Dům s Erínyemi (in: Mlok 2017)
Jana Pažoutová
Další z přírůstků do populárního žánru historických detektivek se na české poměry netypicky odehrává úplně mimo prostor a čas, který bychom mohli označit za „náš“, protože místem děje jsou Mykény nedlouho po skončení Trojské války. Jde o expozici poměrně náročnou, protože před autora staví nutnost vypořádat se mýtickými událostmi: a tak či onak rozhodnout, co z nich byla realita. Jana Pažoutová se podobného úkolu nijak nezalekla, válečné události připomíná často, nezdráhá se je interpretovat a je radost sledovat, kdo byl za padoucha a kdo za hrdinu. Obejde se to naštěstí bez jakéhokoliv polopatického vysvětlování, čtenář buď ví, nebo si najde, nebo má smůlu. S odkazy na řecké mýty si autorka vyhrála a je radost s ní postupně objevovat, jak to vlastně „doopravdy“ bylo. Podobně pečlivé a zdařilé jsou popisy krajiny, architektury, podnebí a ostatních reálií. Někdy jsou natolik samozřejmé, až mě napadá, zda nejde o dobře zužitkované zážitky z dovolené – novele je to v každém případě ku prospěchu.
S historickou a místní zakotveností příběhu do značné míry kontrastuje způsob, jakým je vyprávěn. U hlavního hrdiny je určitá ahistoričnost skoro nevyhnutelná, v historických detektivkách bývá, aby příliš nepopuzoval naše současné nároky, snad vždycky víc rozumný, spravedlivý a zodpovědný, než je jeho okolní prostředí. Zde je však zcela současná i volba slov a používaný styl, řada metafor, myšlenková schémata a emocionální vzorce. Příběh využívá i celou řadu žánrových konvencí a typických zápletek, prostě je jasné, že jde o příběh určený pro zábavu, bez ambicí o autenticky působící rekonstrukci psychologie postav z archaických dob. Rozpor mezi způsobem, jak je popisováno prostředí, a tím, co se na jeho pozadí odehrává, v první chvíli trochu překvapí, ale kupodivu neruší, dá se na něj snadno zvyknout.
Myslím, že hlavním důvodem jednoduše je, že jde o napínavý příběh, člověka rychle zaujme, takže je zvědavý, jak to bude dál. Rytmus vyprávění je silnou stránkou Domu s Erínyemi, scény se střídají dost pomalu na to, aby vyzněly, ale dost rychle, aby nenudily. Rozvíjení příběhu je navíc nenásilné a přirozené, aniž by bylo přehnaně předvídatelné. Týká se to vlastně i rozřešení případu, autorka si neschovává všechny stopy až k velkému závěrečnému rozuzlení, dílčí aspekty vyšetřované záhady se vysvětlují průběžně, což výsledku rozhodně přidává na věrohodnosti. Nezklamal mě ani závěr, který logickým způsobem svázal všechny zbývající stopy a nechal si přitom prostor i pro dodatečné překvapení. Jestli bych měl k něčemu výhrady, je to spíše způsob, jakým jsou závěrečné události podané. Popisy sklouzávají ke stylu zbytečně dryáčnickému a ulevilo by se mi, kdyby alespoň některá nabízející se klišé bývala zůstala nenaplněna. Závěr je jediné místo, které se po mém soudu už přehnaně podbízí očekávání populárního příběhu. Kontrast s úvodní nevtíravou hrou s historickými odkazy mi přijde už příliš velký. Uznávám, že podobné závěry, jejichž vnější dramatičnost neodpovídá jejich vnitřní závažnosti, jsou dneska poměrně rozšířeným zlozvykem, ale to nic nemění na skutečnosti, že i zde tento postup vyznění závěru spíše oslabuje než posiluje.
Novela vychází ve sborníku sci-fi a fantasy prací z Ceny Karla Čapka, kterou v roce 2017 vyhrála. Čtení to dodává jisté mimo-literární zajímavosti, protože se lze těžko vyhnout alespoň troše spekulací o tom, jak moc fantastické bude závěrečné vyústění tajemných událostí. Jakkoliv si této soutěže jako jedné z mála osobně považuji, myslím, že je škoda, že za dosti nevkusnou obálkou žánrové antologie objeví plnohodnotnou historickou detektivku jen málokdo. Navzdory občasné schématičnosti by novela Jany Pažoutové snadno snesla srovnání s knihami stejného žánru, které u nás vycházejí. Svojí zručností a kultivovaností jich dokonce významnou část převyšuje, takže by si zasloužila samostatné vydání. Vzhledem k rozsahu by to nejspíš znamenalo připsat ještě nejméně jeden příběh, což bych jako čtenář rozhodně uvítal. Nejenom proto, že dva solidní příběhy jsou lepší než jeden – osobnost hlavního hrdiny zůstala ze všech postav v knize nejvíce neurčitá, což v detektivkách není neobvyklé, takže by jí rozhodně prospělo, kdyby se dalšími událostmi trochu prohloubila. Opovážlivě si dovolím poznamenat, že při té příležitosti bych možná hlavního hrdinu i přejmenoval, protože Soterios je vzhledem ke kontextu sice jméno důvtipné, ale přijde mi, že marketingově trochu hluché, zvlášť bez vhodného profesního přídomku („rentiér Soterios“ by potom byla vyloženě katastrofa).
I kdyby si novela nezasloužila samostatnou knihu, zasloužila by si trochu více lásky při redakční úpravě. Dokážu pochopit, že vydavatel ve snaze ušetřit na nákladech vysázel delší text menším písmem, byť jde v rámci jedné knihy o řešení dosti výstřední. Že Karolina Francová v doslovu označuje autorku, která byla dlouholetou porotkyní CKČ, za „tvář úplně novou“, je vlastně jen zábavné. Bez placeného redaktora v neziskovém projektu nejspíš není nikdo, kdo by se autorky zeptal, zda trochu nezahladit některé nápadné souzvuky nebo přehnaně šroubované větné konstrukce, když je text jinak celkem civilní. Ale přinejmenším řada zjevných překlepů by za opravu stála. Nicméně je to jen malá daň za to, že se k nám tenhle záhadný příběh z předměstí dávných Mykén mohl dostat.