těch věcí v příběhu, nutně s sebou nese významný emocionální náboj, protože každá z nich je nějak významná a pro lidský život podstatná. Bez podobné existenciální výzvy pro jedince nebo společnost si lze těžko představit, proč by nějaká světská skupina dlouhodobě plýtvala zdroji na náboženské maskování. A kdyby to dělala, musela by pro to mít specifický důvod, který by její podobu zpětně musel ovlivnit. Protože v knize náboženství funguje jen jako dekorace, která má patrně dodat prostředí na koloritu, chybí knize rozměr, který by jí mohl dodat na hloubce.

Mytologie. O něco zajímavější je případ mýtu, který je v knize odvyprávěn. Mytologie počátku světa bývají typicky ty nejarchaičtější součásti kultury, což znamená, že se v nich nutně vyskytuje zvláštní směs prvků, které nás z hlubin času stále mocně oslovují, a prvků, které už jsou natolik přežité, že jsou pro naši zkušenost nesrozumitelné. Zdejší mýtus je povrchní nápodoba, protože prostě jen používá prvky a postupy, které se v mytologii vyskytují, aniž by bral do úvahy něco z toho, čím mýtus je. Neusiluje ani o archetypálnost ani nezprostředkovává cizost, které nacházíme v památkách kulturně odlehlých jako je třeba Giglameš, nesnaží se o žádný postřeh k naší antropologii, jako to dělají úvodní části Bible, natož aby se pokusil formovat způsob, jímž svůj osud prožíváme, k čemuž Řekům svého času sloužily eposy homérské. Je možné ocenit, že pokládá základ trojičního náboženství, které se v knize vyskytuje, což je zajímavý prvek, protože žádné z dnes obvyklých náboženství takto bezprostředně mýtické kořeny nemá; zmaří to však sterilnost náboženství samotného. Jak se ale vyprávění postupně mění z mytologie v legendární historii, začne svým stylem připomínat poněkud neblahá zpracování artušovské legendy z 19. století. Pro to už lze v knize nalézt oporu: mýtus, jak je nám vyprávěn, představuje uvnitř knihy velmi pozdní redakci, která starší látku převádí do natolik krotké podoby, že ji lze zpřístupnit dokonce i mladým dívkám. Jde však po mém soudu o zpracování příliš dokonalé, protože je vidět tak silná stylistická i dramatická jednota, že si lze těžko představit, že by šlo o dodatečné zpracování původně nesouvisejících látek. Hlavně však není zřejmé, proč by si hrdinky, které jsou si velice dobře vědomy historie textu (a alespoň jedna z nich zná důvěrně i verze původnější), tolik oblíbily právě variantu ze všech nejobyčejnější a nejnudnější.

Nerozepisuji se o tom všem, abych ukázal, jak je Případ ztraceného hledače neumělá kniha. Spíš se mi zdá, jako by si mnozí autoři neuvědomovali, že nestačí napodobit, jak vypadají věci, které jim přijdou nějak působivé. Ludmila Müllerová napsala zajímavou – netypickou, takže originální – žánrovou beletrii, kde rozhodně prokázala, že je schopná přejít od racionální konstrukce příběhu k jeho prožití. Dokáže jednotlivé složky poměrně složitého vyprávění uspořádat tak, aby jejich vzájemné poměry dávaly smysl a bylo možné si je s potěšením přečíst. To není rozhodně snadné. Ale použije-li rekvizity, zápletky a postavy, aniž bych brala do úvahy jejich smysl, působí výsledek… nedospěle.

Dá se to ukázat ještě jiným, úplně odlišným způsobem na jednom strukturálním problému, kterým kniha trpí. Zdá se, že historie knižního světa v obecných rysech odpovídá dějinám našeho světa. To je rozumná autorská metoda, protože vymyslet celý svět je obtížný projekt s nejistým výsledkem. Tvůrčím zkopírováním lze mnohem snadněji vytyčit svět, který pro nás bude srozumitelný a bude působit konzistentně (výborným způsobem podobného postupu využila třeba Jacqueline Careyová v trilogii Kushiel). Jenže: Vize výpravy za bájným předmětem odpovídá mentalitě pozdního baroka, hospodářské a společenské poměry ranému novověku, psychologie hlavních hrdinek pozdnímu 19. století, stav věd jako ekonomie nebo literární kritika až století dvacátému a řada myšlenkových schémat už je zcela současná. Kniha sama je situována do roku 1714, takže paralela k období našeho světa se částečně osvědčuje. Přesahy do dob výrazně modernějších jsou však příliš významné a hlavně zcela neodůvodněné. I způsob vyprávění je příliš současný, protože neodpovídá nejen tehdejší době, ale ani našim zvyklostem, jak o takových dobách psát (občasné v knize přítomné archaismy na tento rozpor spíše poukazují, než aby ho maskovaly).

Kniha je proto ve výsledku příliš neurčitá, její atmosféra je natolik rozvolněná, že byly chvíle, kdy na mne působila až nesouvisle. Nemyslím, že je to nutně problém sám o sobě, ve fantastice už jsme zažili mnohem divočejší mixy, které fungovaly dobře. Ale není zde nic, co by odpoutání od konzistence našeho světa kompenzovalo, tedy nic, co by knize lepší soudržnost dodatečně dodávalo. Její reálie jsou z velké části jen trpné rekvizity, jak jsem se snažil ukázat výše. Trochu funguje geografický a kulturní kontrast sever versus jih, proto mě žánr lehkého cestopisu na knize nakonec bavil asi nejvíc, ale popisy prostředí jsou přeci jen příliš povšechné (srovnejme třeba s mnohem kratším a přesto intenzivnějším Domem s Erínyemi Jany Pažoutové). Působivé jsou některé rekvizity, které v našem světě nemají obdoby, například ledové pečetě ze sousední pseudo-islámské kultury mají punc skutečnosti, ale podobných prvků je příliš málo. V knize jde občas o život, objeví se tu události, které by měly vyvolat napětí, narazíme na zážitky, které by mohly vzbudit citovou odezvu, ale příběh zatím působí spíš jako hra na život. Nedokáže svoje prvky koncentrovat do podoby, kdy by v nás fiktivní příběh vyvolal skutečné pohnutí, což je nakonec to zvláštní kouzlo, pro které knihy čteme.

Jak tedy knihu hodnotit? Nutno přiznat, že moje zkušenosti se současnou českou fantastikou jsou omezené a nahodilé, takže nejdříve musím stručně vysvětlit, z jakého úhlu na knihu vlastně koukám, aby vůbec mělo moje hodnocení nějaký význam.

Jsem přesvědčen, že existuje cosi jako přirozená míra kvality, od které je možné knihu považovat za dobrou. V jednotlivých případech může být posouzení, zda kniha této míry dosáhla, komplikované tím, že některé přednosti dokáží někdy kompenzovat jiné nedokonalosti, ale samotnou míru, od které je kina dobrá, pociťuji zcela zřetelně a poměrně konkrétně. O předrevoluční fantastice, s kterou jsem vyrůstal, platí, že její průměrná literární úroveň byla mnohem nižší, než na jakou jsme zvyklí dneska. Je to přirozené nejen proto, že literatura se postupně vyvíjí, ale hlavně proto, že dnes máme v široké míře dostupné to nejlepší z celého světa, což průměr hodně zvyšuje. Současně ovšem platí, že většina knih, která tehdy vycházela, elementární úrovně kvality pro dobrou knihu dosáhla. Ani to není překvapivé, protože vydávání knih bylo docela striktně regulované a většina redaktorů nakonec měla dostatek rozumu a vkusu (to, že některé knihy vyjít nemohly, je jiná věc). Naproti tomu u mladších autorů, kteří vyrůstali až po převratu, mám dojem, že jejich díla přirozené míry pro dobrou knihu většinou nedosahují. Starší autoři tedy měli nižší ambice, ale odváděli lepší práci. Současná generace má ambice větší, což je potěšující, ale v jejich naplnění zatím spíše selhává. Vysvětlení se přitom zdá být až nepravděpodobně jednoduché: ať už jsou jakkoliv staří, nejsou zatím dost dospělí, aby zvládli napsat opravdovou knihu.

Jestliže o Případu ztraceného hledače tvrdím, že na úroveň, kdy by ho mohlo být možné prohlásit za dobrou knihu, ještě nedosáhne, mělo by současně stejně zřetelně zaznít, že kvalitou rozhodně převyšuje průměrnou úroveň dneska vydávané české fantastiky, jak jsem ji poznal. Jestli je to doporučení knihu otevřít nebo se jí vyhnout, to už záleží na vás. Já jsem si ji přečetl rád a stála mi za práci s tímto zápiskem. Přijde mi totiž rozumné věřit, že autorka časem získá dost suverenity dané poznáním a zkušeností, abychom se jednou dočkali knihy, kterou půjde bez uzardění označit za výbornou. Někde v jejím světě by se příběh s opravdovou hloubkou skrývat mohl a třeba na něj její hrdinky narazí, až dostatečně zestárnou, aby ho byly schopné prožít.