Eisenhower

Paul Johnson

Tuším, že Paul Johnson nemá jako historik zrovna nejzářivější pověst, i když mně první kapitola z jeho Dějin 20. století dodnes přijde jako jeden z nejlepších úvodů do nedávné historie. Zvlášť jsem si ale oblíbil jeho životopisné črty, které jsou víc než článek a méně než kniha. Čtu životopisy rád, ale ty od něj jsou snad jediné, od kterých se mi obyčejně nepodaří odtrhnout, dokud je nepřečtu. Ta kombinace snahy vystihnout podstatné, která je spojená s roztomilým zabředáváním do detailů, je prostě okouzlující.

Paul Johnson je angažovaný autor, nijak neskrývá, jakým hodnotám dává přednost, a podle kterých měřítek portrétované osobnosti posuzuje. Protože má rozum, vybírá si takové osobnosti, u kterých mu podobný přístup umožňuje říct něco smysluplného, tedy převážně lidi, kterých si váží (nebo naopak padouchy tak zjevné, jako jsou Stalin nebo Napoleon). V samostatných monografiích jde také s hlavním proudem a vybírá si lidi zvlášť slavné. I když zrovna v případě generála a prezidenta Eisenhowera je to ošidné. Je slavný a samozřejmě mám pocit, že ho znám, ale kdyby se mě někdo začal vyptávat na detaily, dostal bych se rychle do úzkých. Mnohem rychleji než například u generálů MacArthura a Pattona nebo u jeho předchůdce Trumana a jeho viceprezidenta Nixona. Když jsem začal Eisenhowerův životopis číst, rychle jsem si vzpomněl na generála Pershinga – a možná to spolu souvisí.

Obě světové války byly nesmírně organizačně náročné a vrcholoví velitelé amerických sil v Evropě museli mít kromě běžných vojenských talentů ještě schopnosti, které jim umožňovaly celou tu mašinérii zvládnout. Vždyť jen velikost jejich štábů narostla do rozměrů přesahujících velikost většiny firem. Nebyly to však jen bezprostřední vlastnosti jako uvážlivost, organizační talent, schopnost delegovat, odhad na lidi. Paul Johnson se tomuto tématu nijak nevěnuje, ale vidím hlubší souvislosti: Pershing a Eisenhower se oba, kdykoliv jim to čas umožňoval, zajímali o něco dalšího, oba měli osobní vztah k vyučování a byli nesmírně vyrovnané osobnosti. Jinak řečeno, z hlediska historek nejsou tak vděčným námětem, ale ve skutečnosti to byli lepší lidé (a nejspíš i lepší velitelé) než jejich souputníci.

Jak už jsem zmínil, Johnsonovy životopisy jsou psány lehkým perem a pro běžné publikum. Neznamená to ovšem, že by podléhal současným stereotypům. Mám třeba dojem, že dneska se role Německa na válce začíná redukovat na ďábelského diktátora Hitlera a několik málo jeho nejbližších fanatických spolupracovníků, zatímco zbytek se provinil jen tím, že byl naivní a pasivní, že pro zjednodušení vlastně paradoxně přijímáme obvyklou poválečnou argumentaci poražených. Johnson třeba poukazuje na Hitlerovy spory s jeho generály ohledně předpokládaného místa vylodění Spojenců. Spor, v kterém měl Hitler pravdu, ale který se svými generály prohrál – to je něco, co do dnešního klišé o Druhé světové válce zvlášť nezapadá.

Dwight Eisenhower měl zvláštní štěstí, že kromě úspěchu ve válce, kde čelil velkému a ošklivému zlu, měl jeho život ještě druhý, vyvažující vrchol, kdy byl vůdcem své země v jednom z nejlepších obdobích její historie. Vývoj studené války, komunismus na východě a rozklad západní společnosti v 60. letech nám pohled na poslední dozvuky starých časů v poválečné Americe hodně zastřel. Konečně McCarthyho hony na komunisty jsou pro historky vděčnější než ekonomické oživení a levná ropa, i když na život Ameriky té doby měly vliv nepoměrně menší. Líbí se mi, že Paul Johnson nepodléhá potřebě vykládat moderní dějiny jako nutně jen politické, takže atmosféru té doby hezky evokuje. A já oceňuji, že nám správně vyprávěná historie podobná místa oddechu poskytuje, byť při zpětném pohledu už nevyhnutelně obsahují prvky, které povedou k jejich konci.