Ve službách Meče

Ann Leckieová

Postupem času, jak se mi čtenářské zážitky rozležely, upevnil se můj

dojem, že Ve službách Spravedlnosti je jednou z nejpozoruhodnějších,

ba nejlepších sci-fi knih, v pevné přesvědčení. Než se pustím do

zhodnocení druhého dílu trilogie, chci s odstupem shrnout, čím si

úvodní kniha takovou chválu zasloužila. Prostřední díly trilogií jsou

z řady příčin v nejobtížnější pozici; a mimo jiné proto, že se ještě

nemůžou definitivně odkázat na příběh jako celek, takže hodně závisí

na jejich vztahu k dílu prvnímu, mnohem svébytnějšímu. I proto mi

přijde důležité začít charakteristikou knihy předcházející.

V dnešní době je významné množství příběhů pevně spojeno s filmem, což

ovlivňuje naše vnímání natolik hluboce, že se výrazně vizuální podání

projevuje často i při vyprávění příběhů slovy. Možným východiskem úvah

o knihách Ann Leckieové je postřeh, že její příběhy jsou radikálně

ne-vizuální. Víc, než jen tzv. nezfilmovatelné například kvůli své

komplexnosti: při zobrazení by skoro přestaly dávat smysl. Hlavním

hrdinou trilogie je umělá inteligence vesmírné lodi, která je

následkem řady složitých událostí nucena obývat těsný prostor jediného

lidského těla a mozku. Většina děje se odehrává v kultuře, která

jazykově nerozlišuje rody, a tato inteligence má s identifikací

fyzického rozdílu mezi muži a ženami potíže. Šlo by úspěšně tvrdit, že

vzhledem k jejím předchozím zkušenostem jsou tyto potíže

neopodstatněné, tedy věcně nelogické. Podobně je možné se domnívat, že

označování všech postav v ženském rodě je manýra, umělý způsob, jak

příběh ozvláštnit.

Potíž je, že oboje velmi dobře funguje. A náš smysl pro příběhy říká,

že je-li něco schopné dramaticky fungovat, nemůže to být ani nesmyslné

ani zbytečné. Nicméně v kontrastu s hrdinkou knihy ostatní postavy

příběhu s rozlišováním pohlaví žádné potíže nemají, takže kdyby byl

příběh zobrazen, neměli bychom je mít ani my. Tím bychom se ovšem

připravili o překvapivě mnoho: mimozemský dojem cizosti, který vytváří

neobvyklé lidské společenství; zajímavé nepohodlí způsobené

nepřítomností informace, kterou jsme zvyklí považovat za samozřejmou;

potěšení z detektivního napětí, když se na základě různých indicií

nebo jen dojmů snažím fyzická pohlaví postav určit. Ve výsledku je to

překvapivě novátorský a nosný literární postup.

Způsob vyprávění však knihu ovlivňuje mnohem hlouběji než jen na

úrovni použitých výrazových prostředků. Všechny události vidíme očima

hlavní hrdinky, ona je pro nás popisuje, interpretuje a hodnotí.

Prožijeme s ní překvapivě široké spektrum situací. První díl začíná

téměř existenciálním bojem na pusté ledové planetě, vrací se

v komplexních retrospektivách k vojenské správě okupované planety

a končí revolučními událostmi v chaotické politice rozlehlé galaktické

říše. Odlišným situacím odpovídají odlišné problémy a odlišná

ohrožení, nicméně hlavní hrdinka je ve všech stejně neochvějně

racionální: předvídavá a rozvážná. Vzniká tak neobvyklý stav, kdy je

lidský etický ideál představován vlastně ne-lidskou entitou, která

lidi pozoruje, přičemž naše sympatie a zaujetí je na straně této

entity, nikoliv na straně lidí. Toto napětí není vystupňováno do

paradoxu, kdy bychom fandili sami proti sobě, je použito důmyslněji.

Rekvizity a události příběhu jsou samy o sobě dostatečně nápadité

a dobře zvládnuté, aby vydaly na úspěšný dobrodružný příběh. Ten by

nejspíš zfilmovat šlo, dokonce si umím představit, jak by takový film

mohl vypadat, abych ho považoval za dobrý. Ale zcela by se minul

s duší knihy, která spočívá až v intimním způsobu, jakým je nám tento

dobrodružný příběh předkládán, lépe řečeno před-prožíván. Co vidíme

a co prožíváme, není v souladu, jak je to běžné u žánrové beletrie, ani

to není v kontrastu, jak jsou často psány romány s uměleckými

ambicemi. Oboje je prostě jen v mírném, avšak zcela zřetelném napětí.

To mi přijde jako silný realistický princip, který byl skryt ve

velkých a dodnes oblíbených románech 19. století, ale dneska už je

používaný jen zřídka, i když dobře postihuje lidský – tedy

přinejmenším můj vlastní – vztah ke světu. Jako vášnivý čtenář zvlášť

oceňuji, že je zde použitý specificky (a patrně neredukovatelně)

literárním způsobem.

Rozpětím děje od jedné osoby k vesmírné říši pokouší v první knize

trilogie Ann Leckieová hranice věrohodnosti. Příběh „celého života“,

zde je to svým způsobem klasická historie štěstí, zrady a pomsty,

vyžaduje svůj prostor, aby se stal věrohodným. _Ve službách

Spravedlnosti_ není vzhledem ke svým ambicím dlouhá kniha, ale

klíčovým událostem poskytne prostoru dostatek a dobře zúročí jednotící

efekt vyprávění v první osobě, takže nakonec uspěje. I když závěrečná

část knihy může působit trochu uspěchaně, má to oporu v logice,

s kterou se události vyvíjejí. Přišlo mi však zřejmé, že _Ve službách

Meče_ bude muset z vypjaté dramatičnosti přecházejícího dílu dost

ustoupit. Ve skutečnosti se tak stalo radikálněji, než jsem čekal,

a autorka změnila tón i měřítko zcela zásadně. Zatímco první díl byl

příběhem o dlouhé cestě napříč vesmírem, zde si po celou knihu

vystačíme s jedinou kosmickou stanicí. Pro výstavbu knihy i celé

trilogie to má zajímavé důsledky.

Když jsem napsal, že hlavní hrdinka zvládá peripetie zápletky

s přehledem, znamená to víc, než se na první pohled může zdát. V první

knize, kdy byla konfrontována s neustálým proudem vnějších obtíží, to

ještě nebylo tak zřetelné, ale zde už se jasně ukazuje, že je z našeho

pohledu jasný „superman“. A je to skvělé. Překvapilo mě, jaká je po

všech těch hrdinech zmítaných povahou, osudem nebo alespoň okolnostmi

(ideálně ovšem vším dohromady) úleva, když někdo drží svůj život pevně

v rukách, jedná jako schopný profesionál a nenechá se událostmi

zaskočit. Ať už jde o jemné odstíny vztahů mezi jedinci, společenské

uspořádání skupiny lidí, politiku ve větším měřítku nebo třeba matoucí

mimozemské pohnutky, hlavní hrdinka vždy s klidem, rozvahou a úspěchem

aplikuje přesně takové množství snahy nebo síly, aby dosáhla rozumného

výsledku. Občas se tak dokonce děje proti zájmům nás čtenářů: dělá to,

co je přiměřené situaci, a nikoliv to, co by uspokojilo naše

dramatická očekávání – a o to pozoruhodnější je výsledek. Nejde

přitom v první řadě o to, že je ve svém snažení úspěšná, i když je,

ale už jen skutečnost, že ví, co si počít, byť z toho, co udělá, nemá

vždycky radost, je osvobozující zážitek. Hlavní hrdinka si s sebou

nese silné trauma z minulosti, byla členitou kosmickou lodí a je

obyčejným člověkem, ale přesto je schopna chovat se příčetně. Je až

smutné, jak exotickým prvkem je lidská normálnost v našich současných

příbězích.

Je-li hlavní hrdinka schopná rozumně vyhodnocovat a zvládat situaci,

neznamená to ještě, že ji má plně pod kontrolou. Kdyby dokázala vždy

uspět podle svého plánu, šlo by buď o pubertální fantazii, nebo laciný

kýč, protože skutečnost z řady důvodů nemá plně předvídatelnou povahu.

Konflikt, ke kterému dojde, neprobíhá tedy vůbec podle plánu, ale

skutečnost, že hrdinku přesto nevykolejí z rovnováhy, se odrazí na

struktuře knihy. Několikrát je jasně cítit, jak by se příběh chtěl

přesmyknout do obvyklé a osvědčené struktury, ale autorka / hrdinka mu

to nedovolí. Je to správné, ale přesto je to jaksi neuspokojivé;

a kniha pro mne občas získávala až snovou povahu, než jsem se adaptoval

na to, že se odvíjí jinak, než by měla. Ale podobně jako v první knize

vedla neznalost pohlaví postav k nejistotě, která nakonec činila

prožitek neobvyklý a intenzivnější, vede opuštění některých zavedených

dramatických postupů k zajímavějšímu příběhu.

Zkušenost s dobrými příběhy nám do určité míry umožňuje dopředu

rámcově odhadovat jejich průběh. Zhruba tušíme, co se může a nemůže

stát, takže objevit příběh, který by byl věrohodný a překvapivý, není

vůbec snadné. Zde z obvyklých zákonitostí nevybočíme natolik, aby

došlo k jejich popření, ale jsou zpochybněny natolik, aby nás to

připravilo o řadu meta-informací. Nejednou jsme více odkázání pouze na

to, co vědí i postavy uvnitř příběhu, a méně se můžeme spoléhat na

vnější literární zkušenost. Kontrast mezi dovednostmi hlavní hrdinky

a takto získanou nejistotou ohledně možné budoucnosti představuje

nezvyklou a zajímavou polohu v dynamické rovnováze příběhu.

Podobným způsobem a z podobných důvodů je ovlivněna výstavba cyklu

jako celku. Myslím, že trilogie je tak oblíbená forma mimo jiné

i proto, že představuje strukturu současně snadno srozumitelnou

a dostatečně obecnou. Ať už je děj vystavěn jakkoliv složitě nebo

neobvykle, má z pohledu čtenáře začátek, prostředek a konec. Obvyklou

funkcí prostředku je směřovat od začátku ke konci, tedy z velikého

množství možností, které se objeví otevřením nového světa, posílením

některých z nich umožnit, aby příběh skončil. Jinak řečeno, rozvinutím

děje příběh omezit. Ústup Ve službách Meče ke komornímu měřítku je

ovšem natolik výrazný, že kniha tuto svoji funkci téměř ztrácí. Ano,

prohlubují se zde motivy, rozvíjejí charaktery, objevují se nové

informace, ale děje se tak v míře, která je naprosto nicotná ve

srovnání s první knihou. Jestli někomu imponovalo hlavně existenciální

nebo epické rozpětí prvního dílu, je pokračování trochu jako kocovina

po velkém flámu.

Tušíme, že v závěrečném dílu se vrátíme na větší jeviště, ale hlavní

hrdinka naše měřítka neuznává, možná je ani nevnímá, protože nás opět

eticky přesahuje, takže smysl věci se pro ni neměří její velikostí.

Důsledkem je, že budoucnost zůstává otevřená. Nejde o to, že se

v zápletce objevilo několik nových prvků, které mohou přispět ke zvratu

– to je celkem běžné. Ale hodně se rozvolnily kontury celkového

příběhu. Před druhým dílem byly celkem zřetelné, ale teď je, aniž by

se vlastně něco změnilo, možností tolik, že se může stát skoro

cokoliv. Věřím, že na konci třetího dílu bude vyústění vypadat

přirozeně, ale nyní mi přijde nesnadné odhadnout ho třeba jen

v nejhrubších obrysech. Kromě toho, že je to napínavé, tím příběh, a to

navzdory mnoha svým výstředním reáliím, získává na realističnosti, má

punc opravdovosti.

Při tom všem nejde o nějaký literární experiment, je to pořád

plnokrevná moderní sci-fi. Máme zde radikální změnu: lidskému vesmíru

vládne jediná osoba, která ovšem obývá několik tisíc naklonovaných

a navzájem propojených těl. V knihách zkoumáme, jaká může mít podobná

změna důsledky, ať už pro některé jednotlivce nebo společnost jako

celek. Ve fantastických příbězích to dnes neznamená, a možná ani nikdy

neznamenalo, jakousi logickou extrapolaci podanou zábavným způsobem.

Nezajímají nás možné budoucnosti, nehledáme ponaučení z myšlenkového

experimentu, jakkoliv zábavné podobné věci můžou být – zkoumáme, jaký

má podobná změna vliv na naše vnímání a naše prožívání. A z této

perspektivy si knih Ann Leckieové cením, neboť je důstojným

pokračovatelem tradice, která od vědecké spekulace klasické sci-fi

přes psychologickou spekulaci nové vlny a sociologickou spekulaci

kyberpunku vede k dnešním příběhům. Nedokážu je zatím přesně

charakterizovat, ale z toho, co pro nás kdysi bylo tak podivné,

dělají něco, co je do určité míry všední. Naše pozornost se nefixuje

na to, co se změnilo, pravděpodobně také charakteristika cizího

vyžaduje mnohem méně prostoru, takže výsledné příběhy mohou být

současně komplexnější a hlubší. Jinak řečeno, na rozdíl od masově

produkovaných knih založených na recyklaci zápletek a permutaci reálií

pro nás někteří hledají nový prostor, kam můžeme růst.

Zatím nevím, jakým způsobem se celou trilogii podaří uzavřít, ale snad

se mi podařilo alespoň naznačit, jak vzrušující dobrodružství ducha

nám můžou okrajové oblasti naší kultura stále přinést, i když nám

jinak naše kultura jako celek dnes příliš naděje do budoucnosti

neposkytuje.