Vražda neviňátek

Stanislav Češka

Tohle už je svého druhu obsese. Nevelká, ale dobře uleželá. Vím, že tyhle knihy nejsou určené pro mne, ale stejně mi to nedá. Na svoji obhajobu můžu uvést jen tolik, že se nechci stát literárním gurmánem. Ani v jídle ani u knih se nechci dostat do situace, kdy bych nedokázal strávit něco, co je jen průměrné. Nebo vznešeněji řečeno, nechci se připravit o perspektivu. Navíc, řada věcí se snadněji chápe na knihách obyčejných. Psaní „podle skutečných událostí“, o což v této detektivce navzdory obsáhlému úvodnímu vysvětlování, co všechno je jinak, nakonec hlavně jde, má svoje specifika. Nelze třeba dost dobře skutečnosti vytýkat, že vytváří hloupé zápletky, věci se odehrávají bez ohledu na naše nároky na dramatickou kvalitu. Díky nim se ale nabízí otázka, co vlastně přidává literární zpracování skutečnosti. Začnu ovšem od záležitostí čistě literárních.

Jedna z věcí, které mě fascinují, je, o kolik působivěji vyzní, když se věci předvádějí, než když se tvrdí. Můžu napsat, že plukovník Motl je špičkový vyšetřovatel a jeho manželka špičková patoložka, ale takto uvedeno je to jen kulisa, obecná žánrová konvence. Kdyby si to o nich někdo říkal, je to náročnější postup, protože podobný rozhovor musí v knize nějak vzniknout a mít nějaký smysl (jak říká Orson Scott Card, ukazování je časově náročné), ale potom má svoji autenticitu. Postavy do něj v závislosti na tom, jaké jsou, vkládají určitý emocionální náboj, má svoji menší nebo větší věrohodnost, lze s ním polemizovat a podobně. A samozřejmě nejlepší je, když se podobné věci samy ukáží, triviálně třeba v konfrontaci s jiným policistou nebo jiným patologem, kteří tak schopní nebo jen svědomití nejsou (vida, prvek do zápletky). A konečně, něco podobného v knize vůbec být nemusí: tentokrát se autorův obvyklý úvodní výklad, kde představuje postavy a rekapituluje předchozí knihy, smrsknul na dvě kapitoly a o nic podstatného jsme stále nepřišli. Specifikum Stanislava Češky je v tom, že on úvodem svých knih podobné věci tvrdí, ale v jejich zbytku důsledně neukazuje nic, co by je podpořilo. Vyšetřovateli Motlovi zatím každý pachatel vběhl přímo do rány a usvědčit ho, pokud se náhodou sám rovnou nepřiznal, bylo otázkou buď rutiny nebo čiré náhody. Podobně patoložčin výkon spočívá v tom, že potvrdí, že mrtvola je ve stavu, v jakém by se dalo očekávat, že bude, pročež na ní nic neodporuje přiznání pachatele. Věřím, že takové případy jsou a klidně bych věřil, že je jich většina, o to nejde. Ale zdráhám se uvěřit, že zakládají pověst jedněch z nejlepších odborníků v republice, jak nám autor sugeruje.

Něco trochu méně zjevného: Představme si, že autor věnoval stánku knihy popisu, jak se odněkud někam dostat. Popisu, který se zakládá na důvěrné znalosti místa, takže se snaží vyvolat dojem blízkosti, jako bychom tamtudy sami jeli. Když něco podobného udělá třeba Lee Child, mám z toho dojem napínavosti, občas snad i osudovosti, což je zvláštní, když uvážíme, že jde jen o to, kde zatočit doleva. Nemám ten text před sebou, ale Lee Child není nijak zákeřný autor, předpokládám, že by tam šlo identifikovat poměrně srozumitelné postupy, změnu měřítka, náznaky do budoucna, dynamiku v budování vět. Normálně osoby autorů do svých poznámek netahám, ale zajímalo by mě, zda pan Češka prostě nedokáže psát lépe nebo zda záměrně nechce psát lépe. On totiž jeho popis odněkud někam bez jakékoliv vnitřní dynamiky vede k úplně jinému prožitku, který mě osobně zvlášť neobohacuje, ale cestě rozhrkaným autem po záplatované silnici nebo výšlapu s pivním břichem po zámkové dlažbě přeci jen odpovídá lépe. Může to být i něco mezi, na základě předchozích zkušeností tak nějak očekáváme, že americké příběhy budou napínavé a vyšperkované, kdežto ty zdejší bodré a ošoupané – a věrohodně se vymanit se z podobné kulturní naladěnosti vůbec nemusí být snadné.

Přijde mi, že Stanislav Češka se svým stylem navíc tak trochu chytil do pasti. Vzpomínám si, že v jednom z příběhů se Standou Berkou se patrně nechal inspirovat severskými detektivkami a část knihy psal ze subjektivního pohledu pachatele. Bylo to dost přínosné, protože najednou alespoň jedna postava měla cosi jako psychologii, jenže vedle toho všeho obvyklého debužírování po moravských hospodách to působilo jaksi nepatřičně. Žádný podobně radikální stylistický experiment už jsem také nezaznamenal. A týká se to všech úrovní příběhu: kriminalisté se z vlastního složili na kávovar, aby nemuseli pít mizerné kafe. Budiž, příběhu to dodává kolorit. Kdyby to pak opakovaně různým návštěvníkům vyprávěli, dejme tomu, jsou s tím otravní, ale polidšťuje je to. Jenže když nám to opakovaně říká autor: je to asi významné, ale co si o tom myslet? A hůř: když se teď kávovar v příběhu objeví, napíšu do zápisku, že je to pitomost, ale když se neobjeví, budu si stěžovat, že mi ho autor upřel. Rozuzlení neprozradím, ale úvodní neumělostí se autor chytil do situace, která mi přijde neřešitelná. Buď na ni upozorní tím, že ji bude opakováním stupňovat, nebo tím, že ji v následujících dílech vynecháním opraví, ale vyhrát už nemůže. (Já bych kávovar nejspíš pojal jako domácí zvířátko, v jednom díle by se rozbil, v dalším by mu objednali speciální kávu, pak by ho někdo pomluvil, čímž by si všechny popudil… ehm.)

Některé věci se v knihách pana Češky postupně zlepšují, skoro mám dojem, že sleduje ohlasy a ty nejkýčovitější hrany trochu obrušuje, třeba už tu máme ministra vnitra, cílem jehož neschopnosti není zničit naši policii. Objevily se i drobné inovace, třeba dvě kapitoly o nepodařeném rande jedné vedlejší postavy (byť postižené rozbujelými přívlastky a banálními obraty jako ohnivé francouzáky a milostný žár). Ale bude to ještě běh na dlouhou trať, protože bohužel vznikají potíže nové. Hlavní hrdina třeba pozoruje nový devatenáctimetrový kloubový trolejbus. Inu, autor je fanoušek do dopravních prostředků a jistě má právo přenést to na některou ze svých postav (a mě by něco o trolejbusech nakonec také zajímalo). Jenže v jeho literárním universu je takto postižený Standa Berka a působí rušivě, když to bez vysvětlení najednou postihne Jardu Motla jen proto, že Standa Berka v této knize zrovna nevystupuje. To je prostě šlendrián. Lze namítnout, že něco podobného si u spotřební literatury nikdo nepamatuje a že to vskutku nejsou knihy pro mne. Ale věřím, že menší tmavovláska s křivým úsměvem a hrubým hlasem, která ovšem ráda šuká a má zálibu v přisprostlých anekdotách, by musela na každého působit věrohodněji než meditace o dobré karmě, která mi do okolí přihrála tři přírodní blondýnky s dokonalými obličeji, mozky, charaktery a prdelemi. Autor očividně nemá rád konflikty. Je to sice divné východisko pro psaní knih, ale budiž. Jenže nechuť ke konfliktu vede k tak významnému vylepšování skutečnosti, až se skoro ztrácí třeba jen žádoucí napětí mezi rozdíly. A trvalý nedostatek kontrastu různých prvků skutečnosti vůči sobě vede nevyhnutelně k umělosti, to je jádro problému, a to mi vadí.

Tolik k záležitostem literárním. Věnoval jsem jim více prostoru, protože fiktivní část příběhu zabírá větší část knihy a i přes některá dílčí zlepšení vlastně dál pokračuje, přinejmenším bráno podle mých nároků, v tradici poněkud neohrabané stejcovitosti. Jestli se snad tyto knihy dostávají do rukou i lidem jednodušším nebo málo zvyklým číst, pro které jsou čtením přístupným, přejme jim to. Mne zaujalo, že ve Vraždě neviňátek umělost vztahů mezi fiktivními postavami zvlášť vynikne, protože část „podle skutečných událostí“ je zpracována nečekaně dobře. Je to jen pár stránek, ale možná je to vůbec nejlepší, co jsem zatím od pana Češky četl. Zatímco literární postavy znovu sehrávají svoje šarády, netknuty ránem a netknuty dnem (metafora Emily Dickinsonové pro mrtvé), charakteristika pachatelky a jejího nejbližšího okolí je velmi působivá. Věcně přesvědčivá, psychologicky věrohodná, bezmála klinicky chladná, skoro bez různých dodatkových opičáren, najednou jako z jiného žánru. To nebyli ochotníci, kteří se snaží hrát na policii, seděla přede mnou žena, která udělala něco strašlivého, a vzpíralo se pochopení, jak málo důvodů pro to měla. Podobně výstižně dopadl i její manžel, kdežto sousedé a další zúčastnění už v klesající míře.

Protože zločin i pachatelka jsou známí téměř od počátku knihy, je střední část knihy, kde se vyšetřuje, nutně nudnější. Tady si autor připravil obtížný oříšek, v podstatě je jen potřeba ověřit, co už dávno víme. Ke cti je mu třeba přičíst, že zápletku původního kriminálního případu upravil a doplnil, aby i tato část měla nějaký vlastní smysl, a že to působí docela přirozeně. V knihách je občas už první opakování téhož na pováženou a my se zde pár věcí dozvíme i čtyřikrát nebo pětkrát, což je prostě úmorné, ale celková struktura mi přišla dobrá. Oproti Nezralé vraždě, což byl první díl z cyklu, se hodně zlepšil závěr knihy: není useknutý, dospěje ke konci tempem, které knize odpovídá, a dokonce se dozvíme, jak to s pachatelkou dopadlo. Zatím se potvrzuje můj dojem, že skutečností inspirované romány pana Češky jsou zajímavější než ty ostatní, i když je to pro autora poněkud dvojznačná pochvala.

Zatímco čtenář má celkem vzato právo vyjadřovat se k tomu, co autor napsal, hodnotit, co nenapsal, je problematičtější. Přesto si risknu pár poznámek i na toto téma.

Zajímavostí tohoto románu jsou celkem hojné citace z právních předpisů, různé definice a odborné výklady. To je docela zajímavé, ale člověka napadne, že by nemusely sloužit jen jako ozdoby, že by z nich šlo vytěžit něco navíc. Triviální příklad: Obviněná byla vzata do vazby podle paragrafu, ve kterém se, volně řečeno, uvádí, že do vazby smí být vzata jedině tehdy, je-li důvodná obava, že uprchne. Zde ovšem naprosto nic nenaznačuje, že by se dotyčná chtěla stíhání vyhýbat. Stalo se tak proto, že naše justice tento paragraf soustavně zneužívá? Existuje jakási nevyvratitelná právní domněnka, že každý obviněný z vážného zločinu se bude snažit skrývat? Nevíme.

Všiml jsem si, že v knihách, které spojují kriminální vyšetřování a osudy vyšetřujících postav, příběh obvykle začíná něčím o zločinu a končí něčím o postavách. Ono je to logické, protože při čtení nás zajímá zápletka, ale po dočtení si více pamatujeme postavy. Nebo vznešeněji řečeno, cítíme, že zločin by neměl mít poslední slovo, i když to slovo pronese spravedlnost. Je zajímavé, že romány Stanislava Češky si osvojily přesně opačný postup. Asi to souvisí s tím, že postavy v podstatě neprocházejí žádným vývojem, který by je jakkoliv měnil, slouží jen ilustraci daného kriminálního případu. (Nejsou to nakonec prostě hodně rozepsané soudničky?)

Nad knihou se vznáší otázka, proč to dotyčná vlastně udělala. Téměř by se dalo říci, že je to vlastně jediný důvod, proč se o tento případ zajímat. Pro autora je to obtížná volba, protože na jednu stranu, když ho autor tento prvek nijak nevyužije, připravuje se o to nejlepší, co mu námět poskytuje. Jenže na druhou stranu, snaha zapojit ho do příběhu může rozmělnit právě tu přesahující nepochopitelnost, kterou je významný. Možná by k tomu šlo přistoupit napříč: Když jsem psal, že mi přišla velmi zdařilá charakteristika pachatelky, myslel jsem například to, že se mi zdá, že tlustí lidé prožívají věci trochu jinak než hubení, takže i jejich deviace od normálu psychologicky vypadají jinak, i když věcně jsou třeba stejné. Autor se příležitostně staví do pozice někoho, kdo nepodléhá současné politické korektnosti na úkor pravdy, takže kdyby místo několika kapitol nicneříkajícího plkání oficiálních soudních znalců zašel třeba některý z vyšetřovatelů neformálně za svým známým psychologem a zkusil nějakým podobným nepřímým způsobem pachatelku pochopit… (Ostatně, mě by zajímalo, zda na toto téma nějaké studie existují, ať už korelace čistě statistické nebo nějaké závěry z psychologie narativní.)