Problém tří těles

Liou Cch'-Sin

Problém tří těles patří ke knihám, jejichž kouzlo spočívá v jejich objevování v ještě větší míře, než je obvyklé, takže říci cokoliv o jejím obsahu by znamenalo říct příliš mnoho. On vlastně i název knihy říká zbytečně mnoho. Ještě o něco víc než obyčejně se proto budu soustředit na záležitosti abstraktně literární.

Co snad prozradit můžu, je, že příběh začíná v období čínské Kulturní revoluce (dozvíme se to hned v druhém odstavci). A i když se v něm později objevují další časové plány, potěšilo mě, že je autor pro zvýšení účinku nestřídá – vlastně je skoro úleva, když se pro jednou vyprávění odvíjí postupně. Děj není lineární, každá ze tří částí knihy začíná nejen nové téma, ale i nové časové období, nicméně když se později vracíme k minulosti, děje se tak už jako součást vzpomínek nebo vyprávění, tedy organicky. Struktura příběhu je tak paradoxně jak plynulejší, tak komplexnější, než bývá zvykem. Navzdory dramatickým událostem kniha z počátku působí poklidným dojmem i psychologicky – rudé revoluční běsnění je sice děsivé, ale je to děsivost dobře srozumitelná. Vlastně by mě zajímalo, zda takto chápou svoji minulost i Číňané nebo zda autor programově počítá se západním čtenářem. Příběh nejde nijak do hloubky, takže mně podobná míra bezprostřední kulturní a emocionální srozumitelnosti přijde ahistorická. Ale pokud vím, je dneska Maovo období v Číně stále dost tabu (vlastně nechtěné, ale obtížně kritizovatelné), takže může jít o reflexi autentickou, protože i samotné čínské chápání a prožívání už může být ovlivněné současnou eklektickou celosvětovou kulturou.

Jak lze očekávat, děj se začne komplikovat, a to vzhledem k počáteční poklidnosti až nečekaně. Překvapilo mě, že se, obecně vzato, obsahem zápletky stanou vědecké teorie. Že se sci-fi nějak zaobírá vědeckými teoriemi, je běžné, ale aby se jich povícero stalo náplní a aktivním prvkem příběhu, to je nezvyklé. Kromě fenomenálního Anathému Neala Stephensona mě vlastně žádný jiný příběh podobného typu nenapadá. Zde nejdeme zdaleka tak do hloubky, ale na rozehrání dramatických a těžko uvěřitelných událostí to stačí. Uvážíme-li, o jak abstraktní jde námět, je vyprávění překvapivě strhující. Vlastně je tak dramatické, až začne dostávat trhliny. Ty jsou dvou druhů. O jedněch tušíme, že jde o události, které autor bude muset později nějak vysvětlit, i když jsou tak fantastické, že je jasné, že vysvětlení bude výstřední. To je ještě v parametrech očekávané „nevíry“ a dlužno podotknout, že zde je důvěra v autora celkem oprávněná. Ale objevují se i posuny děje, které jsou zjevně nesmyslné, přičemž je dopředu poměrně zřejmé, že k těm už nejspíš žádné dodatečné vysvětlení nedostaneme. Například celá hra, která je hlavním námětem druhé části, by v představené podobě nemohla nikdy fungovat z dlouhé řady rozličných důvodů. To už hranice „nevíry“, kterou jsme s autorem ochotni snášet, překračuje. Nedomnívám se ovšem, že jde o autorovu neumělost.

Vzpomněl jsem si na statistiku „přechodů mezi panely“, kterou uvádí Scott McCloud ve svém komiksu Jak rozumět komiksu (strany 70-81). Identifikuje šest typů přechodu v rámci sekvence obrázků: 1) od chvíle ke chvíli [posun času], 2) od akce k akci [posun děje], 3) od předmětu k předmětu [změna zacílení pozornosti], 4) od scény ke scéně [deduktivní přechod], 5) od aspektu k aspektu [asociace] a 6) chaotický přechod [bez zjevné logiky]. Západním komiksům bez ohledu na žánr dominuje přechod od akce k akci, který je v menší míře doplňovaný přechodem od předmětu k předmětu a od scény ke scéně. Ostatní přechody prakticky chybí (i když evropské komiksy jsou o něco rozrůzněnější než americké). V japonském komiksu jsou poměry prvních čtyř typů mnohem vyrovnanější – rozvíjení příběhu probíhá více druhy prostředků (například časové rozfázování prvního typu není tak často nahrazováno zlomem druhého typu). Hlavně se však objevuje zcela nedějový přechod pátého typu. Myslím, že i v případě Problému tří těles jsme svědky odlišné literární metody, ba co víc, i odlišného literárního cíle (což mi přijde zvlášť pikantní vzhledem k mým úvodním úvahám o přiblížení se západnímu čtenáři).

Jakmile podobné podezření získáme, jsou indicie evidentní. Hlavně má vyprávění dvě naprosto rozdílné hlavní postavy, které také reprezentují dvě odlišné složky vyprávění. Příběh jedné z nich, na jehož základě je kniha postavena, je z velké míry nefantastický a je představován klasickým sledem událostí, který vyjadřuje naše přirozené očekávání „někam se dostat“. Ovšem linie druhé postavy, která nás většinou příběhu provází a která reprezentuje jeho vyhroceně fantastickou složku, vlastně příběhem bezmála není, postava do událostí prakticky nezasáhne a vyjadřuje spíše postoj „někde být“. Pokud už druhá postava něco udělá, obyčejně to pro ni nedává žádný smysl, často je to dokonce přímo nesmyslné, protože cílem činu je toliko ukázat nám něco, co bychom se v určitou chvíli, v určité fázi příběhu měli dozvědět. Nepředpokládá se, alespoň si to myslím, že bychom v této rovině přemýšleli o konkrétních příčinách a následcích, jde prostě o specifický literární prostředek.

Tento postup je typický pro druhou část knihy, jejíž stěžejní téma je založeno na komplexní metafoře počítačové hry. Ta se na první pohled jeví jako běžným způsobem logicky konzistentní. Ostatně, jde v ní vlastně o odhalení určitých kauzálních vztahů mezi reáliemi, které se v ní vyskytují, takže z podstaty věci těžko může být jiná. Jenže ona jiná je, její logika je ve skutečnosti logikou snu, protože v rozhodující míře používá asociativní přechody pátého typu. Její herní mechanismy jsou převážně nesmyslné, způsob, jakým je hra vytvářena, je nesmyslný, sama její existence nedává valný smysl. Její smysl je pouze dramatický. Dramatický význam ovšem nese ve více rozměrech: odhaluje tajemství, předkládá symbolické obrazy, posouvá děj, dráždí naši obrazotvornost – ale je metaforou v mnohem doslovnějším smyslu slova, než se původně zdálo.

Plné pochopení autorovy metody nás nicméně čeká až ve třetí části knihy. Zde se objeví události, které by nám běžně zprostředkoval vnější „vševědoucí“ vypravěč. To je změna perspektivy, která je natolik běžná, že by se nad ní nikdo nepozastavil. Autor se však rozhodl, že i tuto část chce učinit součástí vnitřního vyprávění, zahrnout ji do postupného odvíjení děje, které jsem zmiňoval úvodem. Má to dalekosáhlé následky. Aby něco podobného bylo možné, musí pozměnit děj. Někdo musí udělat cosi, co je z jeho pohledu absurdní, co nedělá z žádného jiného důvodu, než aby autorovi umožnil vyprávět příběh určitým způsobem. V biologii platí dogma o tom, že fenotyp nemůže zpětně ovlivnit genotyp, osud organismu nemá vliv na předpis, podle kterého původně vznikl. V běžné beletrii platí podobné tabu: použité literární prostředky neovlivňují ve výsledném díle zpětně děj, který vyjadřují. Jestliže druhá část knihy používala z našeho pohledu neobvyklou literární metodu, nejpozději třetí částí se kniha kvalitativně mění a slouží pro nás neobvyklému literárnímu cíli.

Kdybych měl svůj dojem nějak shrnout, není Problém tří těles epika, označil bych ho spíše za lyriku o epice. Máme tu řadu fragmentů, které jsou samy o sobě dramaticky naprosto v pořádku, ale jsou k sobě poskládány velmi podivně. Některé přechody jsou tak hladké, že je bez soustředěné pozornosti ani nezaznamenáme. Jiné jsou zvláštní a podněcují naši fantazii, naši potřebu dobrat se smyslu. A další jsou okázale a nenapravitelně narušené, spoléhají na naši schopnost dramatické asociace a někdy až kubistického vnímání textu bez jednoznačné logické soudržnosti. Tomu nakonec odpovídá i výsledná textová a stylistická podoba knihy: Hodně se toho odvypráví, ale poměrně málo se přímo uděje. Množství rozhovorů a vůbec přímých interakcí mezi postavami je omezené. Velmi působivé obrazy nebo scény jsou navzájem izolované, komplexity román nedosahuje svým vnitřním obsahem, ale spíše způsobem, jakým je vyprávěn. Zajímavá je i role point, kterých text nabízí celou řadu; vlastně ale příliš nezáleží na tom, zda čtenáře překvapí nebo zda je dopředu uhodl, protože jsou spíše ozdobou. Emocionální ani dramatická působivost příběhu na nich není založena, protože tím novým, nepředvídatelným prvkem jsou, přinejmenším prozatím, spíše peripetie než jejich vyústění. V podobných postřezích by šlo dál pokračovat. Nejde přitom jen o prvky strukturální, třeba emoce postav mají podobně „lyrický“ charakter: na jedné straně velikosti zobrazovaných událostí neodpovídá tak docela hloubka následně prožívaných emocí a na druhou stranu některým radikálním činům postav nepředchází opora srovnatelně silných předchozích prožitků.

Jedná se o první díl trilogie, takže se závěry je nutné počkat, protože ledacos z událostí může být ještě zpětně re-interpretováno zcela odlišným způsobem. Docela mě ale láká tentokrát prozkoumat recenze, protože by stálo za menší sociologickou sondu zjistit, jak se čtenáři, kteří podle mne obvykle nejsou zvyklý svůj prožitek hlouběji reflektovat, s podobně netypickým zážitkem vlastně vypořádávají. V knize je přítomno hned několik štěpících linií, které umožňují vznik různorodých strategií. Zkusím namátkou uvést několik příkladů, které by mohly přispět k dalšímu pochopení románu.

1. Jako základní by mi osobně přišla situace, kdy je čtenář dost vnímavý, aby poznal, že je kniha čímsi neobvyklá, ale nebyl schopen pojmenovat, proč taková je. Důležité by bylo „kouzlo“, které by mohlo být dáváno do kontrastu s dílčími výhradami vůči některým aspektům knihy, které jsou sice oprávněné, ale nevystihují, co je na knize špatně. (Jaké konkrétní výhrady by se objevovaly, to si netroufám tipovat.)

2. Liou Cch'-Sin je pozoruhodně schopný stylista, takže je možné, že nekončící řadu nelogičností u čtenáře dokázal zahladit strhující čtenářský zážitek. Autor skutečně řadu postupů, které jsem popisoval, zakrývá nebo důmyslně vytěsňuje mimo přímou čtenářovu pozornost. Knihu by tak trochu paradoxně šlo zařadit mezi „hard“ vědeckou fikci. (Je to také důvod, proč se proslavila?)

3. Očekával bych minoritní, ale podstatnou kritiku od skalních čtenářů hard sci-fi zvyklých o knize dodatečně přemýšlet na věcné rovině. Vzhledem k tomu, jak poutavě je kniha napsaná a jak dobře některé motivy samy o sobě zpracovává, nepůjde knihu jednoznačně odmítnout a bude obtížné tento rozpor artikulovat.

4. V porovnání s tím, jak realisticky kniha začíná, je její závěrečný étos poměrně groteskní. Čtenář s citlivějším vkusem by si měl uvědomit, že takhle buď vypadá kýč (myslí-li to autor vážně) nebo parodie (jde-li o nadsázku). Kniha se ovšem strukturálně nehlásí ani k jedné z možností, zato hodně připomíná řadu japonských populárních filmů s fantastickými prvky. I bez hlubší reflexe by knihu osobně šlo ocenit za její „východní“ kulturní přínos nebo odmítnout pro její „nezápadní“ emocionální strukturu.

5. Čtenář s méně vyhraněným vkusem by ve stejném gardu mohl poukázat na zajímavý kontrast mezi „optimistickým“ vědeckým východiskem a „pesimistickým“ humanistickým závěrem. Soustředěním se na poselství lze případně přejít věcné nekonzistence. (Proč je tento na západě výjimečný prvek v japonské kultuře tak dominantní, by stálo za bližší prozkoumání, ale bohužel o tom vím jen málo. Navíc je otázka, zda má podobné poselství v „čínské“ a „japonské“ podobě stejný zdroj, případně jde-li vůbec o srovnatelné skutečnosti.)

6. Knihu by bylo možné naopak vykládat „imaginativním“ způsobem, a tak ze zdánlivých potíží udělat přednosti. Tento přístup vzhledem k zařazení do „sci-fi“ příliš nepředpokládám, i když soustředění se na asociativní rozměr textu by mohlo přinést zajímavé postřehy.

7. Malá čtenářská zkušenost s podobným druhem příběhů by měla vést ke snížené schopnosti odhadnout, jak se příběh bude dál vyvíjet, tedy k častěji vyjádřenému zájmu o pokračování. (Doplňující kritérium.)

Svoje řešení podobných rozporů, které se opírá o pochopení knihy nejdříve v její obecně literární stránce a teprve následně v její žánrové podobě, už jsem představil. Mám za to, že teprve tím začnou různé typy nerovnováhy, na které lze při čtení narazit, dávat smysl. Rozhodně se hlásím k tomu, že jsem zvědavý, jak příběh bude pokračovat – nemám ani nejmenší představu, co se stane dál. Kromě toho ale bude zajímavé sledovat, co z mých postřehů další dvě knihy cyklu potvrdí nebo vyvrátí.

Zatím však výklad knihy jako textu založeného ve své fiktivní složce na metodě asociací poskytuje hlubší pohled na roli vědeckých teorií jako stavebních prvků příběhu, což mi přišlo na Problému tří těles zvláště zajímavé. V již zmíněném Anathému jsou vědecké teorie použity dvěma způsoby. Na základě povědomí o neobvyklém Gödelově řešení Einsteinových relativistických rovnic je vytvořena kosmologie tamního světa, která se současně stává základem pro zápletku (a pointu) knihy. V rámci podobného alternativního světa, který ovšem plně sdílí naši představu racionality, si potom autor může složitě pohrávat s motivy stejného a různého vývoje poznání, čímž abstraktní struktuře světa dodává atmosféru, a to velmi specifickou a jinak těžko napodobitelnou atmosféru.

Liou Cch'-Sin postupuje jinak. I jeho kosmologie je založena na určitém vědeckém poznatku, ale zrovna tohle je relativně konformní a nefantastická složka příběhu (neobvyklé a – opět! – naprosto nepravděpodobné je jen její umístění v čase a prostoru). Jinak si vybírá izolované, vlastně nesouvisející vědecké teorie, které rozvíjí jako samostatné scény. Tím se dá nejspíš vysvětlit, proč si vybírá vlastně jen samé dnes mezi veřejností populární teorie: prostě si trochu usnadňuje práci a skáče na už rozjetou vlnu. Také by to naznačovalo, proč abstraktní struktury vědeckých teorií nejčastěji transformuje do silně vizuálních představ – je to asi nejrychlejší metoda, jak je převést do použitelných metafor. Autorovi nicméně není nutné jeho „lacinost“ vyčítat, sice používá snadná východiska a jednoduché postupy, ale přidává hodně z vlastní představivosti: samo rozvinutí je ve svém obsahu odvážné a ve svém měřítku velkolepé. To, co provede třeba s představou počítače nebo protonu, jsou vize, které mají schopnost vrýt se hluboko do paměti. A nedá se říci, že by šlo o vize hluché, určené jen na efekt. Obyčejně buď významně dotváření atmosféru cizosti jiného světa, když se od původní známosti najednou zvrtnou k náhlé odlišnosti, nebo slouží přímo jako nový prvek zápletky, ono charakteristické „něco je jinak“ očekávané ve sci-fi.

Přináší to ovšem dvě potíže. První souvisí s měřítkem, do kterého autor vědecké teorie rozepne a které je skutečně velkorysé. Nejde o to, že by se tím narušila jejich vědeckost – pro potřeby beletrie si věrohodnost udrží. Ale naruší se tím elementární logika, protože předpokládáme-li podobné reálie, události by se děly mnohem odlišnějším (a hlavně přímočařejším, tedy i nezajímavým) způsobem. Hádám, že tohle už se nezmění, proto jsem tvrdil, že je důležité přijmout autorovu literární metodu. Druhá potíž spočívá ve skutečnosti, že vědecké teorie zápletku jen vytvářejí. S trochou nadsázky slouží jen nepříteli, neposkytují zatím východisko. K étosu přírodních věd patří, že na problémy, které poznání a jeho aplikace případně vytvářejí, je nejlepším lékem další a lepší poznání. To v knize zatím chybí. I v tomto smyslu je první díl vlastně rozsáhlým prologem: bude tato složka naplněna, popřena, obejita? Opět si ani v nejmenším netroufám odhadovat, k čemu nás autor plánuje dovést. Zatím úspěšně balancuje na tenké hranici mezi obdivuhodnou originalitou a lacinou efektností. Ale daří se mu to velmi dobře, takže zvědavý na další díl jsem hodně.