Město, nedlouho poté

Pat Murphyová

Naše zkušenosti ukazují, že některé hodnoty, kterých bychom si rádi cenili vysoko, prohrávají v praktickém střetu s hodnotami, kterým přisuzujeme hodnotu nižší (nebo které dokonce rovnou odsuzujeme). Kniha Pat Murphyové zkoumá svět, jehož povaha se do určité míry změnila, takže je možné si realisticky položit otázku, zda je možné, aby umění zvítězilo nad násilím, a to nejen v morální rovině, ale i v bezprostředním, doslovném smyslu. Příběh jsem vnímal jako navrstvený ze tří poměrně odlišných rovin; a každá z nich na mne působila dost rozdílným dojmem.

Nejprve se setkáme s řadou postav, přičemž každá je vystižena malou črtou. To je méně než hutná charakteristika postavy v povídce a rozhodně méně než komplexní charakteristika postavy v románu. Dalo by se říci, že každá z úvodních kapitol Města, nedlouho poté je spíš fragmentem povídky. S některými postavami se setkáme opakovaně, takže jejich fragmenty se stávají komplexnější, některé zůstanou jen letmo načrtnuté. Snad jen v jediném případě je součástek tolik, aby vznikl příběh podle obvyklých nároků, takže – zpětně viděno – je kniha vlastně delší povídka neobvyklým způsobem doplněná na román. Tato kompoziční metoda nemá v knize žádnou specifickou roli a řekl bych, že její hodnocení závisí hlavně na naturelu čtenáře. V předkládané podobě je kniha stručná: každá ze součástek je nicméně napsána literárně odpovídajícím způsobem, takže se rozhodně nedá říci, že by zůstávala na úrovni tezovitého syžetu, ale spojnice od čtenáře k postavám nejsou rozvinuté. Musel jsem čtení pravidelně přerušovat a vynaložit dostatečnou dávku úsilí, aby mi na osudu postav začalo záležet, abych s nimi navázal trvalejší emocionální kontakt. Na druhou stranu se zdá, že by nic nebránilo tomu, aby byla kniha rozepsána na běžný román: všechny klíčové součásti vlastně máme k dispozici, stačilo by jen doplnit propojky, které vedou a udržují naše prožitky, kterými nám autoři obyčejně usnadňují vžití se do odlišného světa. To je pochopitelně iluze, protože podobné rozpracování by román a jeho atmosféru nevyhnutelně změnilo, ale kniha prostě budí dojem, že je jakousi hutnou esencí obsáhlejšího románu.

Jestliže poněkud nesouvislé stavební prvky nakonec vytvářejí dojem jednoty, vlastně tím říkám, že na další úrovni, tedy z hlediska celkového příběhu, je kniha uspokojivá, a to i podle obvyklých měřítek. A je-li něco v pořádku, není nutné obsáhleji o tom hovořit. Čas z titulu knihy je časem ne příliš dlouho po celosvětové epidemii nemoci s vysokou úmrtností. Tato dnes už klasická dramatická situace však pojata nečekaně, protože město z titulu knihy, San Francisco, se následkem katastrofy nějak změnilo, je zvláštním a snad i magickým místem. A právě situaci postavenou na minulém a známém v kontrastu s tajemným a tušeným zvládla autorka dobře. Nevyhýbá se zodpovědnosti, takže všechny náznaky z počátečních částí knihy docházejí postupně naplnění. Její neobvyklé reálie však nejsou dekorací nebo manýrou, spíše představují nový způsob, jak pro nás znovu oživit věci, o kterých se příběhy vyprávěly vždycky. Díky tomu i role, které jednotlivé postavy v příběhu nakonec sehrají, jsou i ve světě, jehož povaze nerozumíme, dobře srozumitelné a dramaticky dávají smysl. Post-apokalyptické město obývané umělci je ve značné míře založené na vizuálních dojmech a osobně jsem velmi ocenil, že při jejich popisech Pat Murphyová příliš nesklouzává k dnes tak rozšířenému nešvaru filmového vidění. Její evokace obrazů a scén si zachovávají literární náročnost, žádná pokleslá panoramata a dynamika vytvářená střihy.

Nicméně úspěch knihy v rovině příběhu je v rozporu s tím, co se na knize z počátku zdálo být přitažlivé, tedy s jinakostí světa, kde se příběh odehrává. Vyústění příběhu, i když logické a věrohodné, ukazuje, že by se totiž téměř mohl odehrát i ve světě podstatně méně specifickém. Město, nedlouho poté je proto kniha trochu rozporná. Jsou chvíle, kdy nabízí úchvatnou vizi nečekané síly, která se člověku vryje do paměti. Východiskem událostí je například svět, který se bojí války, ale příčinou katastrofy, která jej téměř zničí, nakonec není válka, ale snaha dosáhnout míru – motiv z hlediska knihy spíše okrajový, který v ní ale hluboce a opravdově zarezonuje. Ke svému vlastnímu tématu, tedy k povaze umění, k hodnotě neužitečné tvořivosti, ke schopnosti transformovat přirozenost kulturou, k antropologickým podmínkám nutným pro změnu společenských vazeb a podobně říká jen málo, a to jak z hlediska jednotlivých postav, tak z hlediska komunity, kterou tvoří. Zdá se mi, že na rozdíl od roviny příběhu se zde jednotlivé „scény“ nepřenášejí v žádný celek, zůstávají osamocenými peripetiemi nebo jednotlivými postřehy. Tomu nakonec odpovídá i povaha jednotlivých uměleckých děl, které jsou v knize porůznu popisované. Mají – přinejmenším ta z nich, která hrají významnější roli – moderní povahu instalace nebo performance. To znamená, že můžou vyvolávat silný individuální prožitek, můžou případně i správně reflektovat určitou sociální situaci, dokonce jsou díky magičnosti světa schopny dosahovat i zásvětného přesahu. V žádném smyslu však nejsou konvergentní, aktivně nevytvářejí ani pasivně nereflektují žádnou realitu, ani fiktivní ani skutečnou, která by se mohla stát protiváhou přirozenosti a tedy i naší běžné zkušenosti.

Z více důvodů se nabízí srovnání s románem Ursuly Le Guinové Vyprávění, který vyšel ve stejné edici nedávno. Paní Le Guinová vychází ze situace, která je svým způsobem obyčejnější, ale jejím postupným rozvíjením dosahuje zcela mimořádné vnitřní komplexity. Díky tomu nakonec dokáže nabídnout alternativní existenciální prožitek, takže její kniha patří k nejlepším výsledkům fantastického žánru. Podobná cesta „tam a zase zpátky“ má potenciál rozšířit naši zkušenost o něco, co jsme zatím neznali, nikoliv nám jen znovu oživit to, co už víme. Město, nedlouho poté je knihou ze světa na první pohled neobvyklejšího, zajímavějšího a imaginativnějšího, ale ze své odlišnosti nakonec vytěží méně. Příliš ustupuje našim přirozeným dramatickým očekáváním, i když se na první pohled zdá být právě naopak příběhem o inovativní síle kultury. Představuji si, že bych četl povídku odehrávající o sto nebo dvě stě let později. Myslím, že události ze světa Pat Murphyová budou zajímavou legendou, která bude mít svoji dramatickou sílu, možná bude někoho inspirovat, ale fakticky bude pouze ornamentem, lokální kulturní ozdobou. Kdežto příběh Ursuly Le Guinové mohl být v jejím světě změnou noty, která si nakonec vyžádala úpravu celé melodie, tedy něčím, co bude nutné nově včlenit do běžné zkušenosti, co učiní naši kulturu schopnou pojmout rozrůzněnější, komplexnější prožitky. Nerad bych ale vzbudil dojem, že je proto kniha Pat Murphyové nepodařená. Je snad očividné, že už jen tím, jak sugestivně dokáže vyvolávat zajímavé otázky, přesahuje úroveň běžné zábavné fantastiky. Nemůžu ani vyloučit, že najde-li si někdo k jejím hrdinům cestu snadněji, odmění se mu ještě více než mně. Za zkoušku to podle mne stojí.