Žabí polibek

Garth Nix

Dovolím si začít obyčejně: několika postřehy, proč je tato kniha dobrá. Obyčejné poznámky to budou proto, že kniha není dobrá ničím zvlášť neobyčejným. Ale všude okolo je tolik špatných knih, že možná stojí za připomenutí, díky jak prostým – byť ne nutně jednoduchým – věcem může být kniha dobrá. Přinejmenším, když jde o příběh na pomezí pohádky a fantasy.

První přísada je kouzlo, tedy něco, co způsobí, že kniha ožije. Řečeno metafyzickou terminologií, kterou Orson Scott Card vymyslel pro svůj cyklus o Enderovi, je nutné, aby příběh do své struktury zachytil pre-existující filoty. (Ale klidně můžete mluvit o múzách, druhotném tvoření nebo jiné své oblíbené ontologické teorii.) Že kniha ožije, možná autor nemůže úplně ovlivnit, ale měl by poznat, zda se tak stalo nebo zda se lopotí naprázdno, protože čtenář to pozná určitě. Zde například máme na samém počátku knihy mluvící psy. To je prvek sám o sobě už docela otřepaný, který se snadno může stát hluchým – ať už proto, že je příliš povrchní, nebo protože si na hluboký jen neuměle hraje. Nebo stačí pár stránek, jako zde, a bezpečně víme, že jestli to autor nakonec nezkazí, ti psi sem patří, konstituují svět a podílejí se na jeho smyslu. Nejsou okrasou, nejsou motivem zápletky, jsou skutečností. Bez toho to nejde.

Druhou přísadu má autor mnohem víc pod kontrolou. Je to jakési propojení důvtipu a soudnosti při vytváření peripetií v zápletce. Četli už jsme mnoho příběhů a nestojíme o dvacetkrát okopírované vycpávky, opravdu ne. Ale chceme hrdinům fandit: dostanou-li se do svízelné situace, chceme prožívat napětí; dostanou-li se ze svízelné situace, chceme být překvapeni, že se to odehrálo tak trochu jinak, než by se dalo čekat. Ale peripetie nestačí jen náhodně zkonstruovat, zpatlat s vidinou slávy nebo honoráře. Autor si sice může zvolit měřítko, jaké chce, ale pak ho musí dodržovat. Je to až trapné připomínat, ale co se děje, se musí téměř vždy dít ve spojitém kontextu, aby to získalo emocionální konzistenci. Logika světa může být všelijaká, ale nějaká tam být musí a nesmí být úplně triviální. Bez toho to obyčejně taky nejde.

Jsou-li předchozí dva nároky splněny, může autor popustit uzdu své bujnosti podle ctěné libosti, víceméně svobodně. Zde například máme fantasy psanou s notnou dávkou nadsázky, ne-li přímo humoru (byť ne nevážnou, prostě tak trochu ve stylu Princezny nevěsty). Zdálo by se, že to s metafyzickou opravdovostí prvního bodu nepůjde moc dohromady. Ale pokud autor filoty zachytil, věří ve smysl příběhu a nezkazí si to nedostatky v oboru druhého bodu, dokáže být vyprávění natolik silné, že spojení dvou nesouvislých žánrů ustojí. Garth Nix je trochu nevyzpytatelný v tom, jakou konkrétní metafyzickou představu vezme za pozadí svého příběhu: cyklus knih ze Starého království byl dramaticky mnohem silnější než sedm svazků Klíčů ke království mimo jiné proto, že metafyzika zvolená pro Klíče výrazně limitovala, jak opravdový náš prožitek nakonec může být. Experimentování s alternativními podobami „transcendence“ mu dobře funguje v povídkách, v rozsahu románů už ale může selhat. Nicméně i v podobném případě nelze pochybovat, že Garth Nix na rozdíl od mnoha současných tvůrců ve své příběhy věří, takže Žabí polibek má slušnou šanci „vážnou duši“ a „humorné tělo“ ustát.

Jaké povahy je pro fantasy netypická nadsázka, o které mluvím? Na první pohled je viditelný rozdíl mezi tím, co věci jsou, a jak se o nich mluví. Samy o sobě jsou, jaké jsou – jde v nich o život, a to doopravdy. Ale ve způsobu, jakým nám jsou vyprávěny, je přítomno jakési pomrkávání, autor reflektuje, že skutečnost čtenáře knihy není skutečností hrdinů příběhu. To je typické pro pokleslé formy umění, kabaret a podobně, takže normálně bych si stěžoval, že je zbytečné dobrou knihu takhle kazit. Nebudu zastírat, že občas se v knize objeví trochu povrchní a snad i násilné kulturní narážky určené pouze pro pobavení zvenku, když autor prostě nedokázal odolat nabízejícímu se vtipu. Naštěstí jde spíše o ojedinělé případy (a nutno uznat, že některé z nich i vtipné), většinou to není jen laciný způsob, jak si autor chce usnadnit navázání kontaktu se čtenářem. Jde spíše o to, že naše moderní zkušenost už je tak dlouhá a tak hluboká, že v určitém smyslu není možné ji popřít, tedy pro dobu trvání příběhu uzávorkovat. Tedy, možné to je a známe řadu případů, kdy to funguje velmi pěkně, ale chápu snahu autora obě zkušenosti ne-li přímo smířit, tak alespoň postavit do méně vyhroceného kontrastu.

Rozdíl mezi „starou“ a „novou“ zkušeností je pochopitelně vhodné pole pro humornou nadsázku. Přímo se nabízí možnost zpochybnit a předefinovat některé pohádkové představy, které jsou v realistickém pojetí obtížně udržitelné, řekněme fungování létajících koberců. To je princip, který hojně a úspěšně používá Terry Pratchett, takže ho asi není nutné hlouběji představovat. Snad ale stojí za zmínku, že zatímco Terry Pratchett je zarytý materialista, takže jeho vtípky mívají výrazně demaskující příchuť, Garth Nix metafyziku nejen připouští, ale přímo předpokládá. Jeho opravy obecně rozšířených pohádkových omylů příběhu neubírají na hloubce – na rozdíl od fungujících, ale civilních příběhů ze Zeměplochy stále cítíme ozvěny archaické, mytologické síly vyprávění. Nejde o otázku konzistence: postavy z obou světů jsou stejně opravdové. Jde spíše o otázku žánru: Zeměplocha navzdory svým rekvizitám není fantasy, kdežto Žabí polibek navzdory své metodě vyprávění fantasy je.

Je pozoruhodné, že napětí mezi pohádkovým a moderním není v knize omezeno pouze na oblast humoru. Garth Nix přebírá římskou představu, že legitimní může být pouze to, co je nějak založeno. V našich představách je konstituce cosi, co dodatečně politicky omezuje dávno existující společenský řád. Zde jakoby konstituce řád teprve vytvářela, někde v pozadí se skrývá představa, že bez politického omezení snad ani není dobré společenské uspořádání možné. Vede to k poměrně odlišné představě spravedlnosti: snad se neliší hodnocením konkrétních činů, ale autoritu rozhodně čerpá z jiných zdrojů. Odchováni pohádkami si představujeme, že správnost vyplývá z hluboké podstaty skutečnosti, kdežto zákony jsou jen dodatečné pomůcky v nějak pokaženém světě. Garth Nix – nejen zde, ale i v jiných svých knihách – vychází z mnohem modernější převrácené představy, že skutečnost sice není pokažená, ale je nemožné se na ni spolehnout. Je potřebný mocný zakladatelský akt, který přináší spravedlivé zákony. Nikoliv věrnost skutečnosti, ale věrnost konstituci je ctností. To je i důvod, proč ve svých knihách potřebuje explicitní metafyziku: ustavující funkci zákonů je potřeba nějak zpětně spojit se skutečností. Sama legitimita není dostatečně silný dramatický prvek, přinejmenším v žánru fantasy ne, takže příběh o návratu spravedlnosti by jen okolo ní vystavět nešel.

Poslední významný prvek, kterým nadsázka ovlivňuje strukturu knihy, je určitá omezenost všech vedlejších postav. Tím nechci říci, že by byly schématické: občas se jim sice dostane jen velmi omezeného prostoru, ale i v humorných chvílích jsou brané vážně, takže působí dostatečně opravdově. Limitované jsou spíše z hlediska svých cílů a motivací. Vlastně všechny postavy, vznešené i komické, jsou tak trochu umanuté nějakým svým vlastním zájmem. Jediná hlavní hrdinka je normální, takže výsledek působí tak trochu jako groteska: protagonista se snaží chovat racionálně, ale peripetie se kupí do nekončících řad absurdních rozměrů. Zajímavým způsobem se to zpětně odráží v psychologii hlavní hrdinky. Nemáme tu téměř žádné pro fantasy tak typické vypořádávání se s osudem a předurčením. Je zde jen velmi málo míst, kdy by rozhodnutí nesla výrazný morální podtext; a když už nesou, nejde o námět zápletky. Zdejší princezna ke své Výpravě přistupuje s realistickou praktičností, jako k problému, který někdo musí vyřešit – a když už to nečekaně dopadlo na ni, zkouší se s tím nějak vypořádat. To je další moderní prvek, který knihu dělá odlišnou a zajímavou.

Všechny tyto autorské postupy ve mně nakonec při čtení vyvolaly dojem jakési divadelnosti. Dneska jsme zvyklí, že o nás autoři pečují, vyprávějí příběhy tak, aby pro nás bylo snadné a přirozené vcítit se do postav, událostí a celé atmosféry jejich světa. Zde následkem rozdělení prožitku na vnější „náš“ a vnitřní „jejich“ události spíš pozorujeme, takže stojí nějaké úsilí proniknout k opravdovosti, která se skrývá pod nadsázkou. Stojí za pozornost, že autor sám odlišnou povahu vyprávění reflektuje. Příběh se odehrává během několika dní a na fantasy poměry na velmi omezeném území. Příchody a odchody postav i motivů jsou rychlé a zřetelně vymezené. Víme, že příběh bude mít pokračování, významné přesahy do budoucna, ale ty už nám autor neukazuje. V Žabím polibku se toho nestane málo, ale kniha je jakoby stručnější, než je dneska zvykem. Ale považuji to spíše za výhodu: nakonec je to způsob, jak jeden starý příběh vyprávět novým způsobem.

Za sebe bych řekl, že Garth Nix uspěl. Je to příběh psaný primárně pro děti. Je to příběh psaný odlehčeně a s nadsázkou. Ale je to příběh, ve kterém se skrývá opravdovost a hloubka přesně tak, jak to ve správném příběhu má být.