Královna Tearlingu

Erika Johansenová

Považte: Mladá princezna, kterou vychovávají osamoceně ukrytou, protože jí nikdo nechce nic říct, ale co má převzít království ovládané zlým strýcem, zatímco za hranicemi se na ni chystá zlá sousední královna, k tomu nějací záhadní cizinci, temná magie, záhadná minulost a náznaky obrovité budoucnosti, to vše pojednané jako trilogie pro puberťačky, kterou čeká zfilmování. Je jasné, že ve vyšších patrech žánru fantasy je stejně pusto a prázdno, jako je v těch spodních přeplněno kompostem, takže se pohybuji na hraně. Ale přeložila to Veronika Volhejnová, které jsem dodnes vděčný za to, jak se vypořádala s pokračováními Duny, a já si řekl, že ta by snad úplnou hloupost nevzala.

Královna Tearlingu je sice autorčina prvotina, ale základní triky už pochopila a ovládla, což je dobré znamení. Chceš-li třeba něco udělat věrohodné, je potřeba si dát na čas. Když postavy pospíchají, je nejlepší zaplést je do pěkného a časově náročného vedlejšího úkolu, který je pořádně zdrží, aby se všichni navzájem lépe poznali. Není to žádný spisovatelský zázrak, ale pomůže to překonat začátek, kdy je těžké se vyhnout hluchosti a trapnosti. A ono to vlastně funguje docela pěkně, protože takové věci jsou nakonec důležitější, než správně nakreslená mapka (čímž nechci říct, že je v ní nějaký problém, já mapky víceméně ignoruju, pardon).

Tearling není svět od pohledu skutečný, má sice zajímavé pozadí, jak se brzy ukáže, ale zahušťuje se jen pomalu. Hrdinka toho na začátku neví nesmyslně mnoho, ale má docela věrohodnou psychologii. Některým oborům autorka moc nerozumí (zvlášť ekonomii, třeba hodně dětí není příčinou chudoby nýbrž reakcí na ni; a vůbec je osvícenství a fantasy zvláštní kombinace), ale to jsou jen chvilková zakuckání. To, co je slovně postulováno jako „obecné“ a „velké“, se dějem celkem daří rozmělňovat na „menší“ a „určitější“. Tahle kniha je vlastně podobně zrádná, jako jízda elektromobilem: na začátku to není žádný zvláštní odpich, ale to lineární zrychlení se nezdá, chvíli nedáváte pozor a najednou to kolem vás sviští.

Navíc téhle knize věru nechybí ambice. Na začátku jsem si říkal, že si autorka dost nadrobila, takže bude mít co dělat, aby tak velké téma a zápletku zvládla. Ale sotva si trochu upevní základnu, abych začal věřit, že se jí to podaří, nechá nás nahlédnout dál, zvětší měřítko, přidá novou úroveň a ukáže, že za viditelnými plány jsou ještě další, zatím neviděné. Ale protože se současně s tím vyvíjejí i postavy a jejich prostředí – ze slabých a jednoduchých se stávají silnější a členitější, zlí a silní musejí čelit nečekaným problémů a odhalují se i jejich slabosti – možná, možná to nakonec Erika Johansenová přeci jen ustojí. Možná to není kniha začínajícího autora, který se postupně vypracovává (na to mi přechody přijdou příliš hladké a nejsou vidět žádné zjevné švy), ale někoho, kdo dobře ví, co chce, jen se to pro puberťáky rozhodl vyprávět „pedagogickým“ způsobem od jednoduchého ke složitému.

Zatím jsem „hlasoval nohama“ a zůstal v noci sedět, dokud jsem knihu nedočetl. Nedokázat se odtrhnout je vždycky dobré znamení a bude to těžký měsíc, který jsem si předepsal jako přestávku před dalším dílem. Pořád si myslím, že příběh je vyprávěný o trochu víc z rychlíku, než by se mi zamlouvalo. A nebo je opravdu psaný pro holky, stačí věrohodná kostra a dostatek úponků, protože se předpokládá, že si příběh budou samy doprožívat a emocionálně doplňovat prázdná místa. Každopádně, odtrhnout jsem se nedokázal, takže moje investiční doporučení rozhodně zní Nakupovat.