Výbušné výbušniny

Marta Kohárová

Vyloženě historické knihy čtu jen zřídka, ale Knižnici dějin a současnosti nakladatelství Lidové noviny jsem si postupem času docela oblíbil a s potěšením a užitkem už jsem porůznu přečetl několik svazků. Když se objevila tato kniha s poněkud obskurním námětem výroby výbušnin za První republiky, byla solidní edice vítanou záminkou, jak si ospravedlnit další výhonek mých rozbíhavých zájmů.

Nutno hned podotknout, že jsem byl spokojen: autorka téma podala obsáhle a přiměřeně zajímavě. Kdybyste tedy měli dojem, že o historii výroby výbušnin u nás nic nevíte a že je to chyba, můžu toto monografii s čistým svědomím laika doporučit. Je potřeba jen počítat s tím, že jde primárně o odbornou publikaci určenou širšímu publiku, není to kniha psaná jako popularizační, což je na ní poznat. Ostatně, tuto povahu má celá edice.

Přesto mi nedá, abych nezmínil pár postřehů o věcech, které by čtení o něco usnadnily, aniž by snad byly na úkor odborné hodnoty knihy. Není to myšleno jako kritika Výbušnin. Jde spíš o to, že napsat dobře strukturovanou a čtivou odbornou knihu není vůbec snadné, takže mě zajímá, jaké postupy se při tom dají použít.

Kniha je poměrně faktografická a na některých místech mi přišlo, že dělá zbytečný kompromis mezi množstvím faktů a plynulostí vyprávění. Možná by stálo za pokus vyprávění zestručnit a fakta přesunout do zvláštních tabulek, grafů nebo schémat, klidně i podrobněji nebo ve větším množství.

Jako naprostý laik bych uvítal heslář jednotlivých výbušnin se stručnými charakteristikami výroby a použití (kdybych nevylovil z paměti pár podrobností o výbušné bavlně načerpaným z verneovek, byl bych místy možná i zmatený). Bral bych dokonce krátký dodatek s pár podrobnějšími údaji o chemii výbušnin. Osobně by mě také víc zajímaly technické postupy výroby, ve srovnání s prostorem věnovaným organizaci, administrativě a ekonomii přeci jen přicházejí zkrátka. Jinak řečeno, historická kniha o takto technické oblasti by mohla být o něco techničtější.

Zajímavý rozpor je mezi potřebou vyprávět chronologicky a tématicky, oboje má dobrý smysl. Autorka se snaží oba přístupy průběžné střídat, navzájem se prolínají, což je dobře, protože chce-li si člověk něco vyhledat, má šanci, že informaci najde s potřebným kontextem. Vede to však nutně k občasnému opakování, což při souvislém čtení přeci jen trochu ruší. Osobně mi přijde zajímavé pojetí dvou knih v jedné: jedním ze způsobů je vyprávěna úvodní souvislá část, druhým ze způsobů potom následující v zásadě uzavřené kapitoly. Jednak tak vznikne kratší esej pro lidi, jejichž zájem není tak hluboký, aby chtěli přečíst celou knihu, a pak lze takto získat velmi dobré křížové reference bez zbytečných kompromisů. (Podobným způsobem konstruoval některé svoje knihy o programování Martin Fowler.)

Na závěr chci ještě zmínit, že jsem hodně ocenil, jak se autorka snaží události, které mapuje, zasazovat do širšího společenského a politického kontextu. Téma k tomu samozřejmě vybízí, ale je dobře, že této složce knihy věnovala Marta Kohárová takovou pozornost. Mohla požadavek naplnit prostou faktografií, ale ona se snaží ukazovat, vysvětlovat, charakterizovat. Díky tomu lze i pro ne-historika snadněji spojovat osoby a události, které už zná. Četl jsem třeba kdysi životopis bankéře Jaroslava Preisse od Pavla Kosatíka a bylo pro mne zajímavé nahlédnout působení jeho Živnobanky zase z jiného úhlu. Ale i řadou dalších způsobů jsem si obohatil pohled na První republiku, což nakonec bude mít smysl i tehdy, až všechny ty fascinující informace třeba o nitrátech už dávno zapomenu.