Šestá hlídka

Sergej Lukjaněnko

Lukjaněnkův cyklus Hlídka se do mých čtenářských zápisků dostává až dosti pozdním románem, takže mi přijde neúnosné snažit se ho nějak komplexně charakterizovat. Autor si totiž zvolil ne zcela obvyklou, ale velmi dobře fungující metodu: každý z románů přináší buď velmi zásadní nové reálie, nebo, a to častěji, s použitím nových prvků zcela nově reinterpretuje reálie dosavadní. Běžnější bývá, že autor po nějakou dobu vyžívá z původních nápadů, které postupně prohlubuje a vyčerpává, a teprve po nějaké době začne pociťovat potřebu zcela nových podnětů, které se více či méně úspěšně snaží doplnit k již poměrně zavedenému světu. Jedna věc je napsat příběh, který je dopředu plánovaný třeba jako trilogie; ale psát další (a případně ještě další) pokračování příběhu, který je v zásadě uzavřený, ale podařilo se mu vytvořit zajímavý a životaschopný svět, je mnohem ošidnější.

My čtenáři totiž máme, i když to neradi přiznáváme, protikladná očekávání: Knihy musí být stejné, aby si zachovávaly vnitřní identitu a byly zpětně konzistentní, ale musí být současně odlišné, aby nenudily a nevystavovaly se podezření z mlácení prázdné slámy pro peníze. Otázky, které se týkají způsobů, jakými je možno vytvářet knižní cykly, mě začaly zajímat už kdysi dávno u Duny. Frank Herbert je představitelem dost radikálního přístupu, že je třeba důkladně rozbít to staré, aby vůbec mělo smysl stavět něco nového, což není zrovna autorsky nebo čtenářsky oblíbený přístup. Výsledky, které s ním dosáhl, nicméně osobně považuji za velice přesvědčivé, takže od té doby srovnávám, nakolik dobrých výsledků je možné dosáhnout s použitím méně drastických kompozičních metod.

Hlídky představují poměrně unikátní případ nejen proto, že autor k rozšiřování svého světa přistupuje programově a hned od prvního pokračování nekompromisně obohacuje známé o cizí. (Popravdě mě to napoprvé skoro rušilo, protože se mi zdálo, že to ještě zdaleka není potřeba, raději bych si ještě dopřál pár řadových epizod.) Za neobvyklé považuji, jak dobře se mu nové cizí prvky z jednoho dílu daří integrovat jako staré a známé prvky do dílů následujících. Často se stává, že autoři jsou ze skutečností, které nově zavedli pro použití v jedné knize, v následujících dílech rozpačití, takže je různě vytěsňují nebo berou do úvahy pouze nahodile. To dost narušuje věrohodnost světa (a někdy dokonce logiku příběhu). Tato integrace se Sergeji Lukjaněnkovi daří výborně. Občas si člověk samozřejmě říká, že některé věci by měly být známy dříve, ale nestává se, že by něco z toho, co je známé, nebylo vzato do úvahy následně.

Je to pozoruhodný výkon, protože takové obohacení neprovede dvakrát nebo třikrát, spíše pětkrát nebo šestkrát. A neboť jde skutečně o dosti zásadní změny, komplexnost jeho světa odpovídajícím způsobem vzrůstá, čemuž se musí přizpůsobovat postavy, zápletky i pointy. Tím, že balancuje ve stále složitější konstelaci, získávají knihy na dodatečné působivosti – zvlášť proto, že změnu sice vyvolávají nové prvky, ale pro pointu se mu často podařilo využít nápaditý výklad prvků starých. Můj čtenářský zážitek i úspěch knih ukazují, že zatím pokaždé uspěl. Mám ovšem dojem, že Šestou hlídkou už se dostal k hranicím podobného přístupu.

Ukazuje se to na samotné kompozici knihy. Předně uplatnit všechny relevantní minulé motivy vyžaduje prostor a v Šesté hlídce už je tak zabrán prostor většiny knihy, protože se toho musí spousta projít, spousta probrat, spousta vyloučit. Změnám ve světě pochopitelně musí odpovídat změny v situaci postav a hlavní hrdina už opsal celý okruh od bezvýznamného k mocnému a opět bezvýznamnému, takže pro něj bude obtížné najít situaci, která by splňovala požadavek starého a nového. A konečně zápletka začíná ztrácet charakter a trochu už se podobá cvičení v kombinatorice, věcně dosáhla nejglobálnější úrovně a špatně by se vysvětloval vznik nových prvků, když hrdinové byli nuceni propátrat všechno, co šlo.

Tentokrát autor ještě vše se ctí ustál, vlastně mu nechci nic vytýkat, ale to, že jsem se víc bál, jak všechno zvládne, než mě zajímalo, jak příběh dopadne, se samozřejmě na mém zážitku podepsalo. Vzhledem k nápaditosti, kterou zatím Sergej Lukjaněnko projevoval, nelze vyloučit, že by zvládl podobným způsobem uřídit ještě jeden díl. Nabízí se mu také řada dalších postupů, nejjednodušší by bylo opětovné zmenšení měřítka na úroveň prvního dílu, jiná hlavní postava, příběh z dávnější minulosti a podobně. Kdyby se ale rozhodl tímto dílem skončit, řekl bych, že je to důstojná chvíle.

Kniha obsahuje všechny různorodé součásti, které na cyklu oceňujeme (a které se zde nebudu snažit vyjmenovat). Určitá odtažitost, která je způsobena složitou strukturou knihy, vede navíc nakonec ještě k jakési vznešenosti až monumentálnosti, která dobře kontrastuje se změněnou a do budoucna otevřenou osobní situací hlavního hrdiny. A pohled do budoucnosti, která není lacině nejednoznačná, ale přitom je otevřenější, než bývala na konci předchozích knih, to je místo, které paradoxně působí na čtenáře jako dobře uzavřený konec – a dobře se pamatuje, což je u příběhů se složitými peripetiemi vždycky dobré znamení.