Čas se krátí

Ben H. Winters

Kniha Čas se krátí je pokračováním románu Poslední policajt z dob ještě před zápisky do čtenářského deníčku, takže začnu sdílenou charakteristikou. Jde o knihu, která je ze třetiny fantastická (to je ten meteor, co brzo zničí Zemi), z druhé třetiny detektivní (to je činnost, kterou hlavní hrdina ve zbylém čase provádí) a teprve ze zbylé třetiny obecně literární (což je ale možná to nejvýraznější, o čem kniha je). Je to trochu neobvyklá směs, ale mně se docela zamlouvala.

Velká katastrofa je snadný způsob, jak oživit knihu, jak něco změnit, jak vytvořit nové situace. Ale delší dobu se blížící opravdu velká a neodvratná katastrofa je současně téma trochu nevděčné, protože my vlastně nevíme, jak přesně by se za podobných okolností lidé chovali. Doufáme, že by si udrželi civilizační návyky až do konce, ale současně se obáváme, že by naše civilizace padla neuvěřitelně rychle. To je napětí, které by šlo dramaticky využít, ale pro mne je vlastně dost nepříjemné. Proto jsem byl velice rád, že se autor nesnaží o nějakou komplexní představu posledních dní lidstva, spíš bere různé motivy a situace, o kterých je jasné, že se objeví, a skládá je tak, aby tvořily smysluplné pozadí pro příběh. Reálie jsou to členité, svým způsobem exotické, neustále se proměňující a často nutící k zamyšlení. Ale zažíváme je nahodile, víceméně jen podle toho, kudy se hlavní hrdina pohybuje. A i když se, pochopitelně, doslechneme o řadě událostí jinde, kniha se nesnaží o komplexní popis nebo analýzu. Někdo by to mohl vnímat jako nedostatek, protože ve světě, jak ho v knize vidíme, by se nejspíš daly najít rozpory nebo alespoň nedomyšlenosti. Mně to nicméně vyhovovalo, protože fantastický motiv, jakkoliv je sám o sobě výrazný, tvoří jen pozadí pro zajímavější události.

Před námi se odehrává skoro klasická detektivka ve stylu americké drsné školy. Je to poněkud překvapivé, dokonce až natolik, že to reflektují i některé vedlejší postavy knihy, ale prostě jsme narazili na umanutého chlápka, který se rozhodl, že ani konec světa není okolnost, která by ho měla odradit od hledání pravdy (a snad i spravedlnosti), když už se dostane do situace, kde se zdá, že je ten jediný, který se podobného úkolu může zhostit. Tahle detektivka přitom má všechno, co se sluší a patří. Začíná úkolem uvěřitelným a na první pohled jednoduchým. Postupně se s odkrýváním nových informací patřičně (i když stále docela věrohodně) zkomplikuje. A skončí hned několika po sobě jdoucími odhalujícími pointami, snad už méně uvěřitelnými, rozhodně však příjemně logickými. A přitom všem zažijeme překvapivé množství všelijakých záměrů, emocí, potřeb a tužeb, kterým hlavní hrdina svojí vnější vstřícností a starostlivostí, ale současně jakousi základní pevností a nepohnutelností nastavuje zrcadlo (nebo jinak řečeno: jde za čtenáře s kůží na trh). Nemusí to dopadnout nutně špatně, spolu s hrdinou si přejeme, aby to špatně nedopadlo, a ono to také vždycky špatně neskončí, byť mnohdy ano, protože lidé už jsou takoví, ale někde hluboko v příběhu je ten archaický hrdinský prvek, který říká, že po cestě se musí dojít až na její konec, ať už vede kamkoliv.

Spojitost košatě imaginárního prostředí a zemité realistické detektivky dodává této trilogii zvláštní kouzlo. Katastrofické knihy, tedy hodně katastrofické knihy, kde bude zničen veškerý život na Zemi, ukazují, jak silně je naše přítomnost závislá na budoucnosti: víra v budoucnost a naděje na budoucnost do značné míry určují – ne-li přímo ovládají – naše životy. Není to přímo téma, které by kniha nějak záměrně nebo hlouběji zkoumala, byť se mu nemůže vyhnout, takže v tomto smyslu to není „spekulativní“ sci-fi. Autor předkládá určitou podobu společnosti, do které lidé pod vlivem okolností sklouzli; a pravděpodobně záměrně zůstává přesně na té úrovni, abychom si rádi mysleli, že ve skutečnosti by byla o něco lepší, ale obávali se, že by byla o dost horší. Nicméně jeho hlavní hrdina je jeden z nemnoha, co si myslí, že co dělal před asteroidem, má smysl dělat i po asteroidu. Za běžných okolností bychom řekli, že je umanutý za hranice normality, takže jeho neobvyklý smysl pro hodnotu konání není ani tak zapříčiněn charakterem jako spíše jeho narušením. Jenže ono je nečekaně útěšné, že nás světem směřujícím ke konci provází někdo, kdo nám umožňuje hledět na něj alespoň trochu naší optikou. Těsné spojení docela vyhrocené podoby jak katastrofického, tak detektivního příběhu do jednoho soudržného celku je neobvyklé a přínosné samo o sobě. Výstřední způsob, jakým navíc nahlížíme cosi, co je pro nás jinak úplně samozřejmé, mi přijde literárně zajímavý a knize to nenásilně dodává další rozměr přesahující zdařilý dobrodružný příběh.

Kromě vlastního uzavřeného případu rozvíjí Čas se krátí rovněž průběžný příběh, který začal nenápadně v Posledním policajtovi. Mám podezření, že by se mohl stát námětem závěrečného třetího dílu, což by znamenalo, že hlavní hrdina by svůj důsledný přístup musel nakonec uplatnit i sám na sebe a svoje vztahy. To není něco, čemu by se přímo vyhýbal, třeba o jeho vztahu se sestrou už toho víme poměrně hodně. Ale jedna věc je, když osobní záležitosti doprovázejí něco dalšího, protože tam je možné se jim věnovat jen do určité míry, a druhá věc je, když by je měl pročistit a dotáhnout ke katarzi, stejně jako to dělá u vztahů mezi lidmi svých případů. Každopádně, jak prozatím dobře funguje, když je do značné míry nezaujatým pozorovatelem měnícího se světa, bylo by zajímavým završením celkové dramatické linky, kdybychom se ke konci světa dostali tak blízko, že by ho to nakonec také donutilo nějak se s ním vypořádat. Je to troufalý cíl, ale vzhledem ke kvalitě dosavadních dvou knih hledím k té třetí s nadějí. Nejde však jen o podobné koncepční záležitosti, jaké jsem zatím popisoval. Ben H. Winters je invenční i v detailech. Líbilo se mi například, jak se jeho hlavní hrdina ujal opuštěného psa. Nejde jen o to, že je to roztomilé a zlidšťuje ho to, i když to samozřejmě funguje také. Ale nutnost starat se o psa, který je prakticky neustále v jeho přítomnosti, umožňuje řadu věcí, které by se jinak řešily popisem, převést na děj, což činí knihu zajímavější a její prožitek bezprostřednější.

Ve výsledku jde o překvapivě silnou knihu. Využívá bez skrupulí zavedené žánrové postupy a dobře vyzkoušené náměty. V některých chvílích je dotahuje až na samou hranu únosnosti a uvěřitelnosti, jak je to u osamělých hrdinů zvykem. Nezdráhá se usnadnit si práci tím, jak z našich naučených očekávání snadněji vymačkat silné emoce. Ale neděje se tak mechanicky. Autor každou konvenci prověřuje, známé dramatické tvary vylepšuje a doplňuje, kombinuje dobrou techniku s nasazením a zájmem stejně, jako to dělá jeho postava. Netváří se, že jde o něco víc, než je zábavná literatura pro lidi s dost specifickými zájmy, ale přesto ji lze po mém soudu, má-li čtenář zájem, číst jako knihu s přesahem. A pro nás, které zajímá i vnitřní fungování literatury, je to zdařilý příklad ideálu nova et vetera, spojení známého a nového.