Gustáv Husák

Michal Macháček

Patřím do generace, pro kterou byl prezident Husák konstantou jejich dětství. V politice se měnily věci blízké, třeba letošní úroda rajčat, i věci vzdálené, třeba současný tajemník KSSS, ale Husákův portrét vysoko na zdi každé školní třídy zůstával. Když je člověk malý, čas utíká pomalu, takže řada novoročních projevů, sjezdových analýz a prvomájových zdravic je v mé paměti nerozlišitelná a nezměrná. Nijak zvlášť svého normalizovaného dětství neželím, spíš naopak, ale když se uzavřelo, skoro současně s pádem komunismu a ukončením základní školy, dozvěděl jsem se postupně víc o nedávných dějinách, které se ve škole nikdy nebraly a doma se o nich příliš nemluvilo. A někdy v té době mě napadlo, jak se vlastně stalo, že se z bouřlivého levicového radikála stal symbol doby, kdy společnost zešedla, politika se myšlenkově vyprázdnila a fungování státu se zformalizovalo? Jak je možné, aby se někdo tak moc změnil? A mohl si přitom uchovat alespoň něco ze svojí vnitřní, duchovní integrity? Jestli se na podobnou otázku dá vůbec odpovědět, doufám, že mi odpověď přinese obsáhlý a fundovaný životopis z pera Michala Macháčka.

Zvykl jsem si na životopisy Pavla Kosatíka a mám je proto sklon považovat za etalon, kterým ostatním životopisům vyměřuji dělící linie. Kosatíkova metoda „vcítění“, jakkoliv věcně riziková, je vděčná jak navenek, protože při daném počtu stránek je schopna být zajímavější a různorodější než faktografický životopis, tak vnitřně, protože umožňuje hlubší poznání představované osobnosti i toho, co ona sama považovala za smysluplné ve vlastním životě. Životopisy ještě vyhraněnější tímto směrem už považuji za „beletristické“, protože jsou příliš interpretující. Také se mi líbí – Suzanne Renaud Lucie Tučkové nebo dokonce Zaříkávání Fridy Kahlo Kate Bravermanové jsou skvělé knihy – protože jsou přínosnější pro poznání jiných lidí, byť ne nutně pro věrné poznání portrétovaných. Vlastně po nich nejspíš sáhnu častěji, jak jsem s přibývajícím věkem víc zvědavý na prožitky než na informace (a můžu si to dovolit, protože profese programátora žádná historická fakta bezprostředně nepotřebuje).

Gustáv Husák Michala Macháčka je příklad odlišnosti opačným směrem: podle rozsahu, metody i poznámkového aparátu by ho šlo nejspíš označit za životopis akademický. Má to ten příjemný důsledek, že se zde nemusejí opakovat triviality: nepředpokládá se, že by knihu četl někdo, kdo o historii 20. století zhola nic neví, takže základní události a hlavní aktéry není nutné představovat. Kniha se proto může soustředit na popis širších společenských souvislostí, což je nutné, protože Husákův život byl bytostně politický a na složitých proměnách 20. století závislý. Jako čtenář jsem to ocenil už jen proto, že třeba o takovém Slovenském národním povstání se za mého dětství hodně mluvilo ale máloco řeklo, kdežto po rozdělení státu pro nás do značné míry přestalo být relevantní – rád jsem se konečně o slovenských dějinách něco dozvěděl. Vylíčení sociálních a politických kontextů se do značné míry opírá o výsledky práce historiků posledních dvaceti let. Na tom není nic špatného, jen je výsledné podání poněkud nevzrušivé, atmosféru a dramatičnost doby si člověk musí evokovat sám z jiných zdrojů. Přínosné naopak je, jak autor na základě vlastních výzkumů doplňuje situace o pohled ze sovětské strany. Tato druhá úroveň zákulisí je zatím málo známá a přitom, jak se v knize opakovaně ukazovalo, pro správné pochopení událostí klíčová, protože naše nedávné dějiny byly na postojích sovětského vedení silně závislé – sice to víme, ale stejně si to často neuvědomujeme.

I když jsem životopis charakterizoval jako akademický, nejde na druhou stranu o neutrální vědecký text. Autor zřetelně a cílevědomě usiluje o srozumitelnost a zajímavost pro široké publikum. Například úvod i závěr do určité míry osobně a nekorektně reflektují, o jak společensky konfliktní osobě text pojednává. Kniha je také bohatě prokládaná různými přílohami v zásadě populárního druhu, jako jsou třeba novinové rozhovory o Husákově „životním stylu“. Výborná je i koncepce poznámek pod čarou, kde skončily veškeré odkazy na primární prameny a jakékoliv autorské dodatky, které by narušily plynulost vyprávění – ve výsledku je tedy možné při běžném čtení veškeré poznámky pod čarou bezpečně pomíjet. Navzdory značnému rozsahu knihy také v žádném případě nejde o „kroniku“ Husákova života. Zdá se, že to byl život natolik bohatý, že i poměrně podrobný životopis ho musí brát dost všeobecně. O mnoha jednotlivých událostech se proto dozvíme jen mimochodem, řada je vynechána úplně. Dotýká se to zvláště závěrečné části Husákova života „na vrcholu“ – Michal Macháček zde do určité míry upřednostňuje svoji roli vypravěče zajímavého příběhu před věrností životopisce zkoumanému životu (i když, jak sám dodává, jde také o období pro historika nejobtížnější, protože dosud vědecky málo zpracované).

Zvlášť musím vyzdvihnout, že kromě vlastní historické práce a péče o její zpřístupnění širšímu okruhu čtenářů věnuje autor neobvyklou pozornost i obecnějším otázkám přesahujícím běžnou kvalifikaci historika. Husák byl řadou způsobů kontroverzní postava, přičemž povaha kontroverzí se v čase ještě významně proměňovala, takže okolo jeho osoby se objevila řada interpretací. Michal Macháček je na začátku knihy uvádí jako jakousi motivaci, proč se o Husáka zajímat. Důležité je, že na konci knihy je zpětně probírá a ukazuje, co je na nich pravdivého a v jakém smyslu jsou zkratkovité (a zkratkovité jsou všechny do jedné). Má to nečekané přesahy, protože zúžení pohledu na Husáka často odhaluje zúžení pohledu na naši nedávnou minulost. Zvláštní pozornosti se dostane i historikům jako takovým, protože ti, kdo o našich nedávných dějinách píší, se jich často i účastnili, a to vzhledem k povaze doby nikdy ne nezaujatě. Jde tedy skoro o jakousi psychoanalýzu – a mně přijde, že velice přínosnou. Způsob, jakým autor doplňuje pohled na nás samotné, mi přišel nečekaně obohacující.

Nyní již od Husákova životopisu k jeho životu. Skoro jsem ani nečekal, že by kniha na moje otázky, jak a proč se někdo mohl tak změnit, dokázala odpovědět, ale nakonec se ukázalo, že život Gustáva Husáka byl natolik veřejný, že dostatek indicií zřejmě máme.

S komunismem se setkal jako mladý a byl to pevný svazek na celý život. Pro mne to byl zvláštní a obtížně pochopitelný zážitek. Ne snad to, že si někdo osvojí a udrží víru – mátlo mě něco jiného. Problémy, které ho k angažování vedly, byly snad konkrétní, tedy autentické prožitky nespravedlnosti, kterou viděl okolo sebe, ale texty, které mladý Husák psal, byly strašlivě abstraktní. Dalo by se to přičíst nedostatku životních zkušeností: když jsem kolem dvaceti poprvé slyšel hippie zásadu „nevěř nikomu nad třicet“, okamžitě jsem pro oblast politiky přijal do svého světonázoru její přesnou negaci (a držím se jí dodnes). Ale zdá se mi, že kořeny musí být hlubší, že komunismus na rozdíl od jiných vyznání nevede k růstu pochopení, k postupnému prohlubování, k syntéze názoru a zkušenosti. Zůstává stejně neúprosný, stejně abstraktní, snad dokonce takový musí zůstat, jinak se člověk dopustí ideologické úchylky. Je to těžká řehole a přijde mi do značné míry nepochopitelné, jak dokáže někoho vnitřně uspokojovat. Možná to souvisí s tím, že Husák byl sice intelektuál, ale nebyl žádný originální myslitel – ideje si spíš osvojoval, než že by je vytvářel. Ale stejně tomu úplně nerozumím.

V Husákově případě to zvláště vyniká, protože v praktické politice měl řadu netypických a realistických postojů. Podle všeho hluboce miloval Slovensko a po celý život měl na srdci snahu o jeho ekonomické povznesení a o zajištění prostoru pro (v komunistických limitech) autonomní slovenskou politiku. Často také – viditelně se to projevilo při odbojové činnosti během německé okupace – poměřoval plány nikoliv podle jejich politické správnosti, ale podle šancí na praktický přínos. Jakkoliv byl upřímným a pravověrným komunistou, zdá se, že myšlenkově zůstával poměrně nezávislý a jeho odlišnosti mi přijdou povětšinou rozumné. Nezdá se, že by pro podobný postoj měl nějaké vnější důvody, politické působení mu spíše komplikovaly, takže se domnívám, že je potřeba přičíst je Husákově vlastní osobnosti. To se ostatně znovu projevilo, když byl v 50. letech vykonstruovaně souzen a vězněn. Byl jedním z mála podobně postižených funkcionářů, který si nenechal vsugerovat, ani pod tehdy zcela reálnou hrozbou popravy, že by se ke svým přečinům měl v zájmu Strany přiznat, a po celou dobu důsledně trval na tom, že je nevinný a věrný komunista. Podobně se po svém propuštění odmítal nechat uplatit „funkcí“, která by znamenala pohodlné živobytí, ale neumožňovala mu politickou činnost v míře a na úrovni, kterou by považoval za dostatečnou.

Vidíme tedy dva do určité míry protikladné aspekty Husákovy osoby: přísnou ideologičnost a realistickou praktičnost. Obě tyto složky přitom byly klíčové v jeho cestě na mocenský vrchol, protože obě se významně projevily v reakci na události okolo roku 1968. Chvíle, která je pro pochopení následujících dvaceti let naprosto klíčová, proto si dovolím události stručně zrekapitulovat.

Gustáv Husák patřil v širším smyslu do reformního hnutí 60. let. Byl hlasitým kritikem Antonína Novotného, zasazoval se o rehabilitace a přehodnocení politiky Komunistické strany z 50. let, silně se angažoval v programu federalizace Československa, uznával potřebnost ekonomické reformy a podobně. Veřejností byl také za reformistu považován: politický vězeň, který se nezdráhá otevřeně diskutovat tabuizovaná témata a trvá na tom, že vedení Strany se musí změnit. Prosazoval-li demokracii, šlo však o socialistickou demokracii – a veřejnost, která chtěla slyšet to první, byla ochotná přeslechnout to druhé. V kvasu a nadšení doby zůstává nepovšimnuto, že už před rokem 1968 konstatuje, že reformní úsilí zašlo příliš daleko, vymklo se stranické kontrole a přímo ohrožuje vedoucí úlohu Strany, což považoval za nepřípustné.

Společenská situace se významně změnila v lednu 1968, kdy Novotný odstupuje a jako kompromisní kandidát se prvním tajemníkem ÚV KSČ stává Alexander Dubček. To je na jednu stranu kovaný komunista a Novotného chráněnec, který 50. léta strávil ve funkci krajského tajemníka. Na druhou stranu člověk, který je schopen vzbuzovat sympatie a rychle si získává důvěru a masovou podporu napříč celou společností. I když se stane ústřední postavou celého dramatu, zdá se mi, že je také postavou zdaleka nejtajemnější – do té doby je prakticky neznámý, o jeho minulosti nic nevíme, jeho názory jsou zcela neznámé. I když se stal symbolem Pražského jara, jakoby k němu ani věcně nepatřil. Překvapuje mě, že dodnes nemáme k dispozici žádný jeho životopis: kdo už by byl v letošním roce 50. výročí Pražského jara atraktivnějším námětem? Stal se příčinou, hlavní postavou i obětí krize, ale jeho vlastní postoj neznáme, k dispozici máme stále jen tu fotogenicky mávající a usmívající se postavu.

Sovětské vedení bylo následným vývojem v Československu znepokojeno v zásadě podobným způsobem jako Husák. Požadovalo po našem stranickém vedení, aby situaci řešilo. To, s ještě živou vzpomínkou na krvavé potlačení maďarského povstání z roku 1956, naléhalo na politické řešení situace a ubezpečovalo Brežněva, že má situaci pod kontrolou. Zdá se, že Brežněv se vojenské intervenci dlouho bránil, ale protože Dubček opakovaně neplnil přísliby, které mu dal, a postupně byly zpochybňovány i takové oblasti jako spojenecká „obranná“ doktrína, nakonec vojenský zásah odsouhlasil. Ostatně, nechtěl-li popřít celou poválečnou sovětskou politiku, těžko mohl udělat cokoliv jiného.

Gustáv Husák, který se v první polovině roku 1968 stal místopředsedou vlády, ale jinak stále zůstával jen řadovým členem KSČ, Dubčeka z taktických důvodů veřejně podporoval, ale jinak se zdá, že se netajil s názorem, že jde o neschopného člověka, který situaci nezvládá a přivede nás do vážných problémů. Podle všeho však ani pragmatický Husák s vojenskou intervencí už v létě 1968 vůbec nepočítal. Díky dobrým vztahům s prezidentem Svobodou se nicméně Husákovi podařilo zúčastnit se jako reprezentant Slovenska moskevských jednání započatých 23. srpna. Husák byl do té doby u Sovětů zapsaný spíše negativně: dvojaké postoje z válečné doby, stín obvinění z 50. let, následné reformní snahy, mocenské soupeření s Biľakem a podobně. Poprvé dostal příležitost sám se předvést – a zaujal.

Zatímco po vojenské stránce probíhala invaze dobře, po politické šlo o neúspěch. Tzv. zdravému jádru podporujícímu Moskvu se nepodařilo převzít iniciativu, nemělo žádnou podporu veřejnosti a obecně bylo paralyzováno, takže Brežněvovi bylo celkem vzato k ničemu. Z Husákova pohledu bylo naopak zcela neužitečné reformní vedení, které bylo invazí zcela zaskočeno a nedokázalo zformovat žádnou strategii, jak dostat cizí vojska ze země. Zdá se, že Brežněva energický Husák zaujal a postupně se mezi nimi začalo rodit porozumění. Husák ustoupil z některých reformních postojů a neochotně uznal, že stažení vojsk není bezprostřední možnost. Brežněv odsunul otázku přímé vojenské správy Československa a dosavadní vedení by zůstalo u moci. Vše skončilo podepsáním známého Moskevského protokolu, který předpokládal normalizaci (Dubčekův pojem) poměrů a dočasný (Brežněvův příslib) pobyt vojsk. Husák se díky krizi konečně vrátil do vrcholné politiky. Zatím se zdálo, že si příliš nezadal: snažil se přispět ke kompromisnímu vyřešení krize, kterou nezpůsobil, a ve které hrál za výrazně slabší stranu. Husák – jistě trochu oportunisticky – využil šance dostat se k moci a Sověti disponovali spojencem, který se doma těšil podpoře.

Poraženým byl Alexander Dubček. Způsobil cosi, čemu se před ním dlouhá léta úspěšně snažili zabránit Gottwald a Novotný – na našem území získala základnu Rudá armáda. Pro normalizační komunisty se Dubček stal nemesis prvního řádu, příkladem selhání o mnoho horšího než procesy 50. let. Nikdy jsem si neuvědomil, jak hluboké trauma byla invaze i pro pravověrné komunisty samotné: Ještě o mnoho let později byli například ochotni připustit setkání zahraniční delegace s chartisty, kteří byli v té době jejich hlavní političtí soupeři, za příslib, že západní politici nenaváží žádný kontakt s Dubčekem.

Husák svoji partii sehrál dobře. U Sovětů se dobře zapsal rychlou konsolidací poměrů na Slovensku, doma se do jisté míry úspěšně snažil vydávat za nejméně špatnou možnost, která dokáže vyvést národ z krize. Hodnotit počáteční fázi jeho působení je obtížné, protože občas se očividně politicky pomstil za nějakou křivdu z minulosti, ale celkem vzato se opravdu mohl snažit uhrát maximum možného. První neuralgický bod jeho následujícího osudu se objevil, když se ukázalo, že by na jaře 1969 mohl nahradit Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. To by představovalo nepochybný vrchol Husákovy politické kariéry, ale současně by to znamenalo několik stejně nepochybných kompromisů. Musel by přijmout sovětskou interpretaci vývoje v Československu. Musel by uzavřít účelové spojenectví s dogmatickým „zdravým jádrem“, které invazi schvalovalo a pobyt vojsk vítalo. Musel by obětovat část svých dosavadních spojenců. Dalo se předpokládat, že politika nutná k udržení moci bude muset být o poznání tvrdší než jeho dosavadní politika záchrany národa. Husák tyto kompromisy celkem ochotně přijal, stanul na vrcholu mocenské pyramidy – a definitivně začal společnost polarizovat.

Zdá se, že Husák i za této situace dál patřil spíše k umírněnému křídlu. Společenskou normalizaci na jedné straně prosazoval poměrně tvrdě a nesmlouvavě, což mu v očích veřejnosti rychle zničilo dosavadní pověst, jinak ale patřil k odpůrcům politických procesů a kriminální odplaty za události Pražského jara. Navrhoval politickou amnestii. Vyslovil se dokonce i proti soudním procesům s disidenty. Jeho vliv byl však omezený, byť zastával nejvyšší stranickou funkci a byl tak fakticky prvním muže ve státě. Sověti, patrně pod vlivem předchozích obtížně kontrolovatelných událostí u nás, velmi důsledně dbali na mocenský pat v nejužším vedení KSČ a neváhali intervenovat, aby rovnováha mezi „zdravým jádrem“ a „umírněnými realisty“ nebyla narušena. Husák, který stál někde mezi, takže se mocensky musel opírat o obě skupiny, měl v řadě otázek podle všeho překvapivě svázané ruce. Rozpor mezi představami a možnostmi byl pro Husáka značně frustrující.

Jestliže si při aspiraci na šéfa KSČ nemusel ještě všechny tyto důsledky plně uvědomovat, pak ve chvíli, kdy přišla počátkem 70. let na přetřes otázka, kdo nahradí Ludvíka Svobodu ve funkci prezidenta, musel už mít o limitech svého působení jasno. Zde se objevuje druhý neuralgický bod jeho osudu. Když se začalo ukazovat, že by obratným politickým manévrováním byl schopný tento úřad získat, aniž by – navzdory obecné nechuti ke kumulaci funkcí – ztratil dosavadní pozici šéfa Strany, bylo jasné, že za ni bude muset zaplatit další porcí kompromisů. Husák prezidentem být chtěl. Potřeboval se ještě více zavděčit Sovětům. Nabízel protislužby. Obětoval funkce a kariéry významné části svých dlouholetých spolupracovníků. Připustil posílení vlivu „zdravého jádra“. Muselo být zřejmé, že jeho reálné mocenské možnosti se tak znovu zmenší. Přesto: V roce 1975 definitivně přijímá normalizaci v podobě, v jaké ji definovalo nechvalně proslulé Poučení z krizového vývoje, a stává se prezidentem. Tím jsme symbolicky a definitivně vkročili do „mrtvé éry“ konce socialismu. Mocenské pozice a tím i jakýkoliv společenský vývoj zůstaly až do roku 1987, kdy funkci generálního tajemníka převzal Miloš Jakeš, zablokovány. A na to, abychom zjistili, jak by se projevil nástup nové generace komunistických kádrů, už dva roky do Listopadu nepostačují.

Gustávu Husákovi je nutné přiznat, že na rozdíl od řady jiných neutekl od zodpovědnosti. Současně ale v několika krocích vyměnil svoji představu o obsahu politiky za možnost podílet se na moci. Moje úvodní otázka, jak se vlastně stalo, jak se vůbec mohlo stát, že se někdo tak změnil, je nakonec zodpovězena, a to až překvapivě srozumitelně. A i když se normalizace nakonec dočkala vlastně všeobecného odsouzení, samotný Husákův instinkt poukazující na důležitost v té době spíše jen ceremoniální prezidentské funkce se z pozdější perspektivy ukázal jako překvapivě správný. Nakonec bude tím posledním z komunistů jeho doby, na kterého zapomeneme. Svoje jméno pars pro toto jako symbol doby pošpinil, ale současně ho tím z historického sub specie aeternitatis zachoval známé – ať už si myslíme, že to byl nebo nebyl dobrý obchod.

Přesto ještě zbývá úvaha, zda přeci jen nemohl dosáhnout něčeho lepšího, zda jeho doba nemohla být méně šedá, zvláště uvážíme-li následný vývoj komunismu po Brežněvovi, perestrojku a podobně. Jistě, Gustáv Husák mohl zkusit riskovat a ve společensky zablokované situaci se pokusit udělat něco odvážnějšího, ta možnost vždycky existuje. Myslím si, že existuje několik faktorů, které však podobnou variantu velmi limitují. Husák se na vrchol dostal mimo běžný stranický postup, takže za sebou neměl vůbec žádnou mocenskou základnu v nižších úrovních strany. Silové složky státu na něj dokonce jako na bývalého vězně hleděly s těžko překonatelným podezřením až nepřátelstvím. V krizové situaci by tedy těžko hledal, o co se opřít. Dlouhé roky vězení se na něm podepsaly i jiným způsobem: ve chvíli, kdy vystoupal na vrchol, byl už poměrně starý, ke konci i nemocný. To není dobrá kvalifikace pro nebezpečné podniky s nejistým výsledkem. A konečně byl Husák člověkem bytostně politickým, politiky se nechtěl vzdát. Jenže politik se – na rozdíl třeba od svobody umělce při hledání nových cest – může obyčejně dopustit jen jediného opravdu chybného kroku. Když se zmýlí, když neuspěje, končí; a většinou už napořád. Odehrává-li se všechno navíc pod dusivou Sovětskou kuratelou, která ani za Gorbačova, jak se zdá, zvlášť nepolevila, vlastně se jeho postoji nelze divit.

Nečekaný úspěch, s kterým je životopis Michala Macháčka schopen vysvětlit přeměnu „mladého“ na „starého“ Husáka, je ovšem dvousečný. Zdá se, že do určité míry je hluboce zažité spojení Husák a normalizace falešné. Skutečnost, že Gustáv Husák rozhodně zamýšlel a do značné míry i byl v celém procesu prvkem spíše umírněným, je dost jasně prokázaná. Stejně tak následná stagnace se mu dá přičítat jen v dosti hypotetickém směru „co by snad býval mohl udělat jinak“ za poměrně složitých vnějších okolností. Jak je to tedy se spojením mezi ním a nehybností či šedivostí normalizace? Chápejte mě správně, nemám se symbolickým spojením Husáka a normalizace žádný morální problém. Chtěl být první mezi mocnými, takže musel počítat s tím, že s ním bude spojováno to dobré i špatné, co se za jeho „vlády“ stane, ať už se o to zasloužil nebo ne. Paradoxně skončil tak trochu jako jím nenáviděný Dubček, stal se symbolem doby, s kterou se úplně neztotožňoval, ale tak to u „panovníků“ bylo vždycky. Jak tomu ale bylo věcně? Jde jen o symbolismus a časový souběh nebo se do těch téměř dvaceti let konce komunismu skutečně otisklo něco z jeho osobnosti?

Předně je zde řada prvků, které kontrast období normalizace a zdravého života lidské společnosti oslabují. Ke mně už události Pražského jara nijak bezprostředně nepromlouvaly, ale náš pohled na normalizaci utvářeli lidé, kteří období 60. let sami prožili. Společenská euforie byla tehdy větší než velikost faktických změn, takže jejich měřítko bylo nutně vyosené kladným směrem (a do jisté míry tedy falešné). Stejný mechanismus deziluze jsme ostatně viděli i po Listopadu, kdy vývoj žádný příjezd tanků nepřerušil. Dále hlavní zlom ve společenské atmosféře přišel prokazatelně před nástupem Husáka k moci, ono často zmiňované zlomení morální páteře národa patří ještě jednoznačně do Dubčekovy éry. A zdá se, že Alexander Dubček neměl pro svoji zemi naprosto žádnou ústupovou strategii, prostě ji jen postupně opustil – což není zase tak překvapivé, uvážíme-li, že podle všeho neměl žádnou strategii ani v době, kdy byl na vzestupu. A konečně náš obraz normalizace ve veřejném prostoru utvářeli hlavně ti, kterým byla možnost se projevit nejvíce upírána, takže situaci nejtíživěji nesli. Prožitek řady lidí, kteří nebyli společensky exponovaní, není zdaleka tak vyhraněný. (Mimochodem, část setrvalé nenávisti, která provází Václava Klause, má podle mne zdroj právě v tom, že na rozdíl od disidentské tradice trval na jednu stanu na radikálnějším ekonomickém a tudíž nutně i politickém rozchodu se socialismem, ale naopak obhajoval legitimitu značné míru společenské kontinuity.) Zdá se zřejmé, že sdílená společenská vzpomínka Husákovi křivdí.

Na druhou stranu nelze nijak popírat, že Husákův režim byl zločinný, dokonce i podle vlastních právních měřítek, natož pak podle měřítek obecné spravedlnosti. Myslím, že zde naopak situaci vnímáme méně ostře, než by si zasloužila. Vidíme ji nejdříve perspektivou aktérů osmašedesátého, poté perspektivou disidentů. To je ovšem pohled do určité míry zkreslený, protože je to pohled privilegovaný. Represe proti politickým odpůrcům byly poměrně umírněné, režim bral ohledy nejprve na popularitu bývalých politiků doma, později na popularitou disidentů v zahraničí. Komunisté se za Husáka nakonec k politickým protivníkům zachovali zhruba (ano, vím, co všechno se v tom slově skrývá) srovnatelně s tím, jak se chovají všechny režimy ve všech dobách, mají-li tedy ambici přežít. Myslím, že tato smířlivost byl jeden z důvodů, které vedly po pádu režimu k jisté marginalizaci disentu a k našemu smířlivému pohledu na vlastní minulost. Zdá se mi, že třeba církve měly ve společnosti vyšší kredit proto, že lidé cítili, že nepřátelství vůči nim bylo opravdovější, pro komunisty bylo organizované náboženství protivníkem fundamentálním, ne toliko politickým. Ani tento stav však nemohl mít delšího trvání, zanikl hned, jakmile církve začaly plnit své vlastní poslání, protože nároky, které náboženství vznáší, nejsou pro společnost ani příjemné ani užitečné.

Vnímáme-li konflikt s komunistickým režimem v perspektivě aktivního odporu vůči němu, zastírá se tím ovšem v našich vzpomínkách míra anonymního a soustředěného útlaku proti řadě primárně nepolitických ale nedostatečně konformních skupin i míra bezpráví, které se dělo různým jednotlivcům, kteří statečně odporovali nespravedlnosti režimu v nějaké jednotlivé situaci. Jinak řečeno, náhled, že režim byl nelegitimní ve své podstatě, zastiňuje skutečnost, že se choval nelegálně i podle svých vlastních zákonů. Na rozdíl od oblasti politické zodpovědnosti se Michal Macháček otázce podílu na kriminální povaze režimu nijak specificky nevěnuje. Zdá se nicméně, že mezi Husákem a Státní bezpečností žádné vřelé vztahy nepanovaly, takže se lze domnívat, že by šlo spíše o zodpovědnost nepřímou. (Jestli bychom měli Husáka s něčím konfrontovat přímo, je to paradoxně spíše faktické zastavení rehabilitací zločinně odsouzených komunistických funkcionářů po jeho nástupu k moci.) Husák jistě příležitostně ničil kariéry, ale zdá se, že ani ničení jednotlivých lidských životů mu ve větším rozsahu k tíži přímo přičíst nelze.

Existuje však ještě jedna významná oblast, kde docházelo ke střetům s režimem. Asi nejznámější je zakazování činnosti umělcům a konflikt s alternativní kulturou, ale ve skutečnosti šlo o mnohem širší střet s tím, co bych nazval „vyšší duchovní činnosti“. Navzdory všemu, co jsem zatím napsal, se domnívám, že zde lze mezi normalizací všeobecně a Husákem osobně určitou těsnou souvislost najít, jen její mechanismus je méně zřetelný, než se obvykle tvrdí. Souvisí to vlastně s jedinou skutečnou výtkou, kterou bych ke knize Michala Macháčka vznesl. Jde o nedostatek, který vyplývá z použité historické metody, protože ta do jisté míry vždy podléhá svému tématu. To, co Gustáv Husák byl, kniha reflektuje zdařile. Dokáže zachytit i to, v čem byl od ostatních odlišný. Ale do značné míry pomíjí, čím Gustáv Husák nebyl. Historicky podložený životopis je tak sugestivní, že by mě to samotného nenapadlo, ale krátce po něm jsem přečetl knížku Jana Tesaře Zamlčená diagnoza a některé Tesařovy postoje na to poukazují. Husákovi se často přičítá, že jeho doba byla zvláštním způsobem nemorální. Myslím, že přesnější by bylo říci, že byla mimo-morální, a domnívám se, že to s Husákem souvisí.

Na rozdíl od mnoha soudruhů byl Gustáv Husák skutečně přesvědčený komunista. Myslím tím nejenom ten zřejmější aspekt, že upřímně věřil v komunistickou nauku, ale také méně viditelný rozměr, že věřil pouze v komunistickou nauku. Byl člověkem bytostně politickým a na rozdíl od mnohých nehledal v politice žádné další osobní nebo hmotné výhody. To, že nebyl jen nějakým formálním marxistou, vedlo k tomu, že byl přesvědčeným materialistou. A žije-li někdo s určitým přesvědčením celý život, stane se jeho součástí. Husákovu představu „záchrany národa“ popisuje Jan Tesař (poznámka pod čarou na straně 77) výstižnou zkratkou: „na úrovni zabíjení či nezabíjení těl“. Morálka pak pro Husáka není jen nadstavba, cosi druhotně odvozeného od primárního hmotného světa. Autonomie morálky zcela zaniká, stává se jen účelovým prostředkem. Snadno to přehlédneme, protože na rozdíl od „socialistické morálky“ tvrdého komunismu není tak bojovná. Ale pro život společnosti to mělo dalekosáhlé následky, neboť: „Mravní problém národa byl pro Husáka naprosto mimo jeho obzor,“ shrnuje Tesař svoje obvinění.

Pozdně socialistická morálka měla pochopitelně svoje pozitivně vymezené společenské obsahy: známá je třeba silná kulturní podpora rodiny, která byla ovšem stavebními a jinými předpisy striktně limitována pouze na jednu určitou formu a velikost rodiny. Nicméně neexistence morálky vnímané jako integrální součást jednotlivého člověka vysvětluje charakteristickou – a často kritizovanou – dvojkolejnost režimu. Zdá se, že Gustáv Husák převyšoval intelektuálně i charakterově většinu svých kolegů, takže i když jeho praktické možnosti něčeho dosáhnout mohly být omezené, dominoval na druhé straně v otázce témat; nebo přinejmenším v tom, že nepřipustil témata, která nespadala do jeho ostře vymezeného obzoru. Proto zachovali komunisté ekonomiku, uvážíme-li drakonické limity dané centrálním plánováním, v relativně slušném stavu, proto ten trvalý důraz na zlepšování hmotného zabezpečení obyvatelstva – to bylo Husákovi dobře srozumitelné a vždy také zcela neideologicky trval na tom, že komunismus v této oblasti musí přinášet jasné a konkrétní výsledky. Na druhou stranu ovšem Husákův komunismus ztrácí svoje filosofické kořeny, zcela mizí radikální revoluční představa „nového člověka“, protože pro reálného materialistu nemá vlastně otázka „obsahu člověka“ smysl.

Zdá se mi, že rozdělení života na soukromou oblast, do které stát prakticky nezasahoval, a veřejnou oblast, kde vyžadoval bezvýhradní, ale jen formální poslušnost, lze přičíst Gustávu Husákovi k tíži. Ale nikoliv jako zákeřnou politickou doktrínu, kterou chtěl strategicky paralyzovat a následně totalitně ovládnout život společnosti, jak se to obvykle staví. Mnohem spíše šlo o upřímnou realizaci jeho pozitivně vymezené představy o tom, co znamená lidský život. Představy nám tak vzdálené, že je pro nás jen málo pochopitelná. Případné morální obvinění by tedy nemohlo znít tak, že neposlouchal svoje svědomí. Nikoliv, zdá se, že na rozdíl od „zdravého jádra“ čistě ideologických komunistů svoje přesvědčení vždy konfrontoval se skutečností – některé příklady jsme viděli i v tomto zápisku. Museli bychom ho obvinit, že svoje svědomí chybně utvářel. Ale to je mnohem obtížnější kauza, protože jak vlastně máme posuzovat lidský život, který byl konzistentní, ale „chybný“? Ferdinand Peroutka si kdysi stěžoval, že nám ve společenském životě chybí „mužnost“. Jakkoliv se to může zdá podivné, Macháčkův životopis ukazuje, že Gustáv Husák sice nebyl „státníkem“, ale v politice byl jedním z mála našich skutečných „mužů“. Ale co si vlastně počít s opravdovou ctností tak strašně chybně zacílenou?

Život Gustáva Husáka se uzavřel podivnou epizodou, kdy se doslova na smrtelné posteli pokusila získat „jeho duši“ zpět Katolická církev, které se kdysi dávno odrodil. Ať už se tehdy stalo cokoliv, nevypadá to, že by se snad na poslední chvíli obrátil. Vzpomněl jsem si u příležitosti té epizody na konec jeho následníka, prezidenta Havla, jehož závěru života se Církvi naopak zmocnit podařilo. Byly to dva osudy zvláštním způsobem duální. Chudý Slovák z vesnice; celoživotní komunista lokálního formátu; jeden z otců federace; člověk usilující o ekonomický pokrok, který nebyl s to zajistit; na konci života viděl, jak pomíjí všechno, o co usiloval; člověk, který to ale, jak se zdá podle svědectví o jeho konci na Hradě, dokázal akceptovat a uvolnit smířeně místo budoucnosti. Oproti tomu Čech z bohaté městské rodiny; světoznámý bojovník proti komunismu; prezident zanikajícího státu a prezident státu nového; představitel doby nebývalého ekonomického vzestupu, kterého si nijak nepovažoval; přestože na vrcholu, neunesl, že jeho pojetí politiky nezvítězilo, takže nám jako svůj poslední odkaz zanechal hluboce polarizovanou společnost. Věru zvláštní osudy, které pro mne dramaticky vyznívají úplně jinak než morálně. Naštěstí nejsme povoláni hodnotit cizí životy – ale musíme se vypořádávat s tím, jak ovlivnily životy naše.

Lidem, kteří zažili rok 1968, se Husákových dvacet let jevilo nesnesitelně dlouhých, ale já, který jsem se narodil později, už jsem všechno viděl jinak. Nedokážu rozhodnout, jak fatální by bylo rozdělení života na vnitřní soukromý a vnější veřejný, kdyby trvalo dvě nebo tři generace. Prohloubil by se ten devastující rozpor „života ve lži“, jak by řekl snad každý ze starší generace, ale jak by neřekl snad nikdo z mých současníků? Já jsem svoje dětství jako život v totalitní společnosti nevnímal; a nevidím ho tak ani teď. Byl to život ve společnosti, kde existovala řada odlišných kontextů, které vyžadují odlišné chování – ale to je skoro definiční opak od všezahrnující, tedy totalitní společnosti. A považuji to za velmi dobrý nácvik pro život ve společnosti svobodné, schopnost vnímat a rozlišovat společenské kontexty mi nyní u všech lidí mladších chybí. Při tomto pohledu lze také pochopit, že někdo vidí dnešní společnost jako fakticky totalitnější než tu Husákovu. Míra svobody konat je dnes nepochybně větší. Současná levicově liberální ideologie si však nárokuje kádrovat naše přátele, překračovat prahy našich domovů, kontrolovat naše ložnice, cenzurovat naše myšlenky. Do žádné z těchto oblastí – když si jeden dával pozor, co dělá ve veřejných kontextech života – Husákův režim aktivisticky nezasahoval. Jak dlouho za podobné situace současná svoboda konat vydrží? (Vlastně to není řečnická otázka: Se zavíráním za to, že je někdo křesťanem, už se v Evropě opět začalo.)

Jaký je tedy závěr z několika měsíců mého občasného spolubydlení (na nočním stolku v ložnici) s Gustávem Husákem? Řekl bych, že knihu Michala Macháčka lze číst dvěma způsoby. Bezesporu je to historicky korektní, dobře vyvážený a čtenářsky vděčný životopis významné postavy našich moderních dějin. Vlastně je to životopis natolik zdařilý, že si skoro říká, aby byly podobným způsobem ze stínu vytaženy další prezidentské figury. Přímo se nabízí nikým nemilovaný – ale podobně jako Husák bytostně politický – Antonín Novotný a jednou snad i kořen všeho zla, sám Klement Gottwald. Na druhou stranu lze knihu, jak ukazuje i můj zápisek, číst i mnohem osobněji, jako dobrou příležitost, jak probrat a případně i revidovat vlastní vztah k našim nedávným dějinám. Zdá se mi, že při podobném čtení se kniha rozpadá do tří poměrně odlišných oddílů. Až do začátku 60. let jde o dějiny, které jsou už poměrně dobře prozkoumané, a dějiny, jejichž neutrální historické hodnocení se vlastně příliš neliší od převažujícího společenského prožitku. Tohle období v Macháčkově knize už čteme jako historii, se zájmem a pro poučení. Události okolo přelomového roku 1968 ale mají docela jinou povahu. Fakta a souvislosti, jak je historici začínají mapovat, jen málo odpovídají společenské vzpomínce na ně. Myslím, že zde nás čeká významný a náročný úkol nového objevování a celkového přehodnocování. Bude to obtížný úkol, uvážíme-li, jak povrchní byla společenská reflexe v roce letošního padesátého výročí. Macháčkova kniha je zde až po počátek následné společenské konsolidace ovšem dobrým a fundovaným výchozím bodem. Ještě jiná situace platí o období normalizace a konce režimu. Zde je i čistě historicky kniha nejstručnější, nejtezovitější a nejméně podložená vědeckými výzkumy. Podobně naše společenské hodnocení té doby je buď přímo tabuizováno nebo alespoň redukováno na postřehy anekdotického rozsahu. Podle všeho je to období historicky ještě příliš blízké, takže zde je angažovaný čtenář odkázán hlavně sám na sebe.

Ať už se případný čtenář rozhodne číst knihu jakkoliv, rozhodně lze říci jedno. Nevyhnutelná úvodní obava, zda má smysl číst tak „velkou“ knihu o tak „pochybném“ tématu, je zcela zbytečná. Jde o poctivý a zdařilý životopis, jehož schopnost syntézy dosavadních výzkumů nevede k plochosti a nudnosti: není to žádný nekonfliktní nejmenší společný jmenovatel rozdílných názorů. Kniha naopak názorně ukazuje, jak jsou všechna tradovaná husákovská hodnocení parciální a jak by měla být přehodnocena tváří tvář faktům. A protože Michal Macháček důsledně ctí zásadu moderního dějepisectví sloužit jen poznání, má smysl s ním tu cestu absolvovat, ať už je váš vlastní názor či postoj jakýkoliv.