Vezmi černou slepici

Andrzej Pilipiuk

Je důležité navštívit čas od času večírek, kde se podává alkohol. Knihy Andrzeje Pilipiuka jsem v knihkupectví zaregistroval, ale ještě předtím, než mi dokázaly proniknout do vědomí, jsem je podle obálek spolehlivě vytlačil do oblasti nezájmu. Něco tak rázovitě vulgárního nemám zapotřebí ani blíže zkoumat. Ale v dobré společnosti a s podporou alkoholu hledí člověk na svět vstřícněji a jaksi blahovolněji. Není-li alkoholu příliš, je dokonce možné, že si svá dobrá předsevzetí zapamatuje, a tak jsem se nakonec k příhodám samozvaného amatérského exorcisty, plesnivého dědka Jakuba Vandrovce dostal i já. Překvapení nakonec byla spíše příjemná.

Líbilo se mi, že autorův vztah k fantastickým prvkům je zcela samozřejmý. Nemám dost čtenářských zkušeností, abych dokázal posoudit, jestli je to něco specificky polského, ale hnedle jsem si vzpomněl na Dům vědmy z vršku Mirosłavy Sędzikowské, takže jsem ochotný navrhovat, že je. Autoři se často snaží domýšlet, co se stane, když se něco ve světě změní. Sci-fi je na podobném principu často přímo založena, ale i kdyby ne, je těžké ubránit se pokušení: Jak něco podobného mohlo vzniknout? Jak by reagovali lidé, až by to zjistili? Jak vůbec můžou tyto dvě věci existovat vedle sebe? Zde jsou podobné otázky trvale zastřené závojem podomácku vyráběné pálenky a kupodivu to funguje dobře a nenuceně. Události se dějí, častěji jsou výstřední než obyčejné, ale jako čtenář mám dojem, že tak to tam nejspíš od nepaměti chodí, i když rozumu se něco podobného vzpírá. Je to hrubé, ale je to bezstarostné – a zjišťuji, že lehkost občas vydá za více než úroveň.

Stejně neukotvené, skoro až nahodilé jsou jednotlivé povídky. Většinou mají cosi jako pointu, ale nejsou na ní založené, což je dobře, protože to nebývá zvlášť překvapivá pointa (o to větší je překvapení, když občas nápaditá je). Působivost povídek není založena ani na malebnosti vyprávění, nedočkáme se žádných zvláštních stylistických výkonů. Opět: věci se jen dějí. Ale je překvapivě uspokojivé, že se dějí právě takto. Je to správný poměr ubohosti a smyslu pro spravedlnost, nudy a násilí, frašky a lyriky, byť je vystavěný nad základovou vrstvou parazitického přežívání. Na začátku povídky stejně jako ráno nevíme, co nám budoucnost chystá, ale na konci je úplně jasné, co se stalo, a není nic překvapivého na tom, že k tomu došlo právě takto. Hlavní hrdina neudělá skoro nic proto, aby byl další den bezpečnější a předvídatelnější, ale protože se dokázal (a to v určitém smyslu se ctí) vyrovnat se vším, co zatím přišlo, má na to vlastně právo.

S podobnou nenuceností přistupuje autor k celkové výstavbě knihy. Některé příběhy na sebe navazují, ale většina ne. Některé postavy se opakují, ale většina ne. Některé povídky jako by byly součástí většího obrazu, ale většina ne. Skáčou mezi časy, místy i žánry, naskládané vlastně úplně ledabyle. Ale ve výsledku působí autenticky. Vytvářejí fragmenty světa, aniž by v pozadí byl cítit jakýkoliv autorský kalkul. Některé motivy můžou v budoucnosti dojít rozvinutí a naplnění, náš smysl pro dramatično na ně poukazuje úplně jasně, ale nevíme, jestli k tomu skutečně dojde, protože takový už je život. A dokonce i u věcí, kde je jasné, že nemůžou zůstat, jak jsou, se klidně může stát, že se rozuzlení dočkají až naši potomci. A navzdory osvědčeným kompozičním zásadám to nepůsobí ani trochu rušivě, dodává to knize nečekanou lehkost.

Všechny kvality jsou totiž lokální: každá povídka je dobře vystavěná, ale není za nimi cítit vůbec žádný záměr, žádný autorský plán, žádné dramatické pnutí. Překvapilo mě, jak osvobozující je to pocit. Jakmile se totiž sejde určité množství literárního textu, který je dostatečně kvalitní, začne si skoro vynucovat strukturu většího měřítka. Je potřeba nakreslit mapu, domyslet životy a motivace postav, sladit fáze měsíce – Aristotelova představa, že pohyb je způsoben snahou každého jsoucna spočinout na místě, kam patří, není vůbec tak naivní, jak se dneska občas ve fyzice tvrdí. A tady to není. Nejen, že na autora tohle kouzlo vetknuté do povahy světa nefunguje, on jakoby si ani nevšiml, že existuje. A přitom ta kniha není neuspokojivá. Je otevřená, vlastně je děravá jak řešeto, ale protože je jakoby z jiného světa, nevadí to, nenarušuje to literární vkus.

Jednotlivé povídky jsou civilní, samy o sobě nenápadné, vzbuzují dojem, že jde o historky, u kterých se člověk trochu zasměje, a pak je zase šťastně zapomene. Pocházím z vesnice, takže nepotřebuji parodické zveličení, abych dokázal méně povznášející aspekty vesnického života docenit. Obával jsem se, že mi celkovou pokleslost námětu případná zábavnost peripetií nedokáže ani zdaleka vyvážit. To se mi potvrdilo, protože i když se příhody Jakuba Vandrovce nejspíš čtou pro pobavení, mně nijak výjimečně zábavné nepřišly. Proč jsem je tedy nakonec četl s takovým potěšením? Zdá se mi, že jsou nakonec napsané lépe a důmyslněji, než se na první pohled zdá: jejich samozřejmost klame. Uvědomil jsem si to, když jsem si povšiml, s jakou bravurou autor přechází mezi krátkými a dlouhými povídkami. Ty mají úplně odlišné nároky: způsob výstavby, míra podrobností, postupy při charakteristice postav, rytmus vyprávění, komplexnost zápletky, velikost peripetií, dynamika ukončení – to všechno a nejspíš i mnohé jiné se liší. Andrzej Pilipiuk nejenom dokáže velmi přesně přizpůsobovat literární prostředky podle typu povídky (nebo délku povídky podle způsobu, kterým ji zrovna píše), ale výsledná hromada velmi různorodých a velmi různě dlouhých povídek si zachovává neobvykle silnou stylovou jednotu. A je prostě potěšení podobně sepsanou knihu číst.

Nešlo však jenom o kvality formální. Jakub Vandrovec rozlišuje, často dokonce pečlivě a morálně, ale jinak bere věci tak, jak přicházejí: židovští mystikové, nacističtí okultisté, ukrajinští pašeráci, sovětští špioni, muslimští teroristé, místní milicionáři, zombie utopenců, zlevnění dinosauři nebo opilí archeologové… vlastně nezáleží, jakou podobu na sebe dnešní strasti vzaly. Tenhle příběh je jak černá díra, která bez předsudků nakonec pohltí veškerou existenci, která se dostane do jejího dosahu. Někdy v groteskní zkratce, někdy ve scéně s láskou vystavěné, někdy s humpolácky přímočarým násilím – důležité je, že všechno a cokoliv dokáže pokoutní čaroděj Vandrovec ve svojí mysli pokřivit tak, aby to získalo kontext, v kterém mu to bude dávat smysl. Kouzlo povídek je v tom, že jednak prostě nedokážeme odhadnout, jakým výkladem toho tentokrát dosáhne, ale současně víme, že událost libovolně velikou, libovolně závažnou a libovolně podivnou dokáže vtěsnat do obrazu, který bude mít běžná lidská měřítka. A to je ve vší té bídě nakonec docela útěšné východisko.