Naháči jižních moří

Jindřich Toman

Je to zvláštní jev: Jakmile ustanovíte určitou kategorii, začnou se najednou objevovat jsoucna do ní přináležející. Jen tak si dokáži vysvětlit, že držím v tak krátké době v ruce další dílo génia.

Ale chci začít jinak, od Sbohem, starý Říme. Tak se jmenovala kniha, kde jsem se poprvé setkal s pozdní kulturou a její typickou hravostí. Obávám se, že v oněch dobách, kdy je mladý člověk ochotný číst skoro cokoliv, jsem ji patřičně nedocenil; a teď už nemám zvláštní chuť zkoušet, jestli by to bylo lepší. Našel jsem si vlastní, a patřičně skvělé způsoby, jak si užít pozdní úpadkovou kulturu.

Toto je kniha složená pouze z poznámek pod čarou. Text sám ve své hypotetické celistvosti, ba ani ve svých konkrétních částech přítomen není. Zbyly z něj jen prázdné místo na stránkách a vydestilovaná rafinovanost hraničící s naivností okolo.

Nepřítomnost hlavního textu umožnila autorovi soustředit se na jinak zanedbávané části knihy. Kromě zmíněných poznámek pod čarou jde i o podobně fascinující (a pohříchu i stejně užitečný) rejstřík k hlavnímu textu, ale pozornost zaslouží i copyright nebo číslování stránek (jinak též podléhající copyrightu). Nezašel jsem tak daleko, abych zkoumal, zda vzor obálky neskrývá šifru, ale přesto se odvážím tvrdit, že vybroušenost knihy je příkladná.

Nebudu se v tomto zápisku nic z toho pokoušet postihnout a pro jednou si dovolím ukázku: „Dlouhou tvůrčí dráhu završily jeho Logaritmické tabulky. Nakladatel je s potěšením přijal, ovšem jen pod podmínkou, že se titul trochu oživí. Shodli se na Logaritmických tabulkách pro Prahu a okolí, s čímž autor živě souhlasil, protože si uvědomil, že to vlastně vždycky tak myslel.“ (pozn. 24, str. 29)

Je to… směšné? banální? geniální? záleží na tom? Na mne to funguje přinejmenším v tom smyslu, že mě to přivádí do stavu ohromené nevíry.

Souvisí to s tím, že kniha, jakkoliv se tak navenek může tvářit, není hlavolam nebo hádanka, neumožňuje věrohodně dešifrovat ani hrubé obrysy nepřítomného textu (a nejsem-li o hodně hloupější, než si o sobě myslím, lze s úspěchem pochybovat, že něco takového existuje třeba jen v mysli autora). Přes všechen ten marnotratný důmysl jsou Naháči manýrou. Okouzlující, důvtipnou, přiživující se na hromadě opravdovější matérie, schopní ledacos podstatného reflektovat, ale přesto patrně dílem jen pro krátký okamžik. Ale tím spíše jsem si je v onen nedlouhý čas soustředěně vychutnal, jak se na silné a vzácné likéry sluší. Dobu, ve které žiji, jsem si nevybral; a stvořil-li Bůh vesmír s marnotratností, která se vzpírá pochopení, snad bude mít pochopení i pro marnotratnost této knihy a jejího čtenáře.