Vyprávění

Ursula K. Le Guinová

Nedávno mě napadlo, že bych si měl znovu přečíst něco od paní Le Guinové, protože už jsem dlouho nic nečetl a s výjimkou cyklu o Zeměmoří si její knihy vlastně ani zvlášť nepamatuji. A vida, hned se mi v přehledu nových knih úslužně nabídlo Vyprávění.

Je to kniha psaná stylem, který byl dříve běžnější, ale na který už jsem zjevně nějakou dobu nenarazil, když jsem si toho všiml. Ve sci-fi univerzu Ursuly Le Guinové jsou všechny osídlené planety obývané „lidmi“, tedy potomky jediné rasy, takže budoucí kultura naší planety Země, odkud pochází hrdinka knihy, i kultura formálně cizí planety Aka, kde se odehrává většina knihy, jsou do určité míry rovnocenné a antropologicky podobně srozumitelné. Ale obě, o což mi šlo, jsou v příběhu popsané poměrně zkratkovitě a charakterizované překvapivě tezovitě – dneska už se využívá mnohem popisnější realismus, mám ten dojem. Rozhodně bych očekával, že si autor knihy o cizí kultuře, zvláště je-li tato kultura vlastním námětem knihy, jak se ukáže, dá více práce s rozpracováním reálií.

Jenže jedním z kouzel literatury je, že z velmi mála dokáže udělat velmi mnoho. Kniha začíná rychle, takže úplně na začátku je všechno trochu schematické, ale autorce těch pár náčrtků stačí, aby za chvíli vytvořila cosi věrohodného, ba co víc, dospělého. Vynikne to zvlášť ve srovnání s knihou Věc pro lidi, kterou jsem četl krátce předtím. David Gerrold se snažil nepoměrně víc, vložil do své knihy mnohem více invence, vytvořil svět, který je i přes svoji naivitu mnohem konzistentnější, ale přesto stačí pár rychlých črt někoho, jako je Ursula Le Guinová, a všechno jeho úsilí působí neuměle a nevyzrále. Je to skoro až kvalitativní rozdíl, jakoby se jedna kniha stala jiným médiem než jiná; jako rozdíl mezi divadlem a filmem, kde divadlu díky jeho bezprostřednosti stačí dvě nebo tři abstraktní dekorace, které film následkem svého odstupu nedožene žádnou výpravou.

Tohle je jeden z rozdílů, které vnímám mezi starší a moderní sci-fi. Dřívější sci-fi bývala parciální, změnil se jeden prvek, lidé se setkali s jednou záhadou, extrapolovalo se opatrně, ale považovalo se za ctnost z podobné změny vytěžit co nejvíce. Později se díky několika výjimečným autorům rozmohlo všemožné budování světů, což často vedlo ke zploštění zápletek, charakterů a nakonec i popisovaných prostředí, protože většina autorů je výjimečných méně. Já mám komplexnost v příbězích rád, ale tohle pomalé, soustředěné a z intimní blízkosti pozorované zkoumání cizího mi občas chybí. Vyprávění mi ho připomenulo: autorce stačilo udělat pár změn, z hlediska klasické sci-fi výstavby by se dokonce dalo říci, že změn relativně nedbalých, a vystačilo jí to jako základy pro knihu nečekaně ambiciózní. Protože zde je všechno ještě složitější, než se z počátku zdá.

Hodně se tu mluví, přesněji řečeno vykládá, většinu knihy tvoří popisy, děj se účastní jen málo, když už není vyhnutí a je potřeba záminka pro to, abychom kulturu cizí planety mohli popisovat z nějakého jiného úhlu. Nacházíme se uprostřed nehezké totalitní společnosti, anti-utopie jak vyšitá, dalo by se říci, ale to, co nás zajímá, nejsou její mechanismy. Objevujeme fungování společnosti předtím, než se totalitní technologická klika dostala k moci, hledáme a nacházíme zbytky starší a harmonické společnosti, čili pro změnu utopie jako vyšitá. Zhruba první třetinu knihy to chtělo trpělivost. Začínalo být jasné, že společenské uspořádání, autorkou předkládané, je podezřele a nerealisticky harmonické. Čekal jsem, kdy se ukáže, jaký je v tom háček, a jen pomalu mi docházelo, že žádný háček se nechystá, že paní Le Guinová spíše metaforicky zkoumá naše touhy a potřeby, než že by se starala o doslovnou věrohodnost objevovaného světa.

Na půdorysu vyprávění jednoduchého sci-fi příběhu tedy vyrůstá představa určitého holistického – v jednotlivostech sice divergentního, ne-li i kontradiktorního, ale vnitřně silně konvergentního – přijetí světa, jehož metaforou je vyprávění tradičních příběhů (odtud i titul knihy). Etika tohoto vztahu ke světu spočívá na uměřeném ovládnutí vášní a praktickém přijetí povinností, což trochu připomíná buddhismus, ale metafyzika je přesně opačná, cílem není odpoutání se od světa, které by přerušilo řetěz utrpení, ale jeho přijetí, které je umožněno obecně respektovaným organickým vztahem k němu. Představit něco podobného v relativně útlé knížce není snadné, ale autorce se to vhodnou kombinací obecných výkladů a konkrétních příkladů podařilo. Oboje je navíc podáno „pedagogicky“: jako iterativní snahy hlavní hrdinky o pochopení odlišné kultury, takže čtenář není jen pasivním příjemcem „moudra“, má možnost se v hledání do jisté míry emocionálně angažovat.

Obě roviny se nejenom rozvíjejí společně, ale neztrácejí svoji autonomii. Poslání vyprávění nezruší dramatické fungování příběhu. Vyústění knihy nijak zvlášť nepřekračuje limity toho, co čtenář může očekávat, ale má svoji vnitřní logiku a odpovídá atmosféře knihy, příběh není opuštěn ve prospěch osvícení. V určitém smyslu má román dokonce pointu: hlavní hrdinka začala svoji misi jako svého druhu úřednicko-vědecká pracovnice v žánru antropologické sci-fi a jakkoliv byla tato poloha její postupně rostoucí angažovaností vytlačena, v závěru knihy se vrací. Autorka z „myšlenkové nadstavby“ knihy dokonce dokáže zpětně vnést do základního příběhu prvek, který je velmi konzistentní a přitom pro mne nečekaný. Prostě hezky vymyšlená a žánru odpovídající (neboli antropologická) pointa, celou dobu přítomná, ale přitom nečekaná. Velice se mi líbilo, jak bravurně paní Le Guinová celou výstavbu knihy ovládá. Nejenom, že obě roviny knihy se navzájem neutiskovaly a každá dostala, co jí podle jejích vlastních měřítek náleží. Navíc byly navzájem ústrojně propojené, dokonce na sobě závisejí tak, že jedna bez druhé by nemohly existovat (jaký rozdíl třeba proti knize Nalehko, která by se dala rozdělit na dva dočista samostatné svazky se ztrátou tak pěti, maximálně deseti procent textu).

A to ještě pořád není všechno. Jazyk je pro spisovatele důležitý už jen proto, že tvoří hlavní (odhlédneme-li od moderních, což v našem žánru začíná znamenat zhruba totéž jako kostýmovaných reklamních kampaní, tak i jediný) pracovní nástroj. Přijde mi, že pro Ursulu Le Guinovou musí znamenat ještě víc. V kronikách Zeměmoří udělala řeč součástí příběhu, zkoumala slova, která měla eo ipso moc, když byla užívána (a zneužívána); řeč měla povahu přirozené magie. Ve Vyprávění je příběh – přesněji určitý kánon příběhů – schopen uspořádávat lidské životy; řeč má povahu přirozeného náboženství. Homérovy mýtické eposy prý učily staré Řeky způsoby, jakými vyjadřovat silné emoce, a to společensky vhodně a srozumitelně. Podobná gramotnost by se nám opět hodila, ale tato kniha evokuje více. Její příběhy mají sklon zahrnout i takové věci jako způsoby poznání nebo způsoby vytváření (a tím vytěsnit vědu nebo techniku jako autonomní obory). Ale domnívám se, že by knihu bylo nesprávné vnímat jako přímluvu za určitou alternativu západní civilizace v její současné podobě. Možná i něčím takovým je, ale přijde mi, že podobný doslovný výklad autorských záměrů zakrývá třetí fundamentální rovinu, která se mi při čtení otevřela.

Hlavní hrdinka poznává příběhy ve směru, který bych označil jako dostředivý: jsou to obrazy skutečností a v konečném důsledku i skutečnosti, které nelze nahlížet přímo. To je kouzlo naší představivosti a stejným způsobem funguje samozřejmě i její příběh pro nás. Ale tím, že je obraznost – schopnost přeneseného vyjadřování a chápání – jako součást příběhu věrohodně zdvojená, umožňuje i chápání příběhu jakoby odstředivé: zeptat se, jak je vůbec možné, že příběhy mají tuto neuvěřitelně mocnou schopnost? Otázka není položena explicitně, už jen omezený rozsah knihy dost dobře neumožňuje vybudovat si věrohodný kontext, který by umožnil zformulovat ji prostředky příběhu samotného. Ale tuším, že autorka po něčem podobném ani netouží – je-li příběh dost mocný nástroj, aby umožnil zkoumat náš vztah ke skutečnosti, je jistě dostatečně schopný zkoumat i sám sebe. A ona to vlastně ani není otázka, protože jejím výsledkem není nic, co by připomínalo odpověď, podobně jako výsledkem našeho prožívání skutečnosti není nic jako odpověď (například na otázku po smyslu skutečnosti).

Zatímco sledujeme, jak vnitřní příběhy zrcadlí vnitřní skutečnost příběhu, můžeme také nenápadně, po očku sledovat, jak tento příběh zrcadlí naši skutečnost. Obě skutečnosti, a to je ten trik duševní stereoskopie, přitom vůbec nemusí být shodné. Příběh funguje, i když jeho vnitřní skutečnost nechápeme pro knihy obvyklým způsobem jako obraz naší skutečnosti. Tím, s čím se můžeme konfrontovat, je příběh jako takový, ne jeho konkrétní obsah. Tím vším se snažím říci cosi jednoduchého ale neobvyklého: Vyprávění zkoumá vztah mezi světem a naší schopností o něm mluvit nejen na obecnější rovině než Zeměmoří (slovo vs. vyprávění) ale i na o jeden stupeň abstraktnější rovině (obraz skutečnosti vs. skutečnost obrazu).

Výsledkem je kniha, která se odehrává nejméně ve třech rovinách současně, přičemž každá z nich je svébytná, závislá na ostatních, ale nerušící je: samotný příběh, metafory příběhu a příběh jako metafora. Trochu to připomíná Bouři, kde Shakespeare podobnou metodou zkoumal dramatické umění v jeho divadelní podobě, byť Vyprávění je mnohem méně okázalé (a dnešnímu necvičenému vnímání přeci jen přístupnější). Nemám pro poklidnou a smířlivou harmonii zvlášť smysl a příliš ji neoceňuji, ale o to více jsem ocenil, jak mi Ursula Le Guinová dokázala svoji vizi nenásilně podsunout a svést mě k tomu, abych ji s ní přesto prožil, aniž bych si to bezmála uvědomoval. To jsou chvíle, kdy člověk pozná, že je v rukách mistra svého řemesla.

Když jsem ten malý svazek bral do ruky, věru jsem netušil, co mě čeká: nejsou to metoda a zážitek, které by ocenil každý. Postavy se v knize dost nelichotivě vyjadřují o jakémsi místním nápoji, který obsahuje povzbudivé a utlumující látky současně. Sem s tím dryákem, takovým kombinacím rozhodně dávám přednost. Nemám nic proti tomu, když někdo raději pije ten druhý nápoj, který energie vyrovnává a sjednocuje. Na mne s takovým trvale udržitelným výluhem ovšem valného dojmu neuděláte. Přesto, i když ho nemusím pít, dokázal jsem se na chvíli vcítit do prožitku někoho, kdo mu dává přednost, kdo staví svoji existenci na jiném základu, jiné dynamice i jiném cíli. A jakkoliv něco podobného nevyhovuje ani mému přesvědčení ani mému naturelu, nebylo to nudné a nebylo to odporné. Bylo to neokázalé, ale bylo to fascinující. A do míry, do které se člověk dokáže na chvíli vzdát svých předpojatostí – riskovat vzácnou energii, kterou do jejich vytváření a kultivování za svůj život vložil –, do té míry to bylo člověka přesahující.

Věnovat tomu místu, kde Ježíš potvrzuje jeden z žalmů, kde se říká, že jsme bohové, přehnanou pozornost, by se nemuselo vyplatit. Ale někdy se mi, alespoň v knize, na chvíli podaří vidět člověka, jehož život dává smysl způsobem radikálně odlišným od mého, ba co víc, někdy se mi takový život, byť jen fiktivní, na chvíli podaří spoluprožívat. Pak si na ono místo obyčejně vzpomenu a přijde mi, že je to takový závdavek, průhled do budoucího stavu, kdy nebudeme limitováni vlastní přirozeností a dokážeme, podobně jako Stvořitel, doopravdy vnímat věci, které spolu nejdou sloučit, aniž by to narušovalo naši identitu. Něco obdobného jde zažít i s běžnou beletrií. Ale s tou fantastickou je to prostě o tolik lepší a zábavnější, že se jen zřídka a nerad vracím zpět do přítomnosti a nohama pevně na zem.

Nehodilo se mi to napsat jinam, tak to musím připsat na konec. Jediným rušivým elementem knihy pro mně byly občasné vsuvky ve prospěch homosexuality. Rušivé ne proto, že s nimi nesouhlasím, ale proto, že jsou v knize bezúčelné, takže z ní příliš vyčuhují. Je pravda, že si vzhledem k rozvržení příběhu lze jejich dramatické využití celkem dobře domyslet, ale využity nejsou, takže v knize zůstávají jen jako podivně doslovné svědectví o autorčině angažovanosti. Ovšem i toto téma je, zvlášť na dnešní poměry, podáno s taktem a vkusem. A vlastně i poměrně nonkonformně, protože nesmlouvavě monogamně. Tolik pro úplnost.