Alif, neviditelný

G. Willow Wilsonová

Je to už dávno, co Evropa zažila vlnu okouzlení arabskou poetikou. Čekal bych, že při dnešní zoufalé sháňce po nových zápletkách a rekvizitách do příběhů, které jsou neustálým používáním notně ošoupané, už dávno začne další vlna přivlastňování a vykrádání. Děje se tak ovšem sporadicky, za což je patrně zodpovědná současná politika našeho civilizačního potýkání se s islámem: nesmyslné podlézání nutně vyvolává stejně nesmyslné odmítání, přičemž ani jeden z přístupů věru neprospívá poznání a vědění. (Kde jsou ty doby, kdy nejlepšími znalci marxismu byli nadšení internacionalisté a katoličtí kněží.) Nakonec proto možná není tak překvapující, že nejpozoruhodnější vstřebání kultury inspirované islámem, na který jsem ve fantastické literatuře narazil, byl román pro mládež, který nevzbudil žádný zvláštní ohlas.

Přijde mi pozoruhodné, vlastně skoro nepochopitelné, co všechno se autorce podařilo v jediné knize skloubit dohromady. Jako žánr se postupně vystřídají kyberpunk, fantasy a politický thriller. Je přitom neobvyklé, jak dobře autorka zvládla nejen všechny tři žánry samy o sobě, ale i jejich vzájemné spojení. Nemluvě vůbec o tom, že jde o její první román (byť po rozsáhlých zkušenostech komiksové scénáristky). Když navíc dodám, že pod žánrovými kulisami se ve skutečnosti odehrává autentický milostný a náboženský příběh, nejspíš už mi věřit přestanete dočista.

Počítačové reálie jsou v rámci možností obdobného příběhu podané v jednotlivostech bez vážnějších chyb a jako celek smysluplně. Přechod od technicky doslovného k dramaticky obraznému, což je problematická chvíle každé zápletky nějak založené na programování, je nenásilný a docela elegantní. Vlastní nápad, na jehož základě vzniká nová realita, možná není výjimečně originální, ale nakonec funguje lépe než většina okázalejších a slavnějších pokusů. (Kdyby se z této části udělala povídka, klidně by ji šlo s fundovaným doslovem pomyslně zařadit do Asimovovy sbírky Těžká planeta.) Zvlášť uvážíme-li, že tato část zápletky je nejpovrchnější, snad dokonce slouží trochu jako pop-kulturní vějička pro běžné čtenáře, mám ohromnou radost z toho, že ji autorka vůbec neodflákla. Nejde jen o to, že konkrétní technické údaje, které uvádí, a termíny, které používá, dávají smysl, i když už to je dost výjimečné. Na rozumných základech jsou postaveny i programy, které hlavní hrdina vytváří a používá, i když v praxi by nejspíš bylo obtížnější je vyrobit a jejich spolehlivost by byla nižší. Nejpozoruhodnější je, jak dobře si autorka uvědomuje, proč je tak obtížné používat počítače jako aktivní prvek příběhu.

Notorická potíž, která souvisí s psaním o počítačích, leží v tom, že programování je, řečeno středověkou terminologií, vyhroceně nominalistické, zatímco příběhy fungují jen s předpokladem, opět ve středověkém smyslu slova, realistického pojetí. Například moderní matematika je sice formálně nominalistická úplně stejným způsobem, její objekty jsou jen v zásadě libovolné struktury vymezené definicemi, ale většina matematiků ji tak rozhodně nechápe (když to Kurt Gödel svého času jednou doopravdy udělal, byl z toho pěkný poprask), takže je možné, že příběh o matematice by vyprávět šlo. Jenže počítače nominalistické pojetí (program je právě jen sada instrukcí) technicky vynucují, takže u nich to nejde z principu. Chce-li autor vyjít z autentických reálií a přesto dospět k něčemu dramaticky použitelnému, musí někde po cestě podvádět: zamlžit chytře situaci tak, aby jeho oživení Pinocchia proběhlo, aniž by čtenář zaregistroval noční machinace modré víly. (Je to vlastně něco podobného jako záměna chemických a fyzikálních reakcí částic u slepice, co ve zmiňované Asimovově sbírce snášela zlatá vejce, proto jsem si na ni nejspíš vzpomněl.)

Celkem spolehlivě funguje, když se autor o nic podobného nesnaží a používá počítačové reálie od začátku čistě obrazně. My jako čtenáři nakonec nemáme takový problém přijmout něco zcela nemožného, když se to autor nepokouší neuměle ospravedlnit jako cosi proveditelného. Možná je to velká nehoráznost, ale je to rekvizita světa, kterou není nutné vysvětlovat proto, aby se v příběhu dala používat, stačí nějaké to klišé o tom, jak se složitost zvětšovala, až se „něco stalo“. Podobný postup nicméně autorka použít nemohla, protože vznik programu, v kterém bude celek víc než jen součet částí, je součást zápletky. Vzhledem k tomu, že kniha přesahuje i do žánru fantasy, mohla si nakonec autorka dovolit hrát s překvapivě otevřenými kartami, takže hlavní postava v klíčové chvíli sama reflektuje, že se děje cosi nemožného. My jako čtenáři už od prologu víme, že se v knize budou ochomýtat džinové, takže nás tolik nepřekvapí, že kde jsou džinové, tam jsou i kouzla. A mechanismus kouzel na rozdíl od mechanismu počítačů umožňuje přechod od pouhé složeniny částí k celku s vnitřní identitou.

Kromě této pozoruhodné peripetie, které si většina čtenářů nejspíš vůbec nevšimne, dělá fantasy součást přesně to, co by jeden chtěl a očekával: moderním způsobem čerpá – jak kulisy, tak i motivy – z arabských mýtů. Je to rozhodně osvěžující. Ale je to navíc i chytré a místy dokonce moudré, protože autorka k nadpřirozenu přistupuje velmi střízlivě a realisticky. Podle současného západního vnímání vyžaduje přechod mezi běžným a nadpřirozeným světem určité množství síly: zvláštní místo, chvíli, původ, poslání, shodu okolností. Pro postavu i pro čtenáře je to vždy transformativní zážitek, byť se třeba zpětně ukáže, že průchod je vlastně přirozeně dostupný. Snad neprozradím příliš, ale v Alifovi je situace zajímavým způsobem posunuta. Ještě na to přijde řeč, ale kniha bere náboženství vážně, takže bere vážně i svědectví Koránu o nadpřirozenu. Hlavní hrdina je ze setkání s ním pořádně zmatený, jak by se dalo očekávat, ale hlavně proto, že je tak trochu za troubu. Jeho věřící kamarádku existence upírů a džinů nijak nezaskočí, i když ze setkání s nimi nemá zvláštní radost z etických důvodů. Čtenář si snadno může osvojit kombinovaný pohled světské etické a náboženské ontologické nepředpojatosti – pro hrdiny knihy je přechod zážitek, ale kniha odmítá ze samotné skutečnosti propojení mezi světy dělat cokoliv mimořádného. Mně se tohle podání nadpřirozena, které jeho existenci odmítá jakkoliv zdůvodňovat nebo ospravedlňovat, moc líbilo. Všechny průchody jsou otevřené, a to, že se ani z jedné strany příliš nepoužívají, je nikterak neoslabilo.

Hlavním hybatelem zápletky je kupodivu ještě jiný žánr. Antagonista pochází z oblasti politiky, protože kniha nepřímo reaguje na vlnu protestů známou jako arabské jaro. Tato linie je v určitém smyslu nejpovrchnější nebo snad nejnaivnější, nicméně těžko někomu zazlívat naději, že by se věci mohly pohnout k lepšímu. Sociální prostředí, v kterém se příběh odehrává, je ovšem vykresleno plasticky a s mírou znalostí, kterou má kromě profesionálních arabistů a specializovaných politiků na Západě jen málokdo. Kniha nikde přímo neuvádí, kde se odehrává (řadě charakteristik by odpovídal Kuvajt), ale při řadě příležitostí na pozadí dost nesmlouvavě ukazuje na mnohočetné rozpory států v oblasti Arabského poloostrova. Represivní státní moc zakrývá rozdíly náboženské, hluboké a staré konflikty etnické, národnostní, odlišné mentality závislé na vzdělání, rozličnost různých jazyků i různých stylů téhož jazyka, protikladné zvyky a morální kodexy, obtížně představitelné rozpětí mezi naprostou chudobou a pohádkovým bohatstvím. Je pozoruhodné, že následkem všeho toho musí být i sama státní moc nekonzistentní a vnitřně rozpolcená, takže vlastně není tak nepochopitelné, že se nedokáže proměnit v autoritu, ale musí vystupovat v podobě násilí. Vyústění zápletky nic z této složitosti pochopitelně nereflektuje, ale peripetie příběhu, které na jednotlivé reálie porůznu narážejí, ukazují, že autorka si je podobných rozporů dobře vědoma (a příležitostně je některé postavy nechává i dost cynicky komentovat).

Propojení politiky, technologie a mystiky, které je tak těsné, že žádná ze složek nemůže obstát bez ostatních, je ve fantastické literatuře typické pro kyberpunk. Zde je podobný dojem oslaben nejen fantasy složkou, ale hlavně autorčiným optimismem. Bídná sociální situace, která je v podstatě ústavním východiskem kyberpunku, vede obyčejně k poměrně pokrouceným nebo alespoň netypickým vztahům mezi postavami. Autorka reflektuje sociální nerovnosti arabského světa, ale nejde o nic avantgardního, bída a nerovnost odpovídají zhruba klasickým evropským románům 19. století. Kyberpunkové reflexe společnosti, která přestala být moderní, jakkoliv jsou realistické, vedou k dosti extravagantní a pochmurné vizi, protože neznají novou podobu, do které se společnost poskládá. Alif se odehrává ve společnosti, která se moderní ještě nestala, takže před sebou má, přinejmenším teoreticky, známou a vyzkoušenou perspektivu, která je v úhrnu pozitivní. Proto i vztahy mezi postavami jsou tradiční a jednoduše srozumitelné.

Ve skutečnosti je to dokonce ještě jednodušší: Je to kniha o pubertálním zamilování, které pracně – a protože hlavním hrdinou je kluk, tak i notně trapně – hledá cestu, jak se změnit v něco skutečnějšího. To na druhou stranu oslabuje fantasy dojem, protože dotyčný mladík není hrdina, který musí trpět, aby se transformoval do nového člověka, který tak či onak přeroste své původní prostředí. Je to trouba, který postupně nachází cosi, co by vlastně měl vědět a znát od počátku. Dlužno podotknout, že i s tímto rozměrem se autorka vyrovnala se ctí: vztahy mezi postavami jsou dostatečně plastické, balancování mezi trapností a opravdovostí je technicky obratné a přitom působí přirozeně, dynamika našich sympatií a výhrad má správný rytmus. V porovnání s hlavním hrdinou je jeho kamarádka mnohem vyrovnanější, autorka jí očividně nadržuje, ale rozhodně bych jí to nevyčítal. V dnešních příbězích, které se snaží být co nejvíce akční a originální, bylo nečekaně příjemné, když chaosu zápletek pro jednou některá z postav nepodlehla a odhodlaně po celou dobu používala zdravý rozum. I když už je mi tato oblast osobně vzdálená, jako pubertální romantický příběh u mne obstála rovněž.

Poselstvím knihy je po mém soudu ještě něco jiného. Na pozadí fantastické zápletky a nevtíravě pedagogické knihy pro mládež představuje autorka islám jako úctyhodné – to jest rozumné a morální – náboženství. A co je pozoruhodné, řekl bych, že se jí to daří. Lze se domnívat, že i v jejím podání je rozum nedostatečně racionální nebo morálka přehnaně přísná. Lze se ptát, nakolik je realistické, že by většina lidí byla schopna zastávat tak vyvážený postoj, k němuž kniha směřuje. Lze pochybovat, nakolik je vůbec možné, aby podobné pojetí víry dnes úspěšně soupeřilo s islamismem. Ale není možné její představu jednoduše odbýt jako nesmyslnou. Podobně jako ve všech ostatních oblastech zde k věci přistupuje s praktickou střízlivostí. Nezdráhá se ostře, občas dokonce až cynicky na konkrétních postavách ukázat (a událostmi, které se přihodí, zhodnotit) jak politické islamistické zneužívání, tak západní liberální nedoceňování náboženství. Stejně nenásilně, ale rozhodně nechá na druhé straně postavy promluvit ve chvíli, kdy rozhodnutí vyžaduje volbu podloženou jasným morálním stanoviskem. Dilema mezi důvtipem (technickým řešením situace) a morálkou (etickými omezeními pro možná řešení) je přítomno častěji, než bývá zvykem, ale – na dnešní poměry paradoxně – to činí výsledek jaksi přesvědčivější, ne prázdný nebo hluchý a je to právě díky vážně vnímanému náboženství. Různé kladné postavy dokonce mají velmi různé sady morálních skrupulí v závislosti na své osobní a sociální situaci; to je skoro neuvěřitelné.

Alif není kniha, která by byla výjimečná, nezařadí se mezi romány, které výrazně ovlivnily můj život. Ale nečekaně mě potěšila tím, jak dobře je napsaná, jak obratně a beze švů spojuje blízké a cizí. Odehrává se na exotických místech, přirozených i fantastických, a s vážností představuje odlišný morální a náboženský postoj. Na druhou stranu nabízí obvyklou – bezmála popkulturní – zápletku a text bude bez potíží srozumitelný běžnému západnímu čtenáři. Přitom autorka nepodřizuje žádnou ze součástí knihy potřebám jiné, všechny složky jsou autonomní a jejich vlastní nároky docházejí naplnění. Prostě už jsem dlouho nečetl tak poctivě a solidně napsanou knihu. Vzpomněl jsem si Twainova Dobrodružství Huckleberryho Finna nebo Sienkiewiczovo Pouští a pralesem z dětství, tam se také pod zdánlivě jednoduchým příběhem skrývala nevtíravá, ale vyhraněná představa o tom, co znamená být člověkem, který má charakter. Měl jsem dojem, že takové knihy se dneska už nepíší, ale rád jsem zjistil, že jsem se mýlil.