Icehenge

Kim Stanley Robinson

Nedávno mě napadlo, že bych si zase někdy chtěl znovu přečíst román Stardance, který mě kdysi dost zaujal, a po téhle knize jsem původně sáhl omylem, když jsem se zaradoval, že od autora vyšlo něco nového. Díky skleróze se mi oba S. Robinsonové popletli, jenže tamten byl jen Spider, jak dávnější vzpomínky nezachovaly. Alespoň jsem tak dostal příležitost seznámit se s K. S. Robinsonem předtím, než se pustím do jeho opusu Roky rýže a soli. Kniha se skládá ze tří průhledů do historie osidlování nejprve Marsu a později Sluneční soustavy v době, kdy lidé dosáhli dlouhověkosti, takže žijí řadu století. Rozpětím i literárním zpracováním tak trochu připomíná Sterlingův Schismatrix plus, ale děj je mnohem komornější.

Jedna. Na palubě kosmické lodi s hrdinkou rozmýšlíme, zda se zúčastnit disidentské (a tak trochu šílené) mezihvězdné výpravy, nebo zda se raději vrátit do autoritativní marsovské společnosti. Kniha byla vydána v roce 1984 a překvapilo mě, jak moc se od té doby změnil způsob, jakým jsou knihy psány. I když většina první části je věnována jednomu rozhodnutí jedné osoby, všechno vidíme jejíma očima a známe její myšlenky, přesto ona sama zůstává překvapivě schématická. Není to nezajímavý nebo dokonce hluchý text, ale dneska už jsme zvyklí, že stejný nebo vlastně i lepší dojem lze vyvolat na mnohem menším prostoru, stačí jen dobře vystihnout a věrohodně zobrazit klíčové okamžiky. V tomhle aspektu Icehenge hodně připomíná klasickou sci-fi a její poněkud chladnou odtažitost, i když kombinace toho stylu s obsáhlou psychologickou črtou je celkem neobvyklá.

Podobné je to se zkoumáním otázky, co udělá dlouhověkost s naší pamětí, nakolik jsme si vůbec schopni po staletí uchovávat vzpomínky a co udělá s naší osobností i s celou společností, když nejsme. Jsme zvyklí, že autoři podobné odlišnosti rozvíjejí do poměrně ambiciózních rozměrů. Kim Stanley Robinson jako by občas až nechtěl psát fantastický román, respektive jako by nechtěl, aby jeho fantastičnost byla pro někoho překážkou. Když říkám, že literární technika už zastarala, nechci tím nijak naznačit, že by svého cíle nedosáhl. Podařilo se mu vytvořit hodnověrnou vizi, kde jsou nám lidé ve svých dobrých záměrech i špatných vlastnostech stále podobní a srozumitelní, ale současně je pro nás část jejich motivací cizí, chvílemi dokonce až nepochopitelná. V tomto smyslu moji představu o poslání sci-fi naplňuje velmi dobře. Neobvyklou technikou dokonce vytváří zvláštní emocionální atmosféru, která není tak docela příjemná, ale rozhodně je originální.

K rozhodnutí nakonec dojde, děj se na chvíli začne odvíjet a my se dozvíme něco málo z další historie světa. Expozice je úspěšně dokončena.

Dvě. O pár století později se jeden umanutý marsovský archeolog snaží ukázat, že historie neprobíhala tak, jak oficiální záznamy tvrdí. Děj i psychologie druhého průhledu jsou o něco členitější, ale je pozoruhodné, že jedině za cenu stupňujících se rozporů. Na pozadí rozdílů mezi oficiální a alternativní verzí dějin, které jsou obě stejně chabě podložené, se ukazuje nepřitažlivá osobnost hlavního hrdiny této části. A podobně jako kolísá náš pohled na dávné události, jejichž začátku jsme byli svědky v první části, není jasné, nakolik za naši nechuť k hlavní postavě můžou jeho ne zvlášť hezké charakterové vlastnosti a nakolik jde o vliv dlouhověkosti, protože ostatní postavy na něj reagují částečně odlišně. Autorovi se tedy daří v úvodu naznačená témata rozvíjet docela originálním způsobem. I když stále platí, že pro nás způsobem nezvyklým, a mně přišlo, že vlastně i nežádoucím.

Čtenářské nepohodlí se navzdory atraktivnější zápletce ještě zhorší. Neprozradím příliš, když řeknu, že během událostí na Marsu dojde na Plutu k objevu zvláštního a tajemného monumentu z ledu, odtud ostatně i název knihy. Hlavní hrdina přijde s originální teorií, která vznik stavby spojuje s tajnou mezihvězdnou výpravou z první části. Nalézt důkazy pro podobný názor je obtížné, ale on se do hledání pustí s posedlostí, která je ve společnosti, kde má každý na vše dostatek času, neobvyklá a snad i znepokojivá. Po řadě peripetií, kde máme na pozadí možnost poznat život marsovské společnosti a překvapivě plasticky i Mars sám, nicméně skončíme v matoucím delirickém stavu. Po zpochybnění spolehlivosti historických záznamů a po zpochybnění přesnosti a úplnosti osobních vzpomínek je zpochybněna věrohodnost prožívání skutečnosti samotné.

Rozpadnou-li se všechny vnější opory, které pomáhají ustavit prožitek naší identity, není divu, že integrita hlavního hrdiny je nakonec spíše jen tvrzená – zda v ní čtenář uvěří nebo ne, vypovídá spíše o něm než o postavě.

Tři. O to překvapivější je závěrečná část knihy. Teorie archeologa z druhého průhledu je široce přijímaná, on sám je váženou osobností. Hlavní hrdina třetí části je pro jednou příčetnější a podstatně sympatičtější. Autor ovšem zůstává konzistentní, protože to může být pouze tím, že je o mnoho mladší než hrdinové předchozí. (Stejně mě ale překvapilo, jaká je úleva, když se musí vypořádávat s nedostatkem peněz a ne s vlastními démony.) I když opět uplynula spousta času, rychle navážeme na předchozí události, protože hlavní hrdina po obsáhlém výzkumu zpochybní teorii o vzniku Icehenge, a to jak věrohodně, tak radikálně. Příjemnější atmosféra proto rozhodně není zadarmo: ustálila se sice realita uvnitř světa, ale je zpochybněn náš předchozí (s námahou získaný) čtenářský prožitek. Zkoumání paměti pokračuje, i když postavy se musí vypravit na Pluto, aby rozhodly na základě fyzických důkazů.

Vyústění knihy je oproti závěrům prvních dvou průhledů více založeno na událostech než na psychologii, takže ho nebudu naznačovat ani všeobecně. Není tak otevřené do ztracena, jak jsem se bál; ostatně závěr žádného ze tří oddílů nebyl zvlášť překvapivý, byť každý z nich byl nakonec méně triviální, než se dlouho dopředu vnucovalo. Přináší ale mnohem více otázek, než kolik jich zodpoví. Jenže co čekat od knihy, která je tak inherentně znepokojivá. Autor se nás celkem vzato nepokouší před ničím varovat, nicméně většina knihy se natolik chvěje nejistotou, že si těžko lze představit, že by umožňovala vybudovat bezpečný závěr. Tedy, záleží na úhlu pohledu. Skalní scifista by si klidně mohl myslet, že kdyby vzniklo Icehenge 2, další expedice na Pluto by záhadu objasnit mohla, kdyby byla kniha trochu lépe napsaná. Ale čteme-li knihu bez předpojatosti, je jasné, že v tomto světě by jen vznikla teorie, která bude za čas vyvrácena stejně radikálně. V tomto smyslu o klasickou sci-fi nejde, protože ta sdílí přírodovědeckou víru, že jednotlivé teorie mají sice jen hypotetickou povahu, ale naše poznání jako celek směřuje k věrnému a konzistentnímu popisu skutečnosti.

Věru nevím, zda bych si tuto knihu chtěl někdy přečíst znova. Už jen kontrast mezi tím, že většinou jsem příběh četl zvnějšku jako literaturu, ale občas jsem se najednou trmácel roklí na Marsu nebo okouzleně sledoval prstence Saturnu, připomínal náhlou ztrátu tíže včetně zneklidňujícího vlivu na žaludek. Ale jsem vděčný omylu, který mě k ní přivedl, protože je to působivý a neotřelý zážitek. Zajímají-li člověka alternativní podoby žánru sci-fi, je možná její četba dneska dokonce přínosnější, než byla v době, kdy kniha vznikla.