Žlutý baron

Zuzana Patočka, Jakub / Vlasatá

Tohle bude mnohem více o politice než o literatuře. Ale předsevzal jsem si, že poreferuji o každé knize, kterou jsem přečetl (s výjimkou komiksů a knih čistě odborně počítačových), a byli jste varováni hned v první větě. Následuje Andrej Babiš a temný stín, který vrhá na tuto zemi.

Začnu nicméně složkou literární. Z větší části jde o upravené reportáže, je to pokus o moderní novinařinu a styl je jednoduše úděsný. Říká se tomu, tuším, nerozlišovat zpravodajství a komentář, nicméně snaha autorů manipulovat čtenářem není důvod, proč mi způsob jejich psaní byl tak nepříjemný, takže to možná stojí za rozvedení.

Jako čtenář jsem se vycvičil ještě za dob socialismu, takže mě nestojí žádné zvláštní úsilí při čtení separovat různé složky textu a vyhodnocovat jejich významy. Žlutý baron není text nijak důmyslný, uvážíme-li příklady stylistických postupů. Na lokální úrovni například do neutrálního obecného popisu čas od času podsunou úplně nepatřičný konkrétní a angažovaný přívlastek, který má vyvolat žádoucí emocionální reakci a zvýšit přesvědčivost textu. Ohledně celkového vyznění zase ve věcech, které jsou bezprostředně popisovány, pečlivě rozlišují fakt a hodnocení, ale samotné hodnocení a jeho vzdálenější společenský kontext důsledně berou jako dané a vlastně nezpochybnitelné.

Paradoxně tedy nemám problém s tím, že se autoři snaží se mnou manipulovat, ale vadilo mi (a snad mě i uráželo), že to dělají tak průhledně a hloupě. Nad textem by bylo možné vznést otázku, nakolik autoři v boji proti Babišově propagandě přebírají část jeho prostředků, a zda jsou v ní méně úspěšní jen proto, že na rozdíl od něj v zásadě ctí pravdu a skutečnost. Nicméně si myslím, že to tak není; spíše mi není jasné, zda jsou autoři sami tak bezelstní a naivní nebo zda se jen domnívají, že píší pro retardované čtenáře – pro oboje se dají vymyslet přesvědčivé argumenty.

Nezazlívám jim ani v nejmenším, že se kromě vysvětlení, proč je působení Andreje Babiše tak neblahé, snaží načrtnout i alternativu, kterou by považovali za správnou. Rozčiluje mě, že jsou nedospělí: Buď by měli mít dost odvahy napsat text korektně, i když hrozí nebezpečí, že čtenář dospěje k jinému náhledu, než by si přáli. Nebo by měli být dost osobnostmi na to, aby ho napsali angažovaně, i když hrozí, že kvůli nesouhlasu s jejich prožitkem bude čtenář nesouhlasit i s jejich argumentem. Zaujmout mě můžou buď pravdou nebo osobním zaujetím, kdežto oni se pokoutně snaží o oboje najednou, takže výsledku chybí jak mrazivost pravdy, tak zápal zaujetí, Nevím, koho doufají, že textem tak mdlým a nanicovatým přesvědčí. Ale kdo ví, možná své předpokládané čtenáře znají a přizpůsobili se jim záměrně a správně.

Rozčiluji se hlavně proto, že věcný obsah knihy je v naprostém kontrastu s její literární neumělostí. Obsah knihy je nejenom mnohem důležitější, ale také podstatně vydařenější, takže je škoda, že mu forma zpracování ubírá na přesvědčivosti.

Text se skládá z několika částí, které jsou strukturálně velice přesné a logicky na sebe navazují. První ukazuje, jakým způsobem Andrej Babiš podniká. Jak přebírá jiné fungující firmy a proč ihned po převzetí přestávají prosperovat. Druhá vysvětluje, že takové podnikání může být v delším horizontu úspěšné jedině díky masivnímu zneužívání dotací z veřejných zdrojů. Třetí popisuje, jak je politické působení Andreje Babiše zacíleno na udržení a posílení kontroly nad tunelováním veřejných rozpočtů, které směřuje k osobnímu zisku. Závěr knihy se zamýšlí nad možnostmi neblahou situaci zvrátit.

Jde o téma značně rozsáhlé a protože je Žlutý baron knížka útlá, musí se omezit na předvádění jednotlivých oblastí na příkladech. To je vždycky trochu nebezpečné, ale zde to dopadá nečekaně dobře. Jednotlivé příklady jsou dobře vysvětlené, protože na představitelných jednotlivostech srozumitelně ukazují, jak celý Babišův systém funguje obecně. Jsou věrohodné, protože jsou nejenom vnitřně konzistentní, ale shodují se s tím, co je známo odjinud. Hlavně ale nesmírně úspěšně konfrontují Andreje Babiše s jeho vlastními verzemi událostí.

Autoři se nevyjadřují úplně jasně, ale konfrontace probíhá na několika úrovních: 1) Obecná morálnost – zda je to, co Andrej Babiš dělá, možné chápat jako správné a chvályhodné. 2) Faktická správnost – zda je to, co Andrej Babiš říká, že dělá, pravda. 3) Interpretační shoda – zda výsledky toho, co Andrej Babiš dělá, vedou k tomu, čím se chlubí.

Zvláštní je, jak pozoruhodně snadno lze ukázat, že na každé z těchto úrovní se pan Babiš chová neeticky a že na všech těchto úrovních o svých činech otevřeně lže. Skoro se zdá, že v každé jednotlivosti tvrdí vždy přesný opak toho, co je pravda. Ve všech případech, kdy jsem během let na nějaké jeho prohlášení narazil, jsem si to sice v podstatě uvědomoval, ale viděno pohromadě, je skutečně překvapivé, jak rozsáhlou paralelní skutečnost jeho agitace vytvořila, a udivující, jak úspěšná byla s jejím zakotvením ve veřejném prostoru.

Osobně jsem o Andreji Babišovi před minulými volbami nic moc nevěděl, ale přišel mi jako nepřijatelný kandidát už jen proto, že neměl jasný politický program a že lány řepky jsou ekologické zlo, takže jsem ani neměl potřebu nic si o něm zjišťovat. Krátce po volbách nebylo úplně zřejmé, o co chce usilovat, ale rozpor mezi vznešeností slov a hanebností činů byl brzy tak zřetelný, že člověk vlastně znovu nepotřeboval žádné další informace k tomu, aby ho dokázal spravedlivě posoudit. Z knih jsme zvyklí, že zápletky jsou spletité, vyústění překvapivá a postavy nebývají, kým se zdají být. Skutečnost je oproti tomu překvapivě banální – když člověk neposlouchá jen to, co chce slyšet, takže není závislý na propagandě, stačí mu k většině politických rozhodnutí překvapivě fragmentární informace.

Ovšem dlouhodobý úspěch strategie Andreje Babiše skutečně nutí k zamyšlení. K získání celkového přehledu je Žlutý baron vynikající začátek. Dokonce i kdyby vás styl rozčiloval stejně jako mne (což nejspíš nebude), stojí za přečtení a zamyšlení.

Ohledně možného zlepšení jsem ovšem skeptičtější než autoři. Jednak si myslím, že lidská hloupost má určitou vnitřní logiku. Babišův pád nakonec přijde, protože svévole má vnitřní potřebu růst a nakonec se zhroutí pod vlastní vahou. Výsledek bude méně uspokojivý, než býval v minulosti, protože panu Babišovi téměř jistě zůstane mnoho majetku a zcela jistě neskončí na popravišti. Ale v otázce, nakolik lze jeho pád urychlit tím, že zkusíme větší množství lidí přesvědčit, aby uvažovali racionálněji, jsem dost zdrženlivý. Ještě skeptičtější jsem ohledně různých systémových opatření, která autoři navrhují. Ne, že by byla nutně chybná, ale v systému relativně bohaté demokracie s nepodmíněným volebním právem, kde parlament rozhoduje jak o morálních otázkách, tak o použití daní, řadě věcí z podstaty věci zabránit nejde. Ale to už je na úplně jinou knížku.

Žlutý baron je docela děsivá sonda o lidské hlouposti a ochotě nechat se obelhávat. Skoro by stálo za to, aby někdo zkusil podobné situace naší moderní historie analyzovat, protože se nám pěkně hromadí: nástup komunismu, Pražské jaro, vstup do EU, Babišův úspěch ve volbách. Jsou to události v mnoha ohledech odlišné, ale přesto mi přijde, jako by obsahovaly podobný mechanismus sebeklamu, který vede k následnému zneužívání; a obojí v míře, kterou považuji za nepochopitelnou. Než jsem první podobnou situaci zažil sám, domníval jsem se, že prožívaná nemusí být tak zřejmá jako s odstupem. Teď už ale vím, že všechny potřebné indicie pro správné rozhodnutí lidé k dispozici mají, jenom je nedokáží použít. A když víme, že občané, na jejichž volbě je založena politická legitimita, pravidelně selhávají i v dosti zřejmých politických úsudcích – co z toho vlastně vyplývá pro hodnotu a budoucnost našeho společenského uspořádání?