Tažení do Tearlingu

Erika Johansenová

Podivné. Když jsem byl malý, napsali autoři nejdříve slibnou prvotinu nebo pár povídek, než z nich vypadlo něco, čím se po právu proslavili. Dokonce i Tolkien měl dost slušnosti vydat nejdříve Hobita. Franku Herbertovi se Duna povedla až po řadě docela dobrých, ale značně parciálních románů (a stejně měl dlouho potíže ji udat). Když se objevil Neal Asher, který něco obdobného provedl se svým Stahovačem na první dobrou, říkal jsem si, že jde o náhodu, z které jsem se ani o deset knih později úplně nevzpamatoval, ale třeba to v něm celý život zrálo, to jsem si říkal. Jenže pak se objevila Stephanie Swainstonová a pro brilantnost její zvláštní trilogie Hradební mýty už snadné vysvětlení nemám. A teď se o něco podobného pokouší Erika Johansenová, možná s dynamikou o něco zdvořilejší, ale rozhodně ne s menšími ambicemi. A to jsem se ještě pořád nepustil do Odkazu dračích jezdců od Christophera Paoliniho (a kdo ví, co kutí jeho sestra). Kde se v nich tyhle fascinující nové světy (klenoucí se přes několik knih) skrývají?

Případ Tearlingu je zvláštní i kvůli svému specifickému žánru. Jak se společnost vyvíjela, býval po dlouhou dobu typickým námětem příběh o přerodu od starého k novému. Případně ve chvílích krize, kdy důvěra v budoucnost byla oslabena, jsme mohli zažít návraty ke „staré a lepší“ minulosti. Ale v poslední době jako bychom ztratili i víru ve vlastní minulost a umění musí podobnou změnu nálady dříve nebo později nevyhnutelně začít reflektovat. Zde je pozitivním východiskem ústup od moderního k přirozenému. Už z předchozího dílu víme, že budoucí „fantasy současnost“ knihy navazuje na naši současnou „sci-fi minulost“. Regrese k primitivnější minulosti zde není jen jakási postapokalyptická tragédie, jak bylo dlouho zvykem, je to další a v zásadě žádoucí stupeň vývoje.

K minulosti se nelze vrátit, proto jsme v první knize byli svědky zvláštní směsi fantasy motivů (mladá a nevinná královna) a moderních postojů (která hájí právo na antikoncepci). To prostředí na jednu stranu dodávalo na věrohodnosti, bylo možné si představit, že společnost se do podobného stavu opravdu vyvinula, ale současně to kladlo na fantazii a důvěru čtenáře veliké nároky. Je to, jako by se nějaký autor rozhodl vymyslet úplně nový žánr „western“, aniž by kdy došlo ke kolonizaci Ameriky. Přesídlení ze Starého kontinentu do Nového světa bylo natolik zásadní, že vytvořilo odlišnou a do té doby nevídanou kulturu i atmosféru, která nás staré Evropany dodnes řadou způsobů udivuje. Ale dosáhnout něčeho obdobného ve fantastickém románu, takříkajíc na zelené louce, je obtížné. Myslím, že kostru pro podobný nový žánr se autorce v prvním díle podařilo vytvořit dobře.

V této knize a ve své době čelí hlavní hrdinka zásadní krizi, ale přesto jsou zde asi nejvýznamnějším jednotlivým motivem „snové“ návraty do dávnější minulosti (tedy blízko k naší současnosti). I když významně narušují jednotu místa i času, žánru a hlavně atmosféry, zdá se mi, že to má docela dobré důvodu. Průhledy na exodus z Ameriky do Tearlingu jsou nejenom zajímavé samy o sobě, znalost detailů transformace poskytuje výslednému světu vítanou psychologickou oporu. Známe-li historii, působí současnost věrohodněji.

Ne všechno je rozpracované stejně dobře a podrobně. Hodně motivů se dotýká postavení žen; a nejenže se o nich mluví, většina, což je významné, se jich přímo zapojuje do děje knihy. Podobně ekonomické otázky jsou reflektovány jako příčina potíží a předpokládané ekonomické důsledky trvale ovlivňují rozhodování mladé královny (jakkoliv by si někdo mohl stěžovat na občas poněkud karikaturní provedení). Oproti tomu například otázky rasové a národnostní jsou prakticky pomíjeny; i když podobné rozdíly jsou ve společnosti stále přítomny, nepředstavují žádnou konfliktní linii. Nejpodivnější je potom postavení církve, která je v knize použita čistě utilitárně. Autorka sice i toto téma ozdobila několika zajímavými detaily, ale dost dobře si nedokážu představit, jakým mechanismem by si s sebou angloameričtí vystěhovalci dokázali přivést jako významný mocenský prvek zrovna katolickou církev.

Jenže to nevadí. Kniha nemá ambice být komplexní vizí možné budoucnosti ani precizní studií panovnické vlády. Jde o klasický a poměrně přímočaře psaný příběh hrdiny, který se musí vyrovnávat s nečekanou a do značné míry také nechtěnou situací. Erika Johansenová si dává záležet, aby ukázala, jak moc je člověk v podobné situaci limitovaný nejen vlastními schopnostmi a naturelem, nýbrž i složitými vnějšími okolnostmi – a ty podává neobvykle pragmaticky a realisticky (uvážíme-li, že vydavatel cílí především na mladé dívky, má kniha daleko k jakékoliv snadné romantice a předpokládanému publiku podlézá jen naprosto okrajově). Míra podrobností je ovšem podřízena jejich funkci v příběhu, což je dobře, protože nás jako čtenáře nakonec zajímají důležitější věci, než je přesný socioekonomický stav království.

Příběh je o to uvěřitelnější, že přesun do nového Nového světa se celou řadou způsobů nepovedl. Díky tomu autorka z linie návratů do minulosti vytěžila ještě něco navíc: porovnání rozdílných způsobů jakoby „technologického“ a „mytologického“ úpadku společnosti. Byť jsou v obou případech kořenem pochopitelně hlavně lidská selhání, představuje to samo o sobě neotřelý a působivý dramatický prvek. Na první pohled se zdá, že fantasy se oproti příběhům ze současnosti vyznačuje tím, že za každým významným společenským zlem je možné bezprostředně vysledovat nějaké osobní selhání. To je mnohem uspokojivější než naše stávající zkušenost, že komplexním změnám, které vytvářejí atmosféru doby, v podstatě není možné vzdorovat, takže zodpovědnost za zlo je obyčejně natolik rozptýlená, až jakoby zaniká. Bude to nejspíš i jeden z důvodů, proč máme v oblibě historické romány, ale teď nechci zkoumat, nakolik je dojem, že dřívější doby byly morálně srozumitelnější, oprávněný.

Mnohem spíš mi přijde zajímavé, že fantasy typicky obsahuje prvky jako proroctví předurčující budoucnost, nepřirozeně dlouho žijící antagonista nebo magické předměty veliké moci, které princip přímé osobní moci různými způsoby narušují. Tyto fantastické prvky potom do značné míry nahrazují nezávislou dynamiku dějin, i když tak činí dramaticky zajímavějším a čtenářsky vděčnějším způsobem. Týká se to jak velikosti problémů, tak způsobu jejich řešení. Neprozradím snad příliš, protože to tušíme od samého počátku: královna postupně zjišťuje, že katastrofě, před kterou stojí, nedokáže žádným způsobem zabránit. Tak vyhrocená situace mohla vzniknout jen proto, že proti ní pracují nadpřirozené síly – za běžných okolností by k nějakému zvratu situace muselo dojít mnohem dříve. Proto je jasné, že i vyústění knihy bude muset být nějakým způsobem mimo běžný řád věcí. Protože však dění prožíváme s postavami, které si to zevnitř příběhu uvědomit nedokáží (a hlavní hrdinka k pochopení dochází jen pomalu a nejistě), vnáší to do knihy další neobvyklý a dramatický rozměr.

Kniha však není založena jen na tomto zajímavém střetávání žánrů a z nich vyplývajících rozdílných sociálních a psychologických konfigurací. Erika Johansenová „obaluje kostru masem“ i v řadě dalších rovin a většina motivů, které byly v prvním díle představeny, se dočká dalšího rozvinutí. Nebudu se jim už podrobněji věnovat, ale autorka přechod od „poznávání neznámého“ k „rozvíjení známého“ zvládla výborně, což se pozná i podle toho, že jí jednotlivé díly pod rukama nenabývají na rozsahu. Předně má všechno dobře rozmyšlené, takže se neobjevují žádné zásadnější motivy, které by ji zjevně napadly až dodatečně a pokoušela se je zpětně implantovat do zápletky. Několik reálií a postav si dokonce připravila už v prvním díle, i když je plánovala použít až v druhém, což je detail, který potěší (v jednom případě na druhou stranu mezi knihami změnila názor a pro lepší peripetii se dopustila otevřené nekonzistence). Zvládla ale i vlastní rozepsání původních plánů, což je těžké, protože dobrý příběh má sklon začít žít vlastním životem – a má-li vymyšlené složitější pozadí, je těžké celek uhlídat, aniž by došlo k násilí na rytmu nebo charakteru vyprávění, jak vědí třeba všichni fanoušci Harryho Pottera.

Zajímavé je, že spolu s rozvíjením příběhu se proměňuje podstata napětí v knize. V prvním svazku byly obtíže hlavně technické povahy: jakým způsobem převzít moc, jak se postavit zlu a jak co nejlépe zlepšit situaci. Zde v ději postupně převládají dilemata a konflikty etické: jaké postupy a činy jsou při podobné snaze ještě přijatelné; případně dokonce otázky metafyzické: do jaké míry je nutné se držet rozumných předpokladů a do jaké míry je možné se spoléhat na naději nebo víru (zvláště riskuji-li současně životy jiných lidí). V obou případech šlo do značné míry o vystavení neznámu za složitých vnějších okolností a zoufalého nedostatku času, ale zatímco nejdříve šlo spíše o nedostatek informací a dovedností, zde se důraz přesouvá k nedostatku znalostí a zkušeností. Díky tomu je Tažení uspokojivá četba – dostáváme to samé, kvůli čemu se mi líbil první díl, ale současně něco nového, takže nejde o nastavovanou kaši.

Třetím prvkem, na kterém je založen vývoj celkové struktury příběhu, je odhalování tajemství. Úplně na začátku toho hodně nevíme, hlavní hrdinka toho dokonce neví absurdně mnoho, ale brzy se ukáže, že existují dvě dost rozdílné oblasti: „prosté neznáme“ a „záhadné nevíme“. První oblast se odhalovala poměrně rychle, poznáváme svět stejným tempem jako hlavní hrdinka, která vyrůstala v izolaci, takže na konci Královny Tearlingu už víme všechno podstatné. Z druhé oblasti jsme naproti tomu v první knize poznali o něco více než hlavní postava, ale stejně jen tolik, aby bylo jasné, že celkové tajemství je několikastupňové a bude hrát významnou úlohu. V Tažení jsme se dozvěděli mnohem více podrobností a také část řešení, což docela dobře kompenzuje chybějící radost z poznávání nového světa. Na knize je příjemné, že některé spojitosti lze dopředu úspěšně odhadovat, aniž by to rušilo, protože vlastní napínavost knihy není založena primárně na tom, co nevíme (takže „předčasné“ odhalení nepřináší zklamání, autorka jakoby počítala s tím, že různým lidem můžou souvislosti dojít v různý čas).

Pozoruhodné je, jak i v tomto případě vývoj našich vědomostí ovlivňuje podstatu poznávaného. Zlo zpočátku vypadá téměř dokonalé a nepřemožitelné, protože je jasně vyhraněné a zvnějšku dobře viditelné, jeho projevy jsou efektivní a brutální. Odpor, který vyvolává, je rozptýlený a nejdříve téměř neviditelný. Teprve postupně se ukazuje, jak vhodná kombinace prvků, jež jsou samy o sobě skoro bezvýznamné, může vést ke vzniku síly, kterou může být obtížné porazit. Kniha je tedy založena nejen na morálním konfliktu dobrého a zlého, ale i na technickém střetnutí centrálního plánování a rozptýlené aktivity. Centrální síla je organizovaná, její fungování je dopředu zabezpečené, takže má jasnou převahu. Jednotlivé rozptýlené síly žádné záruky neposkytují, je vlastně nahodilé, zda se objeví nějaký prvek, který by je dokázal spojit, ale protože jsou komplexnější, než je možné konceptuálně pojmout, mají ve výsledku vždy převahu – alespoň potenciálně. Poznání, že zániku není možné se žádným zaručeným způsobem vyhnout, je možné ho dílčími úspěchy pouze neustále oddalovat, zde platí pro obě strany sporu; to představuje další příjemně realistický aspekt ságy o Tearlingu.

Shrnuto: První díl nám celý svět hlavně představil, měřítko se rozšířilo z osamělé a nevědomé postavy obývající jediný dům na celý kontinent naplněný řadou různorodých a protikladných zájmů, které se nám předvedly v prvních peripetiích zápletky. Druhý díl celkový pohled po všech stránkách posílil, osvětlila se historie, doplnily se reálie, prohloubila se psychologie, zápletky se rozvinuly, tajemství získala konkrétnější obrysy. Příběh nás dovedl na okraj katastrofy, jak osobní pro královnu, tak politické pro její království. Podobně jako první díl připravil konflikt tak, že nám v druhém díle přišel uvěřitelný, zatím se zdá, že druhý díl připravil krizi tak, že by mohlo být důvěryhodné i její uzavření v dílu třetím. V investiční terminologii rozhodně doporučuji Držet.